Dnes vám servíruji detektivní thriller s varováním, že není vhodný pro děti a mladistvé, protože obsahuje scény násilí a sexu – jo, to beru! Teď je otázka, do jaké míry autor děj vybalancuje, aby to nevyhnal ad absurdum. Ne, že bych na něco extrémnějšího neměla náladu. Jen by byla škoda, kdyby z toho byla víc parodie než detektivka. Začneme anotací:
Sandra. Melissa. Jayne. Michelle. Nebo alespoň její část. A jména přibývají. Detektiv Hank Giorgio řeší čtyři případy, které spojuje jeden faktor – na začátku byla mrtvá žena. Jeho zběsilému tempu vyšetřování a jedinečným deduktivním schopnostem možná nestačí jeho kolegové, ale bude to dost na to, aby zabránil dalším obětem?
Chválím, že je strohá. Snižuje se tím nebezpečí provalení spoileru, což je v poslední době snad povinná součást, bez které se anotace neobejdou. Já bych to trestala nějakým dosti zásadním způsobem. Máme před sebou 320 stran, které autor rozdělil do čtyř částí. Primárně si řekněme na rovinu, že Mrtvé ženy nejsou pro útlocitné milovníky klasických detektivek, kde se krví spíše šetří, detektivové jsou gentlemani a sprosté slovo by z pusy nevypustili ani za úplatu. Tady se totiž jede ve velkém: sprostá slova, krev, erotika, sex, násilí a tak dále.
Začneme pozvolna – Smrt na Kapverdách aneb detektiv Hank Giorgio na líbánkách. A místo, aby se věnoval své novomanželce, řeší vraždu. Já bych se vám rozepsala víc, jenže víte, že spoilery u mě nenajdete, proto stručně. Hank mi svými deduktivními schopnostmi hodně připomíná Patrika ze seriálu Mentalista. Povahově jsou chlapci naprosto rozdílní, nicméně bystří jsou oba stejně. Hank je zvláštní patron a upřímně, teď mluvím především k ženám – nás to k těm divným až tajemným typům prostě táhne, což?
Marina si Hanka pátravě přeměřovala, zvažovala, co ještě říct. Nakonec to vzdala. „Takže mi chcete tvrdit, že jste schopný řešit případ bez toho, aby na vás měl čin jakýkoli dopad, myslím emocionální dopad?“
„Ano.“
„Jste robot?“ zeptala se bez náznaku úsměvu.
„Říkali mi i horšími jmény.“
Druhá část má název Skokanka a ten ledacos naznačuje. Jenomže ne každá sebevražda je… sebevražda. Občas to má nějaký ten háček či hák a my následujeme Hanka s jeho kolegy při pátrání po podrobnostech. Děj se zamotává, atmosféra houstne, vztahy se vyvíjejí, krve přibývá a zvědavost roste. Tyto první dvě „povídky“ bych označila za rozjezdové. Taková rozehřívačka nebo, chcete-li, předehra. Jedna, maximálně dvě pomalejší chvilky, avšak jinak má vše spád a skvělé tempo.
Dojdeme tak k části třetí – Amatérské filmy, kde dochází k naprostému zamilování. Tedy já jsem se zamilovala do knihy. Ne do některé z postav – do knihy jako do celku komplet se vším! Odtud byla má zvědavost napnutá na maximální možnou míru a nedalo se přestat. Musela jsem vědět víc. Co tedy Martin Štefko zvládl s naprostou grácií je gradace děje. Vystupňoval to jako mistr rybář, který nejprve vymazlí návnadu, potom najde perfektní místo, dá si načas, je trpělivý a pak zasekne… a má vás v podběráku, než se vůbec stihnete pořádně rozkoukat.
Larisa se na parťáka zašklebila. „Víš, že mám vyšší hodnost?“
„Samozřejmě, seržantko, jsem jenom obyčejný detektiv.“
„A víš proč?“
„Protože nikomu nelezu do zadku.“
„Seš okouzlující,“ sahala si Larisa do kapsy pro odznak. „Vysvětli mi, jak je možný, že se se mnou bavíš normálně, ale s tím blbcem to nedovedeš? A vlastně nejen s ním. Proč jsem jediná, s kým se bavíš normálně?“
„Víc jak před jedním člověkem se přetvařovat nedokážu.“
Závěrečná část Torzo přináší velkolepé finále s pomstou v hlavní roli. Řádky vám budou ubíhat před očima a vy tajíte dech, protože nevíte, nevíte, tušíte, ale nevíte. Jenže chcete vědět, potřebujete dojít na závěr! Je to otázka života a smrti. Doslova. A stejně tak doslova doufám, že Martin Štefko myslel svá autorská slova v závěru knihy!
Hang Giorgio je tak silný charakter a má kolem sebe tak výrazné parťáky, že se mezi ně prostě chcete vrátit. Potřebujete s nimi znovu vyšetřovat případy, i kdyby hledali jen zatoulaného psa. Obdivovat jejich nápaditost, rozumnou míru detailů i podrobností. Žádné přehnané a překombinované hrátky s moderními technologiemi – ne. Poctivá dedukce, detektivní práce, skvělé dialogy, peprné výrazy, sem tam i nějaká sprosťárna. Já už nevím, jak víc dát najevo, jak moc mi kniha Mrtvé ženy sedla.
„Je to žena,“ pronesl Hank a zněl jistě.
„Jak to poznáš?“ nechápala Larisa.
„Když se podíváš na kůži staženou z hrudníku, je vidět, že tělo mělo výrazná ňadra, i když jejich hmota je pryč.“
„Ty už to analyzuješ, co?“
„A co mám dělat jiného?“
„Zvracet?“
Pokud by nějakého jelimána napadlo, že bude jednotlivé části číst v libovolném pořadí, ať to nedělá! Možná se tváří jako samostatné povídky, jenže na sebe navazují. Děj má svou posloupnost a vy tak přijdete o souvislosti. Zkazíte si zážitek, takže hezky od první stránky po tu poslední a žádné přeskakování!
Kdybych měla k dispozici širší škálu hodnocení, asi bych sklouzla na 4,8 – protože jsem našla pár překlepů, jenže… čtenářský zážitek a požitek natolik převážil, že je to prostě pětka a nazdar. Kdyby byl Chris Carter Čech, tohle by byla jedna z jeho pecek. Je těžké srovnávat. Každý z autorů je jiný, nicméně dojmy po závěrečné tečce jsou u nich společné. Nadšení, touha po čemkoli dalším, přemýšlení nad lidskou bestialitou, povahou vůbec, zvráceností a podobně. Smekám a čekám! A vy si můžete pro zahřátí přečíst třeba ukázku – zde!
zdroj obrázku: goldendog.cz
About The Author
