„Osud je jako zvláštní neoblíbená restaurace, ve které vás obsluhují divné servírky, které vám vždy přinesou to, co si neobjednáte, a co vám většinou nechutná.“ – Lemony Snicket
Kdo se narodil v 90. letech a dříve, určitě někde v knihovně narazil na alespoň jednu knihu z Řady nešťastných příhod. A mohu směle tvrdit, že pokud se rozhodnul do ní pustit, pravděpodobně ji dočetl ještě ten den. Série pojednává o třech nadprůměrně inteligentních osiřelých sourozencích, kterým se prostě opakovaně nedaří. Jejich do pekla padajícící smůla je tak přehnaná, až by se dala označit za bizarní, a komičnost celé situace podtrhuje naoko vážný styl psaní, který připomíná viktoriánské horory a britské suché komedie.
O autorovi (tom skutečném):
Pravým autorem série je americký spisovatel a hráč na akordeon Daniel Handler. Britsko-americko-německý položid se narodil v San Franciscu roku 1970. Přeskočíme jeho nezajímavá školní léta a podíváme se rovnou na jeho tvorbu. Jeho prvotina The Basic Eight byla odmítnuta celkem 37 nakladatelstvími pro svůj námět a satiristický tón, než byla konečně vydaná v roce 1999. Následovalo několik dalších knížek, o kterých se bohužel moc v Česku a na Slovensku neví, protože ani nebyly přeložené. Vypadalo to jako ztracených pár let, než objevil Lemonyho Snicketa.
Kdo je Lemony Snicket?
Lemony Snicket je podobně jako Jára Cimrman fiktivní postava vydávající se za skutečnou. Společně se svým bratrem Jacquesem a sestrou Kit se již za mlada přidal do tajemného VFD. Před časem však nastal záhadný rozkol, který způsobil rozpad celého VFD a vedl ke smrti jeho životní lásky Beatrice, které věnuje každou jednu knihu, ve kterých se zaměřuje na popisování životních trablů výše zmíněných sirotků. Jednotilivé díly jsou psané jako mockumentaristický memoár a pomalu odkrývají i celý příběh Lemonyho a Beatrice.
Sourozenci Baudelairovi
Všicni tři jsou nadprůměrně, až sci-fi level inteligentní, karikaturně slušně vychovaní, laskaví, a všichni mají nějakou přirozenou superschopnost. Čtrnáctiletá Violet je jako MacGyver a dokáže vyrobit roboticky poháněný grappling hook z tlačírny na nudle. Dvanáctiletý Klaus má zase načteno více, než se většině z nás podaří za celý život, a je lepším dešifrátorem než kdokoliv, koho má k dispozici US Army. Miminko Sunny je také nadprůměrně inteligentní (nejen na dítě, ale obecně na člověka), mluví nesrozumitelným batolecím jazykem, kterému rozumí jen její sourozenci a vybraní jedinci. Krom toho dokáže zubama rozkousal prakticky jakýkoliv materiál od všelimožných kovů až po kameny, a k tomu je výborný kuchař. Ano, čtete správně. Kuchař.
Hrabě Olaf
Hrabě Olaf je hlavní antagonista celé série. Sám sebe označuje za vysoce hodnoceného herce, ale v konečném důsledku spíše působí jako zkrachovalý primitiv. Vypadá to, že se stará primárně o to, jak získat velké dědictví sourozenců Baudelairovic. Dlouhodobá frustrace v něm probudila BPD se s narcistickou poruchou osobnosti a neschopností jakékoliv sebereflexe. Během posloupností dílů se velice pomalu odkrývají jeho motivy i životní osud a Olaf nabyde přesnějších rozměrů. V konečném důsledku se z něj vyklupe jeden z nejlepších a nejlidštějších knižních záporáků, se kterými jsem se kdy setkala. Jeho motivace jít si za každou cenu za svým cílem je na jednu stranu docela obdivuhodná stejně jako fakt, že je vlastně jediný, kdo Baudelairovým nikdy nezalže.
Jak už jsem se zmínila, všechny informace o celém smyslu série se odhalují pomalu a postupně. Vzhledem k tomu, že jsou psané jako Snicketovy memoáry a ne jako životopis Baudelairovic dětí, je to více než pochopitelné. Knihy jsou psané učesaným důstojným jazykem, ale s velkou nadsázkou, a satiru na vás autor háže doslova lopatou. Jako puberťák jsem knihy milovala, nicméně jsem byla takto fanouškem moha věcí, které prostě nezestárly dobře a dospělému už neměly moc co nabídnout. Řada nešťastných příhod však patří mezi ta díla, která dostatečně poberete, až jakmile vám je 25 a více.
Na jednu stranu se mohou knihy zdát jako na jedno brdo, protože už dopředu víte, jak díl zhruba skončí. Nebudu vám lhát, děj je repetetivní. Po celou dobu budete svědky událostí, po kterých už by si jeden hodil mašli a pokaždé, když to bude chvíli vypadat, že by to mohlo skončit dobře a začnete se u geniálně zpracovaného suchého černého humoru smát, kniha samotná vás potrestá další řadou nešťastných příhod. V tom je právě krásná ta transparentnost a variabilita tohoto díla. Zatímco se vaše ratolesti při čtení pobaví na první pohled jednoduchým příběhem o třech dětech, jako jsou oni samy a poučí se o nových cizích slovech a myšlenkách, vy budete si budete užívat absurdistickou filozofii postupného odkrývání konceptu tajemného VFD, velmi dobře skryté sexuální a jinak naturalistické narážky, inteligentní jazyk knihy a prostou Sokratovu myšlenku „vím, že nic nevím“.
„Děti dospělým nikdy neříkají nic, stejně jako naopak. Děti z tohoto světa a dospělí z tohoto světa jsou naprosto odlišné lodě a pouze se nechávají unášet vedle sebe v případě, že potřebujeme od někoho svést anebo ten někdo potřebuje, abychom si umyli ruce.“ – Lemony Snicket
Koncept celé série se tedy netočí ani tak o tom, co se vlastně Baudelairovým děje, ale o cestě za poznáním obecné životní pravdy o tom, co vlastně pravda je. Nádherně to vystihuje podobenství o slonovi, a tedy, když se šest slepců potká u vycpaného slona, tak jeden nahmatá chobot, a myslí si, že to je had. Druhý nahmatá kel a je přesvědčený, že se jedná o oštěp. Třetí bok a oznámí, že narazil do zdi. Čtvrtý mu pohladí koleno a řekne, že to je podle hrubosti strom, pátý mu ohmatá ucho a předpokládá, že jde o lopatku větráku. Šestý ho zatahá za ocas a myslí, že našel visící provaz. Každá postava je znázorněna záměrně karikaturálně s maximálně do extrému vyhnanými negativními i pozitivními vlastnostmi, čímž podtrhuje celou absurditu dané situace. Krásným příkladem je skupina dobrovolníků, která chodí po nemocnici pacientům zpívat veselé písničky bez toho, aby se zamyslela nad tím, zda je to vůbec to, co ti lidé potřebují. Zatímco se nemocní natahují pro léky a sklenice vody, oni skotačí a rozdávají úsměvy a balonky. Nádherně to vystihuje velkou část lidí ve skutečném životě, kteří konají dobré skutky primárně proto, aby se cítili dobře, ale nezamýšlí se nad tím, že jsou jejich činy většinou naprosto kontraproduktivní.
„Doslova nikdo nemá v lékařském záznamu, že je mentálně naprosto zdravý.“ – Lemony Snicket
Kouzlo Řady nešťastných příhod je to, že se absolutně nedá určit, v jaké době a na jakém místě se odehrává. Obecně by se to dalo odhadnout na něco mezi 1890-1970, pravděpodobně někde v Americe. V jedné chvíli se tam setkáte s prakticky současným počítačem a ve druhé spolu protagonisté komunikují pomocí telegrafu z 19. století na ponorce jak vystřižené z knih Julese Vernea. Potkáte tam moderní společenství lidí, kteří fungují s nedávnou technikou, ale také dědinu naprostých ludditů.
O filmu a seriálu
Co se týče seriálu, už dlouho jsem neviděla něco, co by mě takto zaujalo. Na Řadě nešťastných příhod jsem vyrostla, a když se objevil film s Jimem Carreym, moc mě to nepotěšilo. Uhoněný děj, hlavní postava se akorát tak pitvoří jako opice a do toho nic nedává smysl. To, že seriál je širší médium, kde se podaří lépe vystihnout myšlenku knižní předlohy, to je takový obecně známý fakt. Nejen, že seriál se oproti filmu dost věrně drží knih, ale Neil Patrick Harris jako Count Olaf posunul hloubku této postavy na level, kam pitvořícíse Carrey v životě nedosáhne. Patrick Warburton jako vypravěč a fitkivní autor Řady nešťastných příhod dodává seriálu dokonalou britskou suchost. Krom výborných hereckých výkonů si seriál autenticky pěstuje bizarní náladu předloh napsanou ve stylu kombinace dětské knihy, gotického hororu, černého absurdního humoru a pravidelného lámání čtvrté stěny. Je pečlivě a uhlazeně poskládaný do precizního kokteilu, a po chvíli vám dojde, že tam není ani jedna stolička v rohu místnosti náhodně a nutí to diváka sledovat detaily, díky kterým si všimne referencí na takové bomby jako Bob Ross nebo Warcraft. Každý jeden na půl sekundy ukázaný článek v novinách, je skutečný text, a je velmi vidět, že na seriálu dělali ti, kteří knihy upřímně milovali. Proč se seriál oproti filmu opravdu povedl? Scénář psal přímo samotný autor knih Daniel Handler. Proto, i když se od předlohlohy občas lehce odchyluje (největší změna nastala v lidskosti Olafových pomocníků), dá se to považovat v klidu za kánon. Teoreticky, pokud neznáte předlohu, není potřeba ani číst, jak dobře je toto zpracované, jelikož ji seriál v mnoha věcech doplňuje.
Celý smysl Řady neštastných příhod bych v konečném důsledku vysvětlila textem klíčové písně ze seriálu: „There´s no happy ending, not here, not now. This tale is all sorrows and woes. You dream that justice and peace win the day, but that’s not how the story goes.“ But you will laugh. A lot. And you will be ashamed for that. A lot.
Zdroj obrázků: Maya Allayí, netflix.com, wikipedia.org, pinterest.com
Pokud byste měli zájem o obraz podobného stylu ze svého oblíbeného fandomu, neváhejte mě kontaktovat buď zde pod příspěvek nebo na mém profilu či na facebooku Knižní díry.
About The Author
