Recenze: Bratrstvo neohrožených – právem nejlepší militární kniha!

„Útoky byly jedinečnou ukázkou toho, jak malá, dobře řízená úderná jednotka může rozdrtit a zahnat na útěk daleko větší obrannou jednotku v předem připravených pozicích. Díky vysoké morálce roty E, rychlosti a neohroženosti frontálních útoků, střelbě z několika různých stran a strategických posunů se podařilo opakovaně demoralizovat německé síly a přesvědčit je o tom, že čelí daleko početnější vojenské síle.“

Pravidelní čtenáři ví, že nejsem křehká květinka. Spíš než pochvaly na dobře napsanou romantickou beletrii se u mě člověk dočká surového hejtu na špatnou autenticitu popisu metabolických procesů během vaření za živa. Mám ráda postapo, akční splatter-punk, depresivní dramata a vojenské knihy. A pohádky. Já vím, hodí se to k sobě asi jako hlava dronta nelétavého k tělu mechanicky augumentovaného Leonida Brežneva, ale nemohu si pomoct. A zajímám se o druhou světovou. A co by byla druhá světová bez vylodění v Normandii?

Film Zachraňte vojína Ryana nám ukazuje drsnou pravdu, která se nám v mrtvých číslech školních učebnic neukáže. Bylo tam pár vojáků, co umřelo na pláži. A pak ještě další, co umřeli na pláži. No a pak tam byl jeden a ten to dostal do helmy. A ten neumřel na pláži. A pak si tu helmu sundal a umřel na pláži. (Tohle není z mojí hlavy, ale ze seriálu Jmenuji se Earl). Zkrátka a dobře, byla to řežba. Ale byla by ještě větší nebýt precizní práce nově vytvořené elitní jednotky amerických paragánů, kteří skopčákům rozesírali strukturu zevnitř. A právě o tom je kniha Bratrstvo neohrožených. Anglicky se jmenuje Band of brothers. Zkráceně jsme tomu s mužem začali říkat BOBko. Již dopředu se omlouvám, že tomu takto budu říkat i v této recenzi. Důvod je prostý: Je to kratší.

Nicméně se zde naskýtá otázka, proč považuji BOBko za naprostý základ knih o druhé světové válce. Celý příběh se točí okolo roty E 506 pluku 101 vzdušné výsadkové divize, přezdívanou Easy company. To „easy“ vůbec neznamená, že to měli kluci na frontě lehké. Je to běžné pojmenování rot. Vždy nějaké písmenko v názvu bylo překřtěno na nějaké slovo. Například A bylo „able“, D bylo „Dog“, B „Baker“, F „Fox“. Co ovšem bylo na Easy company tak speciálního? Tato rota byla totiž naprosto jedinečná. Už během vzniku si vybírala jen ty nejlepší z nejlepších a dostat se do ní byla pro běžného Američana naprostá čest. Paragáni a ještě k tomu takto výborně cvičení byli v druhé světové válce něco naprosto výjimečného. Tvrdý výcvik znásobený dokonalou znalostí jeden druhého vytvořil z roty E smrtící koktejl, který žádnou jinou vojenskou skupinou nikdy předtím ani potom nebyl překonán.

(…) „S kapitánem Sobelem, trávila rota E celé měsíce na nočních cvičeních. Kladl důraz na pochody krajinou i lesem, na orientaci pomocí kompasu za tmy, na nácvik řešení všech možných situací, v niž se může voják v noci ocitnout. Muži byli pro práci v noci dokonale připraveni, všichni se mezi sebou poznali podle kroků či siluet, a někteří dokonce tvrdili, že už vidí ve tmě lépe než za denního světla. Podle Winterse (jenž byl nyní velitelem roty) měli problémy s nočními akcemi především důstojníci pluku. Neměli takové zkušenosti v terénu jako řadoví vojáci. Ukázalo se to již v noci na Den D. „To oni měli problémy s orientací a s hledáním cíle. To oni měli problémy i s pronikáním skrz živé ploty a ztráceli se v lese. Zatímco nižší důstojníci a řadoví vojáci se zcela samostatně zorientovali i bez jakékoliv mapy.““ (…)

Bratrstvo neohrožených napsal Stephen E. Ambrose na základě mnoha a mnoha (pro jistotu přidám ještě jedno „mnoha“ navíc) rozhovorů s válečnými veterány. Díky tomu je dokumentování neuvěřitelně přesně, a také přehledné. Válečné knihy mají většinou několik aspektů, které čtenáři po čase mohou začít vadit:

  1. Zobecňování
    Mnoho vojenských příběhů člověk tak nějak vnímá pohledem z vrchu. Jak kdyby příběh sledoval dronem a viděl jen to, co se mu autor rozhodne ukázat. Zaměřuje se kolikrát na všechny lidi a událost, které se kniha týká, případně jen čas od času zmíní nějakou jednu osobnost, která má pro bojový pakt významnější roli. V konečném důsledku ale nakonec čtete učebnici o nějakých random dávno mrtvých lidech, ke kterým si nemáte možnost získat žádný vztah. (Pokud nečtete životopis o jednom člověku, to je pak něco jiného.) Na druhou stranu již po prvních stránkách získáte z BOBka pocit, že kluky z roty znáte. Že jsou to vaši nejlepší přátelé nebo příbuzní. Všichni naráz. Soudržnost mezi členy roty cítíte s nimi. S nimi se bojíte, s nimi se vám do žil vlévá adrenalin. S nimi prskáte na kapitána Sobela i obdivujete velícího důstojníka Dicka Winterse. Celá kniha, sic je dokumentární, je tedy velmi osobní.
  2. Glorifikace
    Vzpomeňte na všechny válečné filmy, které jste viděli. Ať už mluvíme o Vojínu Ryanovi či Pear Harboru. Jakmile to točí Amerika, logicky je to šíleně emotivní, protože na to Amerika sází. Na to, že si člověk sedne na prdel před hudbou a vymyšleným příběhem. Celé dílo se pak nese v duchu „hur dur, my jsme USA, kdo je víc, jsme ti nejudatnější, nejsilnější a nejčestnější ze všech.“ A knihy mají psané podobně. Silně heroické, člověk spíš miluje hrdiny pro to, co cítí a jak se chovají, než pro to, že by udělali něco skutečně podstatného. Obdivuje je, jak jsou stateční, že se vrhají proti King Tigerům s ponožkou nabitou výbušninou, jak jsou silní, ale přesto citliví ke svým ženám. A pochopitelně brečí, když potom umřou. Ale upřímně, podobných smrtí bylo ve druhé světové válce miliony. A nejméně polovina z mrtvých měla jistě zajímavý život, který by vydal na knihu. Ale válečná literatura by neměla být jen o glorifikování jednoho člověka nebo skupiny osob. Měla by umět ve čtenáři vytvářet emoce vyvolané funkčními činy. A toto Bratrstvo neohrožených splňuje dokonale. Neopěvují tam Ameriku, přestože jde o americké hrdiny. Neopěvují tam jednotlivce (až na Dicka Winterse, ale ten si to opravdu zaslouží), neboť mají všichni na výhře 2. světové války stejnou zásluhu. Cvičili společně, bojovali společně. To je ta soudržnost. A neumřeli, protože to byli borci. Budete je zbožňovat za to, jací jsou to frajeři. Ne proto, jak emotivní repliky v knize mají.
  3. Nudnost
    Ano, nekonečný problém non-fiction literatury. Člověk se u ní kolikrát unudí. Buď je kniha informačně hodnotná, ale potom taky kolikrát nečtivá anebo čtivá je, ale zase je vše založené na předchozích dvou bodech, tedy necelistvé dokonalosti po stránce poučné a heroickém vyzdvihování hrdinů na úkor ostatních zúčastněných postav. Ambrosovi se ale podařilo všechno nějak zázrakem spojit do nádherného koktejlu úplně všeho. Bratrstvo neohrožených se neuvěřitelně jednoduše čte, ale přitom jsem se ještě nesetkala s dokumentární knihou, která by dokázala být zároveň takto přehledná a poučná.

Pochopitelně jsem se při čtení knihy neubránila srovnání se seriálem, který jsem viděla dříve. Ještě jsem neviděla žádné zpracování, které by se tak věrně drželo předlohy. Ne jen, co se týče děje a autentických replik, ale také z celkové nálady easy company. Pro fanoušky seriálu je tato kniha téměř povinností, protože si díky ní ještě lépe spojíte některé postavy s tím, co udělali. Pro ty ostatní mám doporučení: Pokud tvrdíte, že se zajímáte o druhou světovou a nečetli jste BOBko, pěkně kecáte. Knihy o druhé světové válce nejsou jen příběhy těch, kteří zemřeli nebo měli krutý život v koncentračním táboře. Jsou to i vyprávění těch, kteří bojovali tak funkčně, že mnoho životů zachránili. A Easy company se mezi ně rozhodně řadí.

„S dvanácti muži zničila rota E německou baterii, která mířila na výjezd z cesty č. 2 na Utah Beach. Tato baterie byla telefonním kabelem spojena s předsunutou hlídkou v bunkru na konci cesty a díky ní by měla postupující pěší divizi jako na dlani. Stěží lze přesně ohodnotit práci, kterou rota E odvedla, ale zachránila mnoho lidských životů a výrazně usnadnila, ne-li vůbec umožnila, tankům průnik do vnitrozemí. Wintersovy ztráty činili dva zraněné a čtyři mrtvé. Svými muži však zabil patnáct Němců, daleko více jich zranil a dvanáct zajal. Zkrátka zničili padesátičlennou četu elitních německých výsadkářů, kteří bránili důležitou dělostřeleckou baterii a tím v podstatě neocenitelně napomohli dobytí Utah Beach.“

Ve 12 lidech. Tomu říkám výkon.

Zdroj obrázku: pinterest.com, jota.cz, hbo.com

Stephen E. Ambrose Bratrstvo neohrožených

One thought on “Recenze: Bratrstvo neohrožených – právem nejlepší militární kniha!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *