Teambuldingy jsou vždy katastrofa.
O geniálním hororovém talentu spisovatele Marka E. Pochy navodit atmosféru, během které budete vyděšeně číhat s mačetou pod postelí, už jsme tady psali mnohokrát. Většinou se specializuje na příběhy podobné klasickým filmovým hororům jako jsou Halloween nebo Amityville, které důstojně vykrádá a přidává do nich trochu té slovenské atmosféry. E. Pocha je jeden z autorů, jehož knihy čtu i během chůze venku, což má za následek nejeden úraz. Ale nejde to jinak. I když jeho příběhy nejsou nikterak originální a celkově se situace v knihách vyvíjí kolikrát dosti předvídatelně, jeho napínavé spooky psaní, při kterém si neuvěřitelně barvitě hraje se slovy, prostě chytí a nepustí.
Tento autor má bohužel jedno negativum, za které zas až tak nemůže. Narodil se v Komárně a píše slovensky. Já sama to nevidím jako překážku. Koneckonců pocházím z typicky slovakofilního moravsko-slezského centra Ostravy a žiji v Brně, kde je víc Slováků než Čechů a Moraváků. Je pro mne jednodušší číst knihu ve slovenštině než třeba psanou českým dialektem, který mi způsobuje zánět spojivek. Nicméně se bohužel musí upozornit na jeden fakt. Aj keď si naši bratia Slováci v obchode bežne kupujú, a potom čítajú české knihy, aj keď na slovenských televíznych programoch normálne púšťajú české relácie a český dabing, aj keď Čech môže žiť kdekoľvek na Slovensku a nikde nikdy nebude počuť: „Žiješ tu, tak prečo nerozpráváš po slovensky?“ ako je to bežné v našej krajine, keď dojde Slovák, tak to bohužiaľ nie je rovnaké z našej strany. Ano, přestože si český autor užívá prodeje v největších slovenských knihkupectvích, slovenský autor je naopak rád, když se do těch českých vůbec dostane. Většina obchodů si ho ani nevystaví, dokud není přeložený do češtiny.
Asi před rokem jsem dostala darem sérii knížek od slavného a dnes už kultovního autora Juraje Červenáka. Ihned po otevření okamžitě putovaly do druhé ruky. Důvod byl prostý: byly přeložené do češtiny. Nechápavě jsem na to zírala, jelikož jsem se do té doby s ničím podobným nesetkala. Naivně, ale celkem logicky, jsem předpokládala, že když se čeští autoři nepřekládají do slovenštiny, tak se slovenští nepřekládají do češtiny. Narazila jsem ovšem na neznalost naprosté lenivosti českého národa. I když se Slováci běžně ve školách učí dva jazyky jako my Češi, krom toho všichni perfektně rozumí slovem i písmem jazyku českému a dost z nich ještě maďarskému. Češi jsou kolikrát rádi, že znají řeč svého rodného města, natož aby se pokoušeli intuitivně a dobrovolně porozumnět našim slovanským sousedům, jejichž jazyk (ruku na srdce), opravdu zas až tak rozdílný není. Na tuto podivnou českou mentalitu narazil bohužel jako jeden z mnoha i Mark E. Pocha. Proto se rozhodl, že svůj nový horor vydá česky. Což je dobrá zpráva pro všechny ty pologramotné zástupce mého národa, kteří se slovenštinou mají takový problém.
O čem to je?
Bankovní úředníci jedné rimavsko-sobotské pobočky dostanou od své tučné radobychytré šéfové Adel za povinnost jet stanovat. Protože šéfka je ženská možná díky bezpáteřnímu chování pracovně schopná, ale jinak naprosto tupá, místo pobytu vybrala podle po slepu zabodnutému prstu na mapě. Kdyby byla jen trochu inteligentní a něco si o Branišovském boře zjistila, věděla by, že je to nejslavnější les v Česku. Že je opředen desítkami tajemných legend, nevysvětlitelných úmrtí a paranormálních aktivit. Ať už jim věříte nebo ne, je až neobvyklé, že se tolik podivností stalo zrovna na tomto místě.
Nutno zdůraznit, že bankovní úředníky mám hned po hipících, Al-Kaidě a podomních prodejcíh nejméně ráda, takže jsem se ihned začala těšit, jakým způsobem se na nich E. Pocha vyřádí. V první desítkách stránek jsem si vyloženě užívala jejich debilitu, jak smířeně odevzdávají mobily, jak se nechávají vést svým 150 kilovým vepřetem s prsy velikosti K někam do hlubokého hvozdu, a mnula jsem si ruce v očekávání, jak tam zakapou. Někdo může říct, že je začátek příliš roztahaný a E. Pocha zbytečně popisuje všechny postavy, které spolu na první pohled vůbec nemusí souviset. Na druhou stranu, já si nechci číst o tom, jak někdo naháněl a rozsekal 5 náhodných lidí. Já od knihy chci, aby měly postavy svoji osobnost a do své knižní smrti předtím nějak žily. Díky E. Pochově umu si dokážete představit naživo veškeré scény. Což může těžce nést někdo se slabým žaludkem. Ale koneckonců, na horory se nekoukají žádné princezny a žádné princezny si horory ani nečtou. E. Pocha se opět předvedl, že se v tomto oboru sakra dobře orientuje.
Oni jsou klasickým slasher typem, kterých je hodně. Ale u hororu nečekáte moc originalitu. Čekáte u něj napětí a strach a atmosféru, ze které si serete do kalhot. A toho se u E. Pochy dočkáte pořádně. Za mě je to zatím jeho nejpovedenější kniha. Škoda jen, že vyšla jen v té podivné češtině, ve které (i přes velmi povedený překlad) dostatečně nevyzní barvitost E. Pochova stylu psaní.
About The Author
