Abychom zhodnotili thriller, nemůžeme se na tento žánr dívat komplexně. Ostatně na žádný žánr se nemůžeme dívat komplexně. Ale můžeme si ho alespoň jakž takž rozdělit.
Detektivní knihy jsou většinou psány dvěma způsoby pohledu. Nejčastější je ten retrospektivní. Prostě se stane zločin, někdo se o něm dozví a začne pátrat, co se vlastně stalo. Většinou se jedná o kriminálního vyšetřovatele, investigativního vyšetřovatele nebo někoho z rodiny. Spisovatel k tomu používá různé flashbacky a postupně odhaluje pomocí foreshadowingu kousky skládačky, kterou si dává dokupy sám čtenář. Královnou tohoto stylu byla taková Agatha Christie. Druhý nejpoužívanější je chronologický, kdy příběh jde postupně. Většinou je to z pohledu někoho, kdo zločin spáchá na začátku knihy a zbytek děje po něm někdo jde. Tímto způsobem psával své „hannibalovky“ například Thomas Harris.
Méně častý způsob pohledu na detektivní zápletku je technika nespolehlivých vypravěčů. Nejvíce se s ní asi proslavila Gillian Flynn ve svém bestselleru Zmizelá a Paula Hawkins s Dívkou ve vlaku. Kdo se s ním nesetkal, spočívá v tom, že příběh vypráví z první osoby jeden nebo klidně i několik lidí a pochopitelně si každý upravuje tu svou pravdu podle toho, jak se mu to zrovna hodí. To má za následek, že většinu času vlastně vůbec nevíte, který ze zahradníků je vlastně vrah. Sympatizujete víceméně se všemi a nevíte, kdo si vlastně vymýšlí.
Tento způsob také nejlépe navozuje atmosféru a autenticitu. Je to jako ve skutečném životě. V něm si také nemůžete být jistí, jestli ta historka od kolegyně z práce je opravdu věrná skutečnosti. Často dáte na první a druhý dojem a v lidech se spletete. A těchto prvků využívá právě i Dům Simona Lelica.
Začíná to nastěhováním mladého páru Jacka a Sydney do nového domova. Jak už to tak bývá, dům začne být rychle divný. Jack slyší v noci spooky zvuky a Sydney na sobě v rozespalosti cizí chladná pohlazení, která rozhodně nepochází od jejího přítele. Bývalý majitel je podezřele rád, že se své nemovitosti zbavil, realitní agentura se přestěhuje na neznámé místo. Prostě typická atmosféra klasické duchařiny, a vy jen čekáte, kdy se dozvíte, koho v tom baráku brutálně zabili. Ale opak je pravdou. SPOILER: Dům duchařina rozhodně není. KONEC SPOILERU. Je to poctivý psychologický thriller, kdy si s vámi autor hraje jako kočka s myší. Každá kapitola je psaná pohledem jednoho z ústřední dvojce formou zápisků pro policejní doznání a představy o konkrétních situacích se zajímavě prolínají i rozcházejí. Čí pohled je ten správný…na to musíte přijít sami.
Pravda, polovinu knihy jsem si říkala, co tam proboha dělá tahle a tamta postava. Například třináctiletá Elsie, která bydlí v sousedství a jejíž otec je nekontrolovatelný násilník, byla v knize až podezřele často. Nechápala jsem, jakou spojitost může mít týraná holka s podivnostmi, které se v domě děly. Nicméně to bylo pořád neuvěřitelně čtivě napsané, a tak jsem prostě pokračovala dál a doufala, že to s ní nebude jako s cestujícím Jeřábkem v Němém Bobši. Naštěstí nebylo.
Po přečtení vám dojde, že každá drobnost, kterou Lelic do knihy dal, měla nějaký smysl. Postavy jsou nejen funkční, ale také živé. Nikdo není vyloženě černobílý. Například s bývalou feťačkou Syd jsem se ze začátku nedokázala ztotožnit, i když bylo párkrát naznačeno, co si prožila, pořád mi to přišlo jako malý důvod, proč by se z někoho stala troska. Můj cynický pohled na dětství jsem už v několika recenzích zmínila. Všechny rádoby těžké rodinné problémy ostatních mi připadají jako snůška prkotin. Když jsem se konečně dostala k tomu, proč si vlastně Sydney v minulosti prošla peklem, které „léčila“ pikem, sezdala jsem, že její problémy jsou… ok. Ano, toto, co prožila mi konečně přišlo jako dostatečný důvod k tomu, aby někdo začal fetovat a došlo mi, že sama jsem se do podobných sraček nedostala jen proto, že jsem si chlapa, který mi dal důvod nedělat hlouposti, našla dřív než ona. V konečném důsledku jsem s ní začala dost sympatizovat, zatímco Jack v mých očích byl a zůstal do konce knihy zapsaný jako tajnůstkářský slaboch, který víc problémů způsobuje, než řeší.
Dům překonal má očekávání a splnil mé představy o tom, co by měl thriller splňovat. A to zejména napětí. A toho je v něm dost. Jediné dvě věci, které bych označila za negativum, je matoucí anotace. Obsahuje citace z britských novin a recenzí, které ve spojitosti s Domem zmiňují „děsivé a nervy drásající čtení“, které bude „nahánět hrůzu“ a „není jen duchařský román silně ovlivněný Alfredem Hitchcockem, je to hold vzdaný tomuto mistrovi, a vy se budete bát od začátku až do konce“. Všechno špatně. Já mám ráda detektivní psychothrillery a mám ráda strachopudné duchařiny. Ale kdybych si koupila Dům s tím, že si podle obálky myslím, že půjde o horor, byla bych nasraná asi stejně, jako když si kousnu do výborně vypadajícího kusu masa a dozvím se, že to je sušená švestka. Správně jste pochopili, že mi chutná obojí. Ale ani jedno nechci jíst, když očekávám chuť toho druhého.
Obecne Nakladatelství Jota je naprosto hroznými anotacemi mezi čtenáři proslavená. Na obálku se vždy snaží nacpat hromady zavádějícíh doporučení od rádoby slavných lidí, kteří jejich knihy podle mě ani nedrželi v ruce, a hned za to naperou „krátký“ popis děje, který vyspoilí polovinu knihy. Takže prosím, pokud někdy budete jejich knihu držet v ruce, jakoukoliv, nedejte na obálku a doporučení, a raději investujte pár minut na prosvištění recenzí na internetu, abyste si náhodou omylem nekoupili knihu sice dobrou, ale úplně jinou, než chcete.
Tu další věc, kterou bych označila za ani ne tak chybu, ale spíš půjde asi o překlep, Lelic v ději zmiňuje Kingův Řbitov zvířátek (angl. Pet Sematary, takže i v originále je v názvu vědomě chyba). Nevím, jestli je překladatel nebo korektor idiot, ale v knize mají „hřbitov“, protože si zjevně mysleli, že „řbitov“ je chyba. A to by jeden čekal, že se překladatelé a korektoři v knihách vyznají. Nicméně jsou tyto dvě věci ve srovnání s kvalitním zbytkem drobnosti.
Zdroj obrázku: Maya Allayí
About The Author
