Jsou spisovatelé láskyplní dobráci, kterým tečou slzy, když musí v jejich knize umřít nějaká důležitá postava anebo se sadisticky smějí nad jejich smrtí a pozdějším smutkem čtenářů? Či je to pro ně jen nástroj, který využijí, aby se v knize něco dělo, a je jim to jedno? Vyzpovídali jsme pro vás osobně několik autorů. Jejich odpovědi možná překvapí.
.
Co například napsal: Série Star Wars – Akademie Jedi, Akta X, pokračování Duny.
.
„Je to pro mne těžké. Nikdy z toho nemám radost, zvlášť, když se jedná o dobrého nebo nevinného člověka. Je to bohužel něco, co se musí stát, aby se příběh posunul dál.“
.
Miroslav Žamboch
Co například napsal: Série Klanové války, Koniáš, Líheň, a podle jeho knihy Drsný spasitel byl natočen film.
„To je docela zajímavá otázka, protože si nepamatuji, de facto, kdy by mi ji kdo položil. Já je zabíjím nerad. Zvlášť pokud jsou to důležité postavy. A jak jsem teď dopsal poslední román, tak jsem si uvědomoval, že ta situace, ve které ta postava je, je strašně těžká. A to, že oni přežijí, je na hranici uvěřitelnosti. No a kdybych to psal před deseti lety, tak by asi všichni umřeli. Ale já je prostě zabíjím velmi nerad. Někdy váhám, přemýšlím a snažím se, aby to bylo reálné a ideální pro příběh a abych do toho já sám moc nekecal, ale někdy se tomu prostě neubráním.“
.
Štěpán Kopřiva
Co například napsal: Série Mark Stone, Crew2 a další.
.
„Řekl bych, že to závisí na tom, kde na ose intuitivní psavec – analytický konstruktér se ti spisovatelé pohybují. Umím si představit, že intuitivní psavec, který chrlí příběh bez plánu a v podstatě ho s postavami spoluprožívá, bude zabití jedné z nich prožívat intenzivněji než autor, který odkráglování figury vnímá jako inherentní součást struktury. Navíc vymazání z existence není ta nejprožluklejší lapálie, která takovou postavu může potkat. Stejně jako ve skutečném světě – jsou horší věci než smrt. Třeba koprovka. Nebo manželství. Nebo cokoliv od Justina Biebera“
.
Jaroslav Mostecký
Co například napsal: Série Conan, Mark Stone a Vlčí věk.
.
„Beru to různě. Podle toho, jak se ta postava chová, podle toho, jaká je, jakou má povahu, jak se chová vůči ostatním. Stalo se mi, že jsem měl i slzy z toho, když jsem musel jednu postavu zabít. Byl to Leif Olafson v třetím díle Vlčího věku. Jako neříkám, že jsem plakal, ale měl jsem slzy. My drsani nepláčeme.“
.
František Novotný
Co například napsal: Knihu ze série Kroniky karmínových kamenů a Valhala, mnoho populárně naučných knih a básničky Čertoviny.
„Prožívám doslova sadistické potěšení.“
.
František Kotleta
Co například napsal: Série Bratrstvo krve, Spad a erotické detektivky s Tomášem Koskem.
„Je to tak, že oblíbenou postavu zabije jenom magor. Když zabiješ postavu, tak to musí dávat smysl, musí to být součást jejího osudu. To znamená, že celej příběh tý postavy by měl směřovat k tomu, že ona na konci umře. Je to stejný jako s tou klasickou puškou, která visí na stěně ložnice. Když chceš na konci příběhu vystřelit z pušky, tak na začátku musí viset na stěně. A čtenář o ní musí vědět, aby nakonec řekl „ano, celou dobu tam visela puška, takže rozumím tomu, kde se najednou na konci příběhu vzala.“ Takže má-li hrdina umřít, tak to nesmí bejt jako z ničeho nic, ale měl by ten čtenář tak trochu tušit, že se tohle může stát. A když nakonec autor, zachová-li tohle pravidlo, toho hrdinu zabije, tak je samozřejmě smutnej, protože do každýho hrdiny promítá sám sebe, takže svým způsobem, když se rozhodne zabít hrdinu, tak trošku zabíjí sám sebe. Já jsem to teda taky jednou udělal, zabil jsem jednu důležitou postavu, nebudu říkat jakou, bacha na spoilery, a vlastně jsem to jako hrozně dlouho řešil, dokonce jsem to vzal a přepsal na happy end, aby zase žil, pak mi to přišlo hrozně nelogický, když to k tomu celou dobu směřovalo. Takže jsem to vrátil tak, jak bylo a byl jsem z toho fakt smutnej. Takže myslím, že autor, kterej není magor a nechce ubližovat sám sobě svejm čtenářům, tak se snaží, aby to vždycky dávalo smysl.“
.
Jan Kotouč
Co například napsal: Série Sektor Hirano, Nad českými zeměmi slunce nezapadá.
.
„To záleží na tom, která je to postava. Někdy ji píšu tak dlouho, že už mě hrozně štve, takže jsem rád, že ji mám z krku. A někdy je to fakt oblíbená postava, což se mi stalo u knihy, kterou jsem právě dopsal, kterou jsem se rozhodl zabít, protože ten závěr knihy potřeboval silný emocionální náboj, který by tam jinak nebyl. Takže jsem ji zlikvidoval, a pak jsem to popisoval očima jejího kamaráda, a ten brečí a je zoufalej a to jsem byl pak zoufalej s ním.“
.
Kristýna Sněgoňová
Co například napsala: Krev pro rusalku, Zřídla, Město v oblacích a s Františkem Kotletou Legie – Amanda.
„Jak kdy. Občas si za to vyložene můžou sami, takže čeknu jen „Vidíš, ty blbe, jak jsi dopadl?!“ Často spíš zakroutím hlavou a pomyslím si, jakou jsou ti lidi naivní, neopatrní nebo jen pitomí. Asi jsem k nim krutá. Kdyby tu na mě ted zazvonili, většina z nich by asi měla v ruce alespoň baseballku.“
.
Mark E. Pocha
Co například napsal: Hororové knihy Dom 490, Na dušičky zomrieš, Krajina kanibalov, Oni nebo Bestie.
„Keď zabijem nejakú svoju postavu tak pociťujem hlboké emocionálne aj fyzické uspokojenie, a manifestuje sa to rôzne. Projevuje sa to tak, že píšem svojej mame že: „mami zomrela moja obľúbená postava, potrebujem utešiť,“ a ona mi píše: „neboj sa nikto na svete ťa nemá rad, ale ja ano“.
.
Michaela Merglová
Co například napsala: Píseň oceli, Prokletou věž a mnoho povídek v různých antologiích.
„Občas je to nevyhnutelné, mrtvola sem, mrtvola tam, to k fantasy prostě patří. Obvykle to mám naplánované dlouho dopředu a snažím se to napsat citlivě, ale zároveň se v tom nenimrat. Slzy neroním, spíš se většinou chechtám jako hyena.“
Celý rozhovor najdete ZDE.
.
Anton Stiffel
Co například napsal: Zabudnutý vesmír.
.
„Asi sa radím skôr do druhej kategórie. Neprezradím pri ktorej, ale pri smrti jednej z mojich postáv mi takmer zvlhli oči. Na druhej strane, keďže moji hlavní hrdinovia tak často zase neumierajú, prežívam to len zriedkavo. Moje postavy určite nevnímam iba ako nástroj deja. Ak chcem písať podmanivé príbehy a zdôrazniť v nich ľudskosť mojich postav, ich pohnútky a vnútorne prežívania, tak ani nie je možné, aby som sa ako autor od nich odosobňoval. Potom by to strácalo na autenticite.“
Celý rozhovor najdete ZDE.
.
Marián Kubisko
Co například napsal: Potvorobijci nebo Veža elfov.
.
„Ja ich rád masakrujem! (smiech) Nie, to nie je pravda. Napríklad, nedávno som dopísal “malé” dielko pre moju dcéru. Je o morčiatku, ktoré sa stratilo v lese. V jednej časti bolo morča v smrteľnom nebezpečenstve a ja som ho napokon nechal umrieť. Pustil som si skladbu Helvegen od Wardruny a skutočne som ho oplakal. No napokon som zvieratko oživil. To by som bol poriadne krutý otec, ak som príbeh pre vlastné dieťa ukončil krutou smrťou domáceho maznáčika.“
Celý rozhovor najdete ZDE.
.
Ladislav Klimeš
Co například napsal: Post-apo sérii Příliš divoká zem.
.
„Tak u mě je to podle postavy, některé mrzí, některé se mnou ani nehnou, no a u některých se vysloveně bavím. V podstatě to nemohu vysloveně škatulkovat. Záleží jak moc jsem si třeba danou postavu oblíbil já, nebo mě její účast v příběhu baví. je to dané postavou, jakou hraje úlohu, jaký ji čeká konec atd. U většiny postav si smrt neužívám, ale u některých opravdu ano. Ty, kterých je mi líto jsou hlavně ty, které už v příběhu nemají další místo a jejich smrt je pro pokračování nezbytná.“
.
Robin Stejskal
Co například napsal: Duchařský horor Prokletá kaple, antologii Roztomilá holčička a mnoho povídek.
„Tak já se snažím, aby v příběhu měla každá postava své místo, tak pokud je ta postava na straně dobra, tak mi je jí spíš líto. Já jsem docela, i když se to může zdát u autora hororů divné, citlivka. Když jsem jako dítě hrával třeba střílečky z druhé světové války, tak mně bylo vždycky líto, když mi umřel spojenec, který mě na misi provázel.“
.
Hanina Veselá
Co například napsala: Magnólie a démon, Krev teče vždycky červená, Drak bere vše.
„Já se svými postavami žiju. Bydlí u mě doma, jedí mé jídlo, nosí mé oblečení – aspoň některé protagonistky. S Magnólií jsem se například dělila i o část šperků. Když je zabíjím, je to silné. Většinou pláču. Dost často jsou to slzy radosti… Že ty zmetky konečně vykopu z bytu, a už tam nikdy znovu nezazvoní.“
.
Petra Lejsková-Langová
Co například napsala: Příběh TY a JÁ a Blues opuštěné postele.
.
„Mám prozatím vydané dvě knihy, a postavu jsem zabila jenom v jedné z nich. Byla to jedna z hlavních postav, už na začátku příběhu jsem věděla, že musí umřít, ale když jsem tu scénu psala (a dokonce i když jsem si ji pak po sobě mnohokrát četla), mohlo mi to urvat srdce. Moc jsem si tu postavu oblíbila, a kdybych jenom trochu mohla, tak ten konec změním. Ale nešlo to, a já to fakt obrečela. Rozhodně svoje hrdiny neberu jako nástroj, za tu dobu, co danou knížku píšu, si k nim vždycky vybuduju silný vztah, a nerada jim vymýšlím špatný osud. Někdy to ale bohužel jinak nejde.“
.
Vendula Brunhoferová
Co například napsala: Space operu Čas oblevy nebo povídku v antologii Žena s drakem.
„To je bezvadná otázka! Bez ironie. Líbí se mi. Já většinou hodně přemýšlím nad tím, aby ta smrt nebyla samoúčelná. Pokud zabiju kladnou postavu, musí to mít důvod. Pokud zápornou, tak taky. Párkrát jsem „udělila milost“ postavám ne proto, že bych si je tak oblíbila, ale proto, že mi ve finále jejich potenciální smrt přišla sice epická, ale většinou i zbytečná a patetická. To ale neznamená, že se automaticky dočkaly happy endu.“
.
Michal Sirotek
Co například napsal: Post-apo Nachové pustiny a sci-fi detektivku Zresetuj mě.
.
„Když jsem psal povídky, tak se přiznám, že jsem to bral přinejhorším jako nutné zlo. Nijak zvlášť si to neužívám, smrt slouží příběhu nikoli opačně, alespoň v mých příbězích. Teď při psaní knihy mě smrt jedné postavy už mrzela. Pipláš si to dlouho od semínka nápadu, ono to roste a roste, osobnost charakteru je komplikovanější a živější, a pak to zkrátka utneš. Je mi to celkem líto a to i když jde o záporné postavy.“
.
Veronika Matysová
Co například napsala: Pohádky Pavoučí příběhy, thriller Pouštní včela, a také je správcem komunity Odstartujte svoji knihu.
.
„Taková anketa by podle mě měla brát v úvahu vše, ne jen roboticky odškrtávat a nebo b nebo c. Je to hrozně komplexní a kdokoli kdy něco napsal, tak pochopí, že to takto škatulkovat nelze. Záleží, co je to za postavu, jaký k ní má autor vztah, jestli má v příběhu vedlejší či klíčovou roli atd. Pokud toto vše nebude v průzkumu zohledněno, obávám se, že bude velmi závádějící a nebude správný. Pokud to bude takto zjednodušené, bude to průzkum nanic, bohužel. A proto by bylo dobré to pouze neodškrtávat a neškatulkovat, ale opravdu o tom přemýšlet. Předpokládám, že o to nestojíte. Chápu, že je lákavé. Rychlý výsledek bez velkého úsilí, ale mrzelo by mě, kdyby to mělo být na úkor výsledku.“
.
About The Author
