Alexandra je vražedkyně. Na svém kontě má 168 zabití. Robert se těší na jednoduchý případ. Všechno je jasné. Alespoň do chvíle, než se s Alexandrou poprvé setká.
Takto se to alespoň píše v anotaci. Musím říct, že po dlouhých zkušenostech, kdy krátký popisek vzadu na knize většinou vyspoilí polovinu knihy, oceňuji tento skromný téměř až nic neříkající text. O spisovateli Martinu Štefkovi jsem už slyšela hodně a vždy v pozitivních superlativech. Ale to ostatně o mnoha autorech, kteří mi zas až tak úžasní nepřišli. Nezbývalo nic jiného, než osobně potvrdit nebo vyvrátit jeho pověst, a Alexandřin příběh mi přišel jako ideální první volba. Očekávala jsem všelicos. Od ženského Lectera, přes špinavou Aileen Wuornosovou, až po zvrácenou vězeňskou lovestory.
Kniha je psaná mojí oblíbenou technikou nespolehlivého vypravěče, kterou můžete znát například u Zmizelé nebo Domu Simona Lelica. Výhoda tohoto stylu je ta, že vypravěč může podávat příběh z první osoby tak, jak to vidí ona, a je jen na vás, jak dobře si oddělíte zrna od plev. Polovina knihy jsou kapitoly z pohledu Alexandry, z nichž každá se věnuje jedné vraždě. Zde si přijdou na své hlavně mírně morbidní dušičky těch z vás, kteří si rádi čtou o nechutných prasárnách. Nahlédnutí do mysli vražedkyně je zde uděláno opravdu uvěřitelně a scény jsou popsány tak akčně a barvitě, až mi doslova lítaly před očima jako kvalitní film. Tímto uctivě zdravím nějakého šikovného jihokorejského režiséra a prosím ho, aby tuto knihu náhodou objevil a skutečně ji na plátno převedl.
Alexandřiny pasáže střídají klidnější části, které jsou pro změnu psané v třetí osobě a týkají se vězeňského psychiatra Roberta Jenkinse, který se snaží jejímu případu přijít na kloub. Přece jen 168 zářezů je opravdu hodně a Jenkinse nechápe, jak je možné, že Alexandra tak dlouho utíkala spravedlnosti. Z jejich sezení totiž není o moc moudřejší, a celý jeho dojem mate fakt, že jeho pacientka působí klidněji než Mona Lisa. Jeho zvědavost se velmi rychle mění v naprostou posedlost. Alexandra je tak výborně napsaný charakter, že i já jsem si po chvíli začala říkat, že je na ní něco neuvěřitelně fascinujícího a zvráceně krásného.
Už dlouho jsem se tak rychle nezačetla do nějakého thrilleru. Řekněme si to upřímně, hodně věcí, které v poslední době vychází, je na jedno brdo. O to větší šok pro mě byl, když jsem pro tento poklad ani nemusela chodit za hranice naší malé zemičky, ale objevila jsem ho doslova za humny.
Nikdy se nepřestala usmívat byla vůbec první kniha, kterou nakladatelství Golden Dog vydalo. Nakladatelství, které zároveň patří samotnému autorovi Martinu Štefkovi. Ten se totiž před časem rozhodl, že než aby se handrkoval s jinými vydavatelstvími, raději si založí svoje vlastní, jak by řekl Bender Bending Rodríguez „s blackjackem a děvkami“. Já se jen usmívám při představě, jak moc se musí jeho konkurence mlátit do hlavy za to, že o takový skvost, jako je tato kniha, přišlo.
Zdroj obrázku: goldendog.cz
About The Author
