Zahraniční autoři a autorky thrillerů nás rozmazlili. I když by se spíš hodilo poznamenat, že zkazili. Zpohodlněli jsme a zvykli si na určitý mustr… vzor… osnovu. Dnes je tu Martin Štefko, aby nám velmi názorně ukázal, že to jde i lépe, kvalitněji a co víc – především nečekaně!
Robert Jenkins je uznávaný soudní psychiatr. Před sebou má případ, díky kterému už jeho jméno nikdy nezapadne. A přitom stačí jen mluvit a naslouchat.
Alexandra je obyčejnou ženou, která nikdy nestála v centru dění. Až doposud. Ocitla se ve světle reflektorů s krví na rukou. Alexandra je vražedkyně. Na svém kontě má 168 zabití.
Robert se těší na jednoduchý případ. Všechno je jasné. Alespoň do chvíle, než se s Alexandrou poprvé setká.
232 stran čítající útlá knížečka se nezdá, avšak skrývá v sobě velký potenciál. Dva „styly“ vyprávění, pár nápaditých a nepřeplácaných ilustrací od Jana Nikrýna a příběh tak silný, že s vámi otřese. Ne, vážně, regulérně mám teď, den po dočtení, chuť pořídit si audioknihu a poslechnout si to celé znovu. A to podotýkám, že audioknihy neposlouchám, protože se na ně nedokážu soustředit. Ale Martin Štefko ve mně zanechal tak silný dojem, že bych příběh ráda vnímala i jinak než jako písmenka, která čtou mé oči.
Kapitoly v er-formě, kdy Alexandru vyšetřuje Robert Jenkins (který se mihne i v další Martinově knize – Mrtvé ženy), střídají části v ich-formě, kdy na fragmenty příběhu nahlížíme Alexandřinýma očima prostřednictvím vzpomínkových intermezz. Je dobré podotknout, že pokud jste přehnaně útlocitní a nesnesete čtení o krvi, násilí na ženách i mužích, sprostá slova, vulgarity a podobně, není Nikdy se nepřestala usmívat kniha pro vás. Trpěli byste. Zároveň však nehledejte nic brutálně přehnaného či dokonce na hranici hororu.
Robert na Smythe namířil ukazovák. „Odpovědi na tuhle otázku se bojím, ale chci ji znát.“
„Ta žena je pod neustálým dohledem. Nemůže nic udělat.
Robert se usmál, kysele. „Tohle mi připomíná větu, kterou člověk nikdy nechce ve filmu slyšet. Vždycky to znamená, že se něco ošklivě podělá a že někdo zemře.“
„Tohle není film.“
„Ne,“ usoudil Robert. „Tohle je skutečnost, a co si budeme povídat, ta bývá drsnější, než co vídáme na plátně.“
Tohle je thriller ve své nejčistší a poctivé formě. Navíc pojatý nezvykle, čímž vybočuje, baví a fascinuje. Začátek představuje skvostnou předehru, která vás navnadí a zároveň zarazí. Koho normálního by napadlo začít od konce? Potom přijde trochu útlum a přibližně 10 až 15 stran trvalo, než jsem se do příběhu dokázala ponořit naplno, a on mne lapil a nepustil až do svého závěru. Stejně jako Robert jsem byla Alexandrou fascinovaná a potřebovala jsem vědět, kde tkví jádro pudla či onen pověstný zakopaný pes. Potíž je v tom, že jakmile byl pes vykopán, smrděl tak, že jsem ho chtěla honem zaházet hlínou, aby ten zápach urychleně zmizel!
Tak to s dobrými příběhy jednoduše je. Slupnete je jako malinu a na závěr sedíte, zíráte a přemítáte, zda jste na palici vy anebo autor, případně kdo z vás víc. Dozvuky ve vás rezonují ještě pár dní. A i když se s přečteným třeba neztotožňujete a na spisovatelově místě byste se s tím vším vypořádali jinak, beztak ho obdivujete a co je nejlepší – knihu si zapamatujete!
Nikdy se nepřestala usmívat představuje perlu mezi sviněmi, která by rozhodně měla být někde v popředí, protože má fanouškům thrillerů co nabídnout. Nejen sondu do lidské povahy, ale i jistou dávku fascinaci zlem, která může postihnout i odborníka. Čtivý materiál obohacený o nějaký ten fór či velmi trefnou hlášku a na závěr vysvětlení, které vám sice nemusí být dvakrát po chuti, nicméně je tak logické, že to až možné není. Opět smekám imaginární klobouček před talentem vystavět příběh, který nezapadne mezi tuctovými a komerčními kusy. Naopak – je co do kvality vysoko nad nimi.
zdroj obrázku: goldendog.cz
About The Author
