Otravují vás moderní knihy plné LGBT hrdinů a jakési rasové korektnosti a vyváženosti? Nebo jste jen homofobové a debilové, co mají rádi detektivky? Pokud odpovíte ANO na jednu z otázek, nesahejte po knize Kirsten Lepionky! Nebo po ní hmátněte všemi deseti, protože v knize Poslední místo, kam se podíváš boří stereotypy!
Anotace ke knize překvapivě není lživá. Na můj vkus prozradí více, než by měla. Možná dává příběhu větší hype, který potom nenaplní. Ať tak či onak, ztratí se blonďatá dívka, někdo zabije její rodiče a na trest smrti čeká její černý přítel. Naštěstí ten černý muž má sestru s dobrým srdcem a sousedem, co o ní má zájem. Tak se do příběhu zaplete i Roxana. Soukromý detektiv, kterému nedávno umřel táta. A jak už bývá zvykem, policajti, detektivové nebo smutné duše rádi sáhnou po alkoholu.
Z počátku v knize převažuje opilá Roxana nad tou střízlivou. Vyšetřovatelka je spíše v pozadí a prostor dostávají jak okolní postavy, tak minulost. Krok za krokem Roxy pátrá, hledá a pije, nebere telefon a boří stereotypy o sexu. Což je asi první věc, která mě na knize mrzela – sexuální scény neměly dostatek prostoru! Přitom by jistě byly tak zajímavé! Na druhou stranu jsem Kristen moc vděčná. Stále se držela detektivky, nesklouzla k žádné lacinosti. Nic, co by knihu prodávalo jednodušeji. Nic, na čem by se dal postavit mega-marketing. Zapojila tolik diskutované téma LGBT komunity natolik věrohodně, že to člověka neobtěžovalo. Je mi jasné, že dokud nebudeme v literatuře normálně vídat gaye a lesbičky, nezmění se ani náš “venkovní” pohled na komunitu. Ale je to stejné jako zastoupení černochů ve filmech. Musí tam být, protože lidi jsou debilní a potřebují stále někomu dokazovat rovnost. Rovnost všech, i těch, co o to beztak nestojí.
K tomu se váže moje nadšení z jemnosti a citlivosti, s jakou kniha zmíněné téma rasy a homosexuality přináší. Nejde o hlavní téma, ale stojí na něm kus příběhu. Černý kluk přece nemůže randit s blonďatým andílkem! Proto je vrah, a proto sedí v cele smrti. Druhé téma je spíše okrajové, ale vzhledem k tomu, že dnes čtou thrillery i mladší ročníky, je jen dobře, že v knize je. Co se týká Roxany samotné a její osobnosti, nedokážu ji sama v sobě nikam zařadit. Její reakce byly očekávatelné. Popis vnímání sexuálních partnerů a jejich zájem o ni byl opravdový. V hlavní hrdince jsem cítila jak kus autorky, tak kus sebe – což se málokdy stane. Její chování bylo tristní a měla jsem sto chutí ji proplesknout. Roxanu samozřejmě, autorka se držela skvěle. O to více se mi nakonec líbil posun hrdinky v průběhu celého příběhu. Nesouhlasila jsem se vším, ale výsledek mne uspokojil natolik, že si pokračování přečtu klidně i v angličtině.
Pokud bych se měla vyjádřit k ději v rámci detektivky či thrilleru: Přečetla jsem toho už tolik, že označení thriller beru jen jako nálepku bestseller. Abych byla upřímná, po knize jsem sáhla hlavně z důvodu srovnání s Raymondem Chandlerem. A jak jsem již zmínila – šlo o mravenčí detektivní práci, kdy Roxana postupovala logicky. Krok za krokem hledala a vyřazovala možnosti. Pokud se někomu zdála první půlka knihy nudná, je blbý. Protože, přátelé, tohle jsou detektivky! Ne Carter nebo Deaver – ač je oba miluji. Hledání důkazů, narážení na překážky, žádné superschopnosti, neochota systému, hlad, migréna, potřeba spánku. Všechny opravdové atributy krimi Poslední místo, kam se podíváš splňuje. Možná právě proto nemá megalomanský marketing na prodej. Protože co může nabídnout? Dobrý příběh? Kvalitní zápletku? Nedejbože uvažování, které to místo je asi poslední, a kdo se na něj bude dívat? Vrah? Detektiv? Oběť?
Poslední místo, kam se podíváš je povedené dílo. Není extrémně rychlé, ale plyne příjemně. Umím si představit čtení knihy na nějaké chatě se sklenkou whisky v ruce. Fuj, já přece nepiju. Ale ke knize by to sedělo. Na můj vkus se ke konci Lepionka možná maličko utrhla. Neříkám, že vše, co následovalo nebylo uvěřitelné. Bylo, proto je to taky thriller. Ale stále jsem v zajetí superschopností moderních krimi, takže mi logické a reálné řešení situací přišlo nedostačující. Ale nebylo! Při zpětném pohledu si právě toho konce hrozně moc vážím. Nedokážu posoudit psychologii postav natolik, abych je více hodnotila. Ale jako laik jsem spokojená. Autorka nic extra nepříkrášlovala a osoby jednaly jako lidské bytosti. Myslím si, že ač knize chyběl vtip a nadhled Chandlera, fakt by se za ni nestyděl.
About The Author
