Povídka: Počátek konce – Pedro Rušeb, Maya Allayí

Místnost osvětlovalo slabé světlo prosvítající skrze prkna přebitého okna a on se probudil na podlaze. Dlažba byla chladná, ale necítil to. Co cítil, byla zmatenost a bolest hlavy. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy měl tak strašnou kocovinu. Byla to kocovina? Kde byl včera? A kde před týdnem? Nedokázal si vzpomenout na nic, ani na své jméno. Posadil se a pohlédl na ruce. Byly plné hnisavých vředů, jeden odloupl, vyvalil se chuchvalec černobílé tekutiny, okamžitě ztuhl a vytvořil ošklivý strup. Měl dojem, že by měl být zhnusený a vyděšený, hlásek kdesi vzadu v hlavě mu našeptával. Měl by se klepat strachy, z toho místa kde se ocitl, z toho co se mu stalo, ale nebyl. Hlásek se ztrácel, až umlkl a s ním zmizela i bolest hlavy. Postavil se na nohy, v kostech ošklivě zapraskalo. Teprve teď si všiml, že má na sobě nemocničního anděla, na zádech nezavázaného a silně potřísněného krví. Trochu košili nadzvedl, objevily se další boláky a vředy, některé krvácely a tak ji radši zase stáhl nazpět, nijak ho to nevzrušovalo ani nepohoršovalo. Hlásek mlčel. Náhle se předklonil a začal hlasitě, dávivě zvracet. Bylo to červené a žluté. Chvíli pak zůstal v předklonu, houpal se v kolenou, prohlížel si vlastní zvratky, a když si pročísl zbytky vlasů, několik trsů mu zůstalo v rukou. Bezmyšlenkovitě je upustil a vydal se ke dveřím. Prošel několika potemnělými chodbami, na oknech byly mříže a rozbitým sklem silně profukovalo. Plesnivé, kdysi bílé skříně. Rezavějící kolečkové křeslo s vypuštěnými kolečky. Nasáklé cáry obvazů. Ničeho si nevšímal a bez zastavení šel dál, pod bosýma nohama drtil sklo prázdných ampulek, nechával za sebou krvavé stopy. Došoural se až k prázdné vrátnici, zabral za dveře. Chodba se zalila ranním, slunečním svitem. Musel si zaclonit oči, paprsky zprvu štípaly na dlaních, ale rychle to přešlo. Vyšel ven na parkoviště, kolem byl hustý les, ohlédl se na budovu. Stěny posprejované, okna vymlácené, západní křídlo se už dávno zhroutilo a jeho zbytky zarůstaly zelení. Vedle vchodu byla zašlá modrá tabulka se zbytky nápisu: Lab   oř b kt rio gie.

„L…ab…lab,“ bylo jediné, co dokázal přečíst, než o písmena ztratil zájem. Bylo to jeho jméno? Pokoušel si vzpomenout, ale brzy to vzdal, hlásek mlčel. Lab. Znělo mu to jako dobré jméno, rozškrábl si mokvající bolák na tváři, cítil se mnohem lépe. Lehce, skoro jako by nic nevážil. Plný energie vykročil Lab do lesa.


Cesta mu příjemně ubíhala. Už dlouho se necítil takhle dobře. Nerušily ho žádné dotěrné myšlenky ani obavy. Nepřemýšlel ani nad rozdrásanýma nohama, které už nekrvácely, protože hlína a prach lesní cesty rány ucpaly. Labovi bylo zkrátka krásně a náhle uslyšel vzdálenou hudbu, jak se stromy rozestupovaly, uviděl město. Chtěl přidat do kroku, ale nešlo to, a tak se dál šoural městu vstříc. Hlína se pozvolna proměnila v beton a na prahu první ulice se Lab zastavil. Kolem bylo několik lidí, ti kteří zvedli hlavu od telefonu, si ho zběžně prohlédli a bez známky zneklidnění pokračovali dál, nebo si ho vyfotili a zrak zase sklopili. Lab je sledoval. Pohledem propaloval jejich tenkou kůži a cítil tlukot srdcí. Byli hezcí a šťavnatí, začal si je představovat jako pytle plné krve a masa. Z pusy mu stékaly sliny a on šťastně bublal. Cosi ho zatahalo za košili, otočil se.
„Jak děláte tu krev?“ zeptala se drobná, sotva desetiletá holčička. Lab naklonil hlavu na stranu, dlouhá slina mu skápla na její tričko. „Hustý! Můžu si vás vyfotit?“
„Aný, neobtěžuj pána,“ pokárala dívku přiběhnuvší matka a obdivně si prohlédla Laba. „Teda, to muselo bejt práce. Taky na náměstí? Za chvíli to začne co?“ nadhodila konverzačním tónem matka a pousmála se. Může to začít klidně hned, řekl Lab, alespoň jemu to tak znělo. Dívka s matkou uslyšely jen chrčení a z Labových úst se vyřinula další dávka slin a krve.
„Uaaa, super!“ zaradovala se dívka, postavila se vedle Laba, chytila ho za ruku plnou boláků a dala si jí kolem ramen. „Vyfoť nás mamí.“
„Ale rychle, ať pána nezdržujeme. Tak, hotovo. Díky moc, opravdu perfektní cosplay. Třeba se ještě uvidíme, užijte si den.“
Dívenka si naposledy Laba prohlédla, stejně tak on ji. Měl chuť se zakousnout, oloupat kůži aby se dostal k vnitřku. Vztáhl ruku, ale dívka už se vzdalovala, byla příliš rychlá.
„Tak ahoj, pane záhrobáku.“
„Aný! Co jsem ti říkala? A neutírej si tu barvu do kalhot, tady máš kapesník,“ plísnila matka dceru.
Lab se vydal za nimi, byly tak šťavnaté, náhle ho nezajímalo nic jiného. Probouzel se hlad. Ty dvě brzy ztratil, šly příliš rychle, ale jak se blížil k náměstí, potkával lepší a lepší kousky. Tučné, dobře prokrvené. Nikdo si ho příliš nevšímal. Prozatím. Se sílící hudbou sílil i jeho hlad.


Během cesty na náměstí plácali Laba po ramenou a fotili se vedle něj. Pokaždé když se k někomu došoural, už byl pryč. Jeho nálada se ale neměnila, stále se cítil dobře, co víc, brzy potkal další. Ulice se pozvolna plnily zástupy belhajících záhrobníků. Vypadali téměř jako on, roztrhané šaty od krve, znetvořené obličeje a trčící kosti. Ale byl tu rozdíl, ti ostatní si povídali, smáli se, nebo dokonce tancovali. Lab byl zmatený, a tak jen stál a díval se na proudící dav. Ne, nebyli jako on. Tihle byli uvnitř prokrvení, srdce jim tloukla jako o závod. Skupinka povykujících mladíků ho chytila kolem ramen a táhla davem.
„Hej kámo, to je super. Kolik jsi za to dal?“ ptal se jeden z nich a Lab odpovídal, ale z jeho útrob se ozývalo jen chrčení. „Ty vole, tak ty seš borec, takhle se do toho vžít,“ vydechl obdivně muž.
„Vítáme vás na dalším Zombie walku. Přijeli lidé z celé republiky a příprava je opravdu znát. Dnes se tu podle posledních údajů sešlo přes dva tisíce mrtváků a je na vás krásný pohled, až jsem dostal chuť na mozek. Tak já myslím, že můžeme začít, jdeme na tóóó,“ křičel kdosi z pódia daleko vepředu, hudba zesílila a dav se trhnutím pohnul. To se Labovi nelíbilo, všichni byli tak rychlí a smáli se jeho úsilí si kousnout. Vráželi do něj, křičeli mu do uší, chtěl pryč. Snažil se prodrat ven, nutkání utéct do temného kouta bylo silnější než hlad. Někdo ho popadl za paži.
„Tenhle?“
„Jo, ten vypadá dobře. Hej chlape, pojď, za chvíli to začíná,“ řekl velký muž s plnovousem a vlekl Laba dál ulicí směrem k pódiu. Snažil se mu vysmeknout, ale marně, držel ho silně.
„Neboj, v pohodě, nemusíš se stydět, ty máš slušnou šanci,“ trousil na půl huby, a pak Laba postavil vedle dalšího zombie. Ten byl pokrytý lepkavými cáry a jednu nohu měl jakoby vylomenou, Lab si ho prohlédl a poznal, že to jen hraje. Vzápětí přivedli ještě jednoho. Obestoupili je kolemjdoucí, foťáky cvakaly, blesk blikal. Lab už toho měl dost, ale ti dva vedle něj si to očividně užívali. Kolem vznikla hradba z lidských těl a za ním bylo pódium.
„Ano dámy a pánové a je to tady, to na co čekáte. Cena o nejlepší masku. Naši pořadatelé celé odpoledne chodili mezi vámi a vybrali tři nádherně odporné zombie a já v této chvíli už vím, kdo si odnese hlavní cenu. Poprosím mrtváka, co vypadá jako mumie, aby šel sem ke mně na pódium, protože vyhrává! Všichni tři jste byli skvělí, ale tady…“
„Jarda.“
„Tady Jarda byl lepší a přípravě se asi opravdu věnoval, tak snad příště pánové, děkuji za účast,“ hřímal pořadatel a všechen ruch se od Laba přenesl ke šťastnému výherci. Hradba povolila a on se konečně mohl odšourat pryč. Zapadající slunce zbarvilo ulici do oranžova, lidé oslavovali a pískali a Lab zmizel v jedné z postranních uliček.


Jak se dav přesouval, hluk utichal a nebe se barvilo do temna. Lab byl hlavou opřený o zeď domu, z boláků mu vytékal hnis, v hrdle mu bublalo. Tělo měl od krku dolů nepřirozeně prohnuté, jinému už by se zlomil vaz. Pocity ho dávno opustily, ale teď v sobě nacházel něco jako lítost. Prázdnotu a to nejen v žaludku. Byl sám, ne jen tady ve městě, ale na celém světě. Začal hlavou mlátit do stěny, kousky omítky opadávaly a na zemi se mísily s čerstvou krví. Na druhém konci uličky se ozvaly kroky.
„Hele, hele, ty teda vypadáš. Taky ses pěkně zmastil, hm? Co já bych…,“ chtěla cosi říct příchozí silně opilá žena, ale zvratky byly rychlejší než slova. Skončily na Labových bosých nohách. Žena se opřela o zeď a kašlala. Laba zaujala, nezdála se být rychlá a rozhodně byla šťavnatá. Došoural se k ní a za pronikavého výkřiku se zakousl. Žena se probrala z alkoholového opojení, sebrala zbytky sil a Laba odstrčila. Podívala se na krvácející ránu na ruce, na Laba a omdlela.


Hudba utichla, lidé odešli do svých domovů smýt líčidla a odstranit umělou krev. Ulice byly prázdné. V temné uličce naproti sobě stály dvě siluety, kymácely se ze strany na stranu, šťastně chrchlaly. Lab už nebyl sám. Chytil svou novou kamarádku za ruku až vředy praskly a společně se odbelhali vstříc nočnímu městu. Ke spícím pytlům plných krve. Brzy už nebudou jen dva. Brzy si udělají nové kamarády. Brzy.

English version

The room was lit by a faint light shining through the planks of the boarded window, and he woke up on the floor. The pavement was cold, but he didn’t feel it. What he felt was confusion and headache. He couldn’t remember the last time he had such a terrible hangover. Was it a hangover? Where was he yesterday? And where was he a week ago? He couldn’t remember anything, not even his name. He sat up and looked at his hands. They were full of purulent boils, one peeled off, a wad of black-and-white liquid poured out, immediately stiffened, creating an ugly scab. He thought he should be disgusted and frightened, a voice whispering back in his head. He should be shaking with fear, from where he was, from what happened to him, but he wasn’t. The voice slowly disappeared until it fell silent and the headache disappeared. He got to his feet, his bones cracking badly. Only now did he notice that he was wearing a hospital gown, unattached and heavily stained with blood on his back. He lifted his gown a little, there were other blisters and boils, some bleeding, so he pulled it back again, it didn’t shock him or disturb him. The Voice was silent. Suddenly he leaned forward and began to vomit loudly. It was red and yellow. He stayed bent forward for a moment, rocking in his knees, examining his vomit, and when he brushed through the remnants of his hair, several clumps remained in his hands. He dropped them thoughtlessly and started shambling for the door. He walked through several darkened corridors, grilles on the windows, with wind blowing through the broken glass. Moldy, once white cabinets. Rusty wheelchair with deflated wheels. Soaked rags of bandages. He ignored everything and went on without stopping, crushing the glass of empty ampoules under his bare feet, leaving blood traces behind. He shuffled to the empty porter’s lodge, he grabbed for the door. The hallway was flooded with morning sunlight. He had to shield his eyes, the rays stinging at first, but it passed quickly. He walked out into the parking lot, a thick forest around, looking back at the building. Sprayed walls, broken windows, the west wing had long since collapsed and its remains overgrown with greenery. Next to the entrance was a blue placard with the remnants of the inscription: Lab..ra..ry  o.. b..ct..rio..gy.

„L … ab … lab,“ was all he could read before he lost interest in the letters. Was that his name? He tried to remember, but soon gave up, the voice still silent. Lab. It sounded like a good name, he scratched the wet sore on his face, feeling much better. Slightly, almost as if he weighed nothing. Full of energy, Lab stepped into the forest.

The journey passed pleasantly. He hadn’t felt that good for a long time. He was not disturbed by any intrusive thoughts or fears. He did not even think about his ragged legs that no longer bleed, for the dirt and dust of the forest road clogged the wounds. Lab felt simply great when suddenly he heard distant music, as the trees spaced, he saw a city. He wanted to hurry, but he couldn’t, so he continued shuffling towards the city. The clay slowly turned into concrete and Lab stopped at the threshold of the first street. There were a few people around, those who lifted their heads off the phone, glanced at him, and without any concern continued, or took a picture of him before looking back at their screens. Lab watched them. He glared at their thin skin and felt a heartbeat. They were handsome and juicy; he began to think of them as bags of blood and meat. Spit drooled from his mouth and he happily bubbled. Something tugged at his shirt, he turned.

„How do you make that blood?“ asked the tiny, barely ten-year-old girl. Lab tilted his head to one side, a long string of saliva dropping on her shirt. „Cool! Can I take a picture of you?“

„Annie, do not bother the mister,“ reprimanded the girl her mother that ran after her, she admiringly looked at lab. „That must have been a lot of work. Are you also heading for the square? It will start soon, right?“ her mother said in a conversational tone and smiled. It can start right now, Lab said, at least he thought so. The girl and her mother only heard a snarl, and another dose of saliva and blood spilled from Lab’s mouth.

„Wooow, great!“ the girl rejoiced, stepping beside the Lab, grabbed his hand full of sores and putting around her shoulders. „Take a picture of us Mom.“

„Quickly though, let’s not delay the gentleman. And… done. Thanks a lot, perfect cosplay, really. See you soon, have a great day.“

The girl looked at Lab for the last time, he returned the look. He wanted to bite, peel the skin to get inside. He reached out, but the girl was already moving away, too fast.

„Goodbye Mr. zombie.“

„Anny! What did I tell you? And don’t wipe that color in your pants, here’s your handkerchief,“ said the mother.

Lab followed, so juicy, suddenly interested in nothing else. Hunger woke up. He soon lost the two, they went too fast, but as he approached the square, he met better and better pieces. Bold, well perfused. Nobody paid much attention to him. For now. His hunger grew with the growing music.

On his way to the square he was slapped on the back few times and people were taking pictures besides him. Every time he shuffled to someone; they were gone. But his mood did not change, he still felt good, what more, he soon met another. The streets were slowly filled with crowds of faltering corpses. They looked almost like him, ripped bloody clothes, mutilated faces and sticking bones. But there was a difference, the others were chatting, laughing, or even dancing. Being confused, Lab just stood looking at the flowing crowd. No, they weren’t like him. Their blood was flowing, their hearts beating. A group of groaning young men grabbed him by the shoulders and dragged him through the crowd.

„Hey dude, that’s cool. How much did it cost?“ one of them asked, and Lab answered, but only another growl came out. „Dude, that’s sick, to get into the role like that,“ the man said admiringly.

„Welcome to the next Zombie walk. People from all over the country have come and the preparation is really known. Today, according to the latest data, over two thousand dead people have gathered here and it is a wonderful view, so much so that even I got the taste for brains. I think you’re all ready, so let’s get started!“ shouted someone from the stage far ahead, the music intensified, and the crowd jerked. Lab didn’t like that, everyone was so fast and laughed at his attempts to bite. They were shoving into him, screaming in his ears, he wanted to get away. He tried to work his way out, the urge to run into the dark corner was stronger than hunger. Someone grabbed his arm.

„This one?“

„Yeah, it looks good. Hey man, come on, it starts in a moment,“ said the big bearded man and dragged Lab down the street toward the stage. He tried to get out, but in vain, he was being held too tight.

„Don’t worry, all right, you don’t have to be ashamed, you have a good chance,“ he grumbled the man, and positioned Lab to stand next to another zombie. It was covered with sticky shreds and one leg seemed to be broken off, and Lab looked at it and knew it was faked. Then they brought another one. They were surrounded by passers-by, the cameras clicked, the flash flickered. Lab has had enough, but the two beside him were clearly enjoying it. There was a wall of human bodies around them and a podium behind.

„Yes, ladies and gentlemen, and here is what you are waiting for. Best Mask Award. Our organizers have been walking among you all afternoon picking out three beautifully repulsive zombies and I already know who will get the main prize. Man with the mask of a mummy, would you please step on the stage, because you are the winner! You were all great, but … ”

„Jerry.“

„Jerry here was better and probably was really devoted to the preparation, maybe next time gentlemen, thank you for participating,“ thundered organizer and all the traffic from Lab transferred to the happy winner. The crowd slowly dissipated, and Lab could finally shuffle away. The setting sun colored the streets orange, people celebrated and whistled, and Lab disappeared into one of the side streets.

As the crowd moved through the city, the noise started to fade, and the sky darkened. Lab was leaning his head against the wall of the house, pus leaking from his sores, bubbling in his throat. His body was unnaturally curved down from his neck, anyone else would break his neck like this. His feelings had left him long ago, but now he felt something new, sadness. The emptiness, not only in the stomach. He was alone, not just here in town, but all over the world. He started banging his head against the wall, the pieces of plaster dropping and mixing with fresh blood on the ground. There were footsteps at the other end of the street.

„Jesus, look at the state of you, you look terrible. You got wasted too, huh? What I would give to …“ said the heavily drunk woman, but the vomit was faster than words. They ended up on Lab’s bare feet. The woman leaned against the wall and coughed. The Lab was intrigued, she didn’t seem that fast and was definitely juicy. He shuffled to her and took a bite from now shrieking friend. The woman sobered up immediately from the alcohol intoxication, gathered up the remnants of her strength, and pushed Lab away. She looked at the bleeding wound on her hand, then on Lab, and passed out.

The music went silent, people went to their homes to wash their makeup and remove artificial blood. The streets were empty. In the dark alley, two silhouettes stood opposite each other, swaying from side to side, happily gargling. Lab was no longer alone. He grabbed his new friend’s hand until the sores burst and together they went to meet the night city. Towards sleeping bags full of blood. Soon there will be no more than two. They’ll make new friends. Soon.

Pedro Rušeb

Měl jsem se narodit o sto let dříve, ale protože bych padnul hned v první světový, nachystal mi to osud jinak. Jsem paranoidní technofob, závislý knihomol, spisovatel negramot, společenský asociál, snílek žijící krutou realitu, lyrický cynik a až jednou zjistím, jak to na světě opravdu chodí, všechno raději hned zapomenu.

“Miloval život tak moc, až si ho nakonec vzal.”

Maya Allayí

Když z vás vyroste částečně autistický asociál, máte dvě možností: Depkařit, protože jste divní anebo se stát šťastnými a hrdými multifunkčními nerdy. Já si vybrala tu druhou možnost.

Pedro Rušeb, Maya Allayí Počátek konce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *