Seznamte se s Josefínou Divíškovou a její duchovní matkou Marií Rejfovou.
Bylo, nebylo, dávno tomu. V krásném městě nad řekou Vltavou se roku 1976 jedněm manželům narodilo děvčátko. Dívenka dostala krásné jméno Maruška a spolu s ní a s jejími rodiči tohle jméno putovalo do Žatce. Když Maruška dorostla do věku, kdy děvčata opouštějí zdrobněliny, už jako Marie nastoupila do Plzně na Fakultu humanitních studií. S takovouhle průpravou pak mladá učitelka nemohla skončit nikde jinde, než v nejdrsnějším městě Šluknovského výběžku. Tam obrněna štítem trpělivosti a mečem humoru vzdoruje nejen drsnému prostředí, ale také šotkům z mateřské školky, v níž pracuje jako učitelka. Život na malém městě není žádná legrace, proto si ho Marie Rejfová zpestřuje psaním detektivek. A že má jejich smysl pro humor a vytříbený pozorovací talent, jsou její detektivky o Josefíně Divíškové esencí toho, čemu se říká humoristická literatura.
Jak šel čas s Pepinou…
Kdo má pod čepicí. (2017)
Znáte to, rozvod stál za prd, potomek vylétl z rodného hnízda a v původním bydlišti vás nic nedrží. Je třeba udělat tlustou čáru za minulostí a začít znovu někde jinde. Tak zhruba tohle si řekla malířka Josefína Divíšková, sbalila svůj malířský stojan, barvičky a štětce a přestěhovala se z Prahy do Brodu. Pravda. Bydlení u panovačné sestry Miroslavy a jejího podpantofláckého muže není žádné terno, ale s jejich rukama je docela sranda. Práce učitelky na místní škole také není žádná sláva, ale v okolí města je krásná příroda. Ovšem ve chvíli kdy je jeden kolega z její práce nalezen mrtvý, jdou všechny malůvky stranou, protože teprve teď začíná to pravé vzrůšo. Svérázná a neskutečně zvědavá učitelka se zaplete do vyšetřování případu a bude si muset poradit nejen s kupou humorných situací, ale také s komisařem z pražské kriminálky Tvrdíkem.
Kdybych měl srovnávat kvalitu jednotlivých knih, bylo by to poměrně těžké. Novela je svým rozsahem čtyřiceti a padesáti stran spíš ochutnávkou toho, co můžete od svérázné učitelky Divíškové čekat. Ostatně proto také vyšla pouze jako e-booky. Proto nemá smysl srovnávat její kvalitu s knihami.
Zatím co první případ Josefíny Divíškové byl jen takovou milou novelkou, která vyšla jen jako e-book, kniha Kdo jinému jámu kopá, která vyšla ještě tentýž rok, byla už plnohodnotným detektivním románem.
Kdo jinému jámu kopá (2017)
Poklidný život podbrdského městečka znovu rozvířil kriminální případ. Alena Výborná byla učitelkou němčiny a společenských věd na místním gymnáziu, a kromě sousedů nucených žít ve stejné ulici – a Miroslavy –, ji celé město milovalo. V prvním případě byl na vině zpěv velryb linoucí se každé ráno z okna ložnice Výborných, v tom druhém pragmatická povaha Josefíniny sestry, která většinu Aleniných aktivit považovala za skrytou metodu, jak se vyhnout povinnostem. Tentokrát se Komisař Tvrdík a s ním i Josefína pokusí zjistit, kdo a proč zabil sice trochu praštěnou, ale jinak vcelku hodnou Pepininu kolegyni a co mají s případem společného majitelé místního autobazaru. Když se pak do již tak zamotaného případu připlete další z členek místního učitelského sboru a pár dalších občanů Brodu, mají Pepina a s ní i čtenáři o zábavu postaráno.
První plnohodnotný případ svérázné učitelky získal sympatie čtenářů, a tak se Josefína o rok později vrátila a s ní druhý velký případ a samozřejmě i komisař Tvrdík. Kdo jinému jámu kopá je taková rozehřívačka, v níž se seznamujeme s tím, jak to v Brodě chodí a jaká vlastně Josefína je. I detektivní zápletka je tu spíš předvídatelná.
Komu straší ve věži (2018)
V Brodu se schyluje k obecním volbám, a ačkoli většina občanů městečka usiluje o jejich hladký průběh, příjezd mladého učitele Jakuba Stehlíka rozvíří nejen volbami rozdivočelou atmosféru, ale i stíny minulosti. Josefína se tentokrát snaží zjistit, kdo zavinil smrt Jakubovy matky, co s ní má společného starosta Jiroušek. Samozřejmě je případ mnohem zapeklitější a vyskytují se v něm i takové výstřednosti jako například králičí tlapka schovaná v pouzdře na trumpetu. Pátrat v třicet let staré minulosti se i tentokrát pokusí Pepině pomoci i komisař Tvrdík, se kterým má čiperná učitelka čím dál komplikovanější vztah.
Aby si autorka odpočinula od delších textů a také jako předkrm před třetím dílem vydalo nakladatelství Mystery Press v následujícím roce další novelku. Ta nese název, Kdo má za ušima, a její děj se točí kolem místního čalounictví.
„Čalounictví pana Mrkvičky se dalo poznat jen podle plechové tabule nade dveřmi, a to ještě pokud byl případný zájemce o řemeslné služby člověk gramotný a dokázal uhádnout osm chybějících písmenek z celkových jedenácti. Protože modře napsané NIC rozhodně nemohlo být tou správnou reklamou. Nehledě na to, že tu chyběla výloha nebo cokoliv jiného, co by lákalo případné zákazníky. O zvonku nemluvě.“
Znovu šlo o kratší text vydaný pouze jako e-book. Nicméně další kniha na sebe nenechala dlouho čekat. Komu straší ve věži, přináší do Brodu komunální politiku, což nemusí mnohým vonět. Ale je to obohacení světa, v němž Josefína žije. Detektivní pátrání v minulosti je zajímavější než v první knize a ukazuje, že se autorka nebojí dotknout i bolestivých témat jako jsou rodinné křivdy.
Kdo maže, ten jede (2019)
„Když dav běžkařů odstartoval na patnáctikilometrový okruh brodskými lesy, Josefína si pořád ještě myslela, že ji čeká zábavný den. Zhruba po deseti minutách o tom začala pochybovat a o půl hodiny později nabyla přesvědčení, že zhyne. Většina účastníků zmizela kdesi vepředu a nebýt hlasitého „Píchej!“ kterým ji Miroslava v pravidelných intervalech doháněla k šílenství, spokojeně by si ustlala v závěji k věčnému spánku. Navíc houstlo sněžení a s tím i Karlovy lamentace „že se to – krucinál hergot – lepí“.
Když po nezdařeném běžkařském závodě uvízne Josefína se svou sestrou Miroslavou a jejím manželem jako hosté ve mlýně odříznutém sněhovou vánicí, vypadá to jako začátek pěkného víkendu. Zvlášť když jejich hostitel a majitel nemovitosti Kryštof Oplt právě chystá večírek. Ten se však záhy změní v dějiště vraždy, to když je v mlýnském náhonu nalezeno tělo jednoho z účastníků večírku. Zdá se, že vlk je stále uvnitř ovčince. Podaří se všetečné učitelce rozluštit záhadu mrtvého muže v náhonu? A jak se k jejímu „vyšetřování“ postaví Josefínina sestra a švagr? Vždyť i ona jakožto starostka má s Opltem nevyřízené účty. Třetí případ Josefíny Divíškové vyšel také jako audiokniha. Tu vydala Audiotéka a do narátorského křesla usedla herečka Zdeňka Žádníková Volencová. Audioknihu jsem slyšel a musím říci, že mi projev paní narátorky velice líbil.
Kdo maže, ten jede, přináší oproti předchozím dvěma knihám komornější příběh a mnohem temnější zápletku. I bizardních a vyloženě ulítlých situací je v ní méně. Atmosférou připomíná Agátu Christie, což je plus.
Přišel rok 2020 a v něm nám Marie Rejfová přinesla zatím poslední Josefínin případ.
Kočka myši nenechá (2020)
Kdo četl první příběh z roku 2017, ví, že má Josefína syna Vincenta. Právě on a jeho podivínský kamarád Kamil rozvíří poklidné vody podbrdského maloměsta. Josefína tak přišla o klidnou dovolenou na malování a ani Miroslava není ze svého synovce nadšená. A když se v místním pivovaře objeví mrtvola, má Pepina s malováním definitivní utrum. Kdo se snaží sabotovat výrobu piva? Proč se po Brodu potlouká vzteklý zubař? Mají s tím něco společného krádeže v hotelu U Křepelků a krásná manželka místního sládka? A co je to vlastně spilka?
„Jenom šílenec může dobrovolně žít na malém městě, prohlásila kdysi její moderní babička. Stály tenkrát u okna a pohlížely na Prahu z vyhlídky třináctého patra zbrusu nového panelového domu na Jižním Městě. Proč? Všichni si tam myslí, že tě znají nejlíp. A nikdo jim to nevymluví. To se dá vydržet, babi. Pokud se tváříš, jak oni očekávají. Věř mi, holčičko, jak má město pod milion, stane se z tebe chameleon, nebo začneš pít. „ Josefína zvolila druhou možnost.
Kočka myši nenechá, přivádí na scénu nové postavy a Josefína se po předchozím díle vrací více do role té ztřeštěné a ironií sršící učitelky. Což asi většina jejích fanoušků ocení. Oproti předchozí knize se vracíme zase do ulic Brodu a případ je více „detektivní“ než u předchozích dílů. Přesto celé vyprávění působí dost chaoticky.
Ale popravdě velké detektivní záhady u Marie Rejfové nehledejte. Brod je přeci jen české maloměsto a tím i motivy k vraždám jsou pro jeho hříšné lidi maloměstské. Větší devizou než kriminální zápletky je v těchhle knihách humor. Ostatně značně k tomu přispívá i „duch“ Josefíniny babičky, který eskapády své potrhlé vnučky často a velice trefně glosuje. Navíc je Brod zabydlen obyvateli, kteří svou svérázností Josefíně a její rodině zdárně sekundují. Myslím, že Marie Rejfová dokázala pěkně vystihnout život na maloměstě. Přitom však nikdy nesklouzla k jedovaté parodii. Toho a laskavého humoru, kterým jsou knihy o Pepině prodchnuté, si všimne snad každý, kdo s nimi stráví nějaký ten čas. A to v dnešní těžké době není málo.
No a já se těším na chytanou novinku, s názvem Když se vosy vyrojí, která vyjde v květnu letošního roku.
Všechny knihy Marie Rejfové koupíte na webu Mystery Press https://mysterypress.cz/autor/rejfova-marie/
Zdroj obrázků: mysterypress.cz
About The Author
