Povídka: Blahoslaveni chudí duchem – Theo Addair

Málokdo mluví rád o nepříjemných věcech, které zažil nebo jichž byl svědkem, na tom se asi shodneme. A teď mám na mysli ty opravdu nepříjemné věci a ne třeba zavřenou hospodu nebo proraženou pneumatiku. Takové ty události, o kterých nemluvíte ani sami před sebou. Které jste zasunuli do nejhlubšího koutu mysli. O takových věcech málokdo mluví rád.
Ale všimli jste si někdy, že pokud o něčem nerada mluví celá skupina lidí, celé společenství, celá komunita – že má najednou jejich mlčení úplně jinou kvalitu? Jako by bylo hmotnější, hustší. Jako by si žilo vlastním životem.
Není patrné na první pohled, to ne. Můžete někam přijít, dejme tomu tam i strávit nějakou dobu a nic vás nepraští do očí. A pak jednou mezi řečí utrousíte úplně nevinnou poznámku. Nebo se někoho zeptáte na cosi – podle vás – zcela bezvýznamného. A z ničeho nic je to tady. Ta hradba ticha, o kterou byste si mohli rozbít hubu.
V Horní Zahálce zdánlivě nic takového neexistuje. Je to docela obyčejná vesnice. Ale kdybyste se dali do řeči s místními dětmi, na takový val mlčení byste nejspíš dřív nebo později narazili.

Když bylo po všem, tedy prozatím a pro tentokrát po všem, přemluvili jsme s Luckou mámu s tátou, aby prodali dům a přestěhovali se do Budějic. Nebylo to jednoduché, proteklo hodně slz, zaznělo hodně křiku a padlo hodně idiotů a cvoků. Ale nakonec se podařilo.
Pořád tam s Luckou jezdíme. Navštěvujeme Kryštofa a taky se snažíme pomoct dalším a dalším přesvědčit rodiče, aby se odstěhovali. Vymýšlíme záminky, spřádáme plány. Zatím se to povedlo jenom třikrát, ale nevzdáváme se.
Protože oni tam musí žít každý den a dokud tam žijí, žije i vesnice a taky všechno to ostatní, nebo možná ani nežije, spíš živoří. Když se řekne živořit, vždycky si představím něco odporného, co bydlí ve sklepě za skříní a ne a ne to chcípnout. Takhle nějak živoří.
To je jeden z důvodů, proč nemůžu nechat Horní Zahálku za sebou a na všecko zapomenout. Nebo spíš nechci, protože bych mohl, a jak snadno! Naopak se musím rvát den co den a každé vzpomínky se držet zuby nehty, aby nezmizela. Ale já pořád věřím, že to stojí za to, že to něco změní. Třeba doopravdy něčeho dosáhnu. Třeba to přestane živořit a konečně to zdechne.
Druhým a podstatnějším důvodem jsou děti, všechny děti ze vsi, ty, co tam žijí, i ty, co tam teprve žít budou, pokud nikdo nic neudělá. A tři z nich jmenovitě. Danka s Martinou, dvě indiánky se smutnýma očima. A Kryštof. Kdykoli ho vidím, trhá mi to srdce. Už nikdy víc, pokud chcete něco vědět. Už nikdy víc.
Třetím a asi nejpodstatnějším důvodem je to, že neexistuje nikdo jiný, kdo by to mohl udělat.

***

Bylo by perfektní začít vyprávění slovy všechno to začalo, když. Jenomže pravda je, že žádné takové když neexistuje. A jestli třeba i existuje, já ho neznám. Začalo to Bendovic kočkou? Nebo smrtí paní Černíkové? Když se narodil Tomík? V dobách prvního zápisu v kronice, vyvedeného sotva čitelným krasopisem? Nebo ještě dřív? Netuším, jak daleko do minulosti by bylo potřeba zajít, aby se člověk dobral prvotní příčiny toho všeho. A možná ani žádná není, a tak do toho skočím prostě někde uprostřed. Někde před paní Černíkovou, to zní rozumně.
Nahoře nad hasičárnou stojí Černíkovic chalupa. Postavili ji dávno, v době, kdy dům nemusel mít sedmnáct certifikátů a splňovat stopětašedesát podmínek, aby vám ho vůbec dovolili postavit. Tehdy stačilo, když vypadal jako dům a nepadal.

K Černíkovic chalupě nevedla ani pořádná cesta a nikomu to nevadilo, protože paní Černíková beztak neměla auto a Tomík už teprve ne. Pan Černík auto měl, ale ten umřel, ještě než jsem se narodil, ještě když byl Tomík miminko. Jednou tím autem jel do práce, spadl na něj strom a rozmáčkl ho i s autem.
Paní Černíková do práce nechodila, protože se starala o Tomíka. Každou neděli s ním chodila do kostela, každé úterý nakupovat a každého pátého v měsíci na poštu pro vdovský a sirotčí důchod a pro příspěvky na péči a pro všechny tyhle věci, kolik jich jenom dokázala ze sociálky dostat. Tomík se jí držel za ruku a poskakoval vedle ní, s jedním batůžkem na zádech a druhým na břiše, a něco si prozpěvoval nebo se jí ptal, jak se letadlo udrží na nebi, proč je ještěrka plaz, když se neplazí, a kde se schovává ten kus měsíce, který zrovna není na nebi.
Tomík je o pár let starší než já, a tak si to sám moc nepamatuju, ale máma tvrdí, že býval ohromně roztomilé děcko. Jako andílek. A my, ostatní děti, jsme ho prý vždycky měli rádi a nedali jsme na něj dopustit. Dneska, když vím to, co vím, dal bych hodně za to, abych si na tu dobu pamatoval líp. Ale to už asi patří k vyrůstání. Člověk zapomene na to, co považoval za důležité, aby si udělal místo na všechny ty zbytečnosti, které připadají podstatné dospělým. Patří to k dospívání všeobecně, a k dospívání v Horní Zahálce obzvlášť – ale nebudu předbíhat. Zkrátka si na ty doby moc nevzpomínám, vím jen, že jsme se Tomíkovi nikdy nesmáli, nikomu z nás by ani na mysl nepřišlo mu ubližovat.

Tak šly roky a paní Černíková dál chodila s Tomíkem na poštu a do kostela a nakupovat a Tomík se jí držel za ruku a hopsal vedle ní, s jedním batůžkem na zádech a druhým na břiše, i když měl už metr osmdesát a hlas jako dřevorubec, a tím dřevorubeckým hlasem si prozpěvoval nebo se jí ptal, proč někdy sněží a někdy padají kroupy, jestli umí napočítat do sto milionů miliard a jak Ježíšek ví, že kradl ve špajzce čokoládu, když tam byla tma. Všechny děti ho zdravily, kdykoli ho potkaly, a Tomík na ně vesele mával.
Někdo říkal, že paní Černíková dostala spalničky, když čekala Tomíka. Jiní tvrdili, že se do něho vtělila duše starého Coufala, co umřel akorát devět měsíců před tím, než se Tomík narodil, a co prý byl blázen, nestříhal si vlasy a chodil v zimě v létě v jediném neuměle upleteném svetru.
A někteří byli přesvědčeni, že ho ještě jako batole hlídaly nějaké děti ze vsi, že ho neuhlídaly a že se musel hrozně uhodit do hlavy. Což mohla být pravda, protože Tomík měl ve svých podle kastrolu zastřižených tmavých vlasech jeden pramen úplně světlý.
Tomík se zkrátka neměnil, jako by zamrzl v čase, a i když byl větší a větší, nemohl doopravdy vyrůst.
A paní Černíková se taky neměnila, i když jí přibývalo vrásek a chodila čím dál pomaleji, nemohla doopravdy zestárnout, protože mámy nestárnou.
Možná i proto nikdo nečekal, že by mohla umřít.
Jenže umřela, doopravdy dočista na smrt, a všichni jsme podvědomě očekávali, že si Tomíka odvezou. Nějací ti nedefinovaní oni, že ho naloží do auta a postarají se o něj, ať už to znamená cokoli.
Nějací ti oni opravdu přijeli. To už jsem byl prvním rokem na internátě, takže to muselo být v sobotu nebo v neděli. Vzpomínám si, že ten den byly všechny děti ve vsi nezvykle tiché a zaražené. Většina se jich sešla pod lesem, některé postávaly před hasičárnou a pár největších uličníků vylezlo dokonce na střechu hasičárny. Ale tentokrát tam neprováděli žádné lotroviny. Prostě stáli nebo seděli a dívali se, jak se po hrbolaté cestě kodrcá auto, v němž přijeli oni.
Ona byla v kostýmku a ve špičatých lodičkách, které štítivě vystrčila z auta do březnového bahna na cestě-necestě před Černíkovic chalupou, on s počínající pleší a falešně bodrým smíchem. Zdrželi se sotva dvacet minut a zase nastoupili do auta, se štosem lejster v rukou a se špatně skrývanou úlevou ve tvářích. Už se nevrátili.
Děti se pomalu rozešly jako na povel a za chvilku už si zase hrály a lumpačily jako kterýkoli jiný den.

Ženské začaly k Černíkovům chodit úplně samy od sebe. Jednou paní Bendová poklidila, podruhé Lenka z pošty donesla spolu s penězi i navaříno na dva dny, jindy Jarka Postránecká vzala i Pavla a než vyprala a vyžehlila, vyměnil Pavel žárovky a podíval se na kamna.
Říkal jsem si, že na to, že v tom není žádný systém a nikdo se vlastně s nikým nedomlouvá, to funguje překvapivě dobře.
Tomík dál chodil do kostela, do krámu i na poštu, i když nikdy doopravdy nedošel tam ani tam, jenom s železnou pravidelností poskakoval v neměnné dny a časy po cestě, s jedním batůžkem na zádech a druhým na břiše, a něco si prozpěvoval. Nikoho se na nic neptal, protože neměl koho, ale dětem vždycky vesele zamával na pozdrav. A pořád se neměnil, jako by zamrzl v čase.

***

Toho léta se vzduch tetelil jako roztavené stříbro, změklý asfalt před hasičárnou se lepil na pneumatiky a břehy Blatouchu byly prosáklé opalovacím krémem. Všichni starší než deset let už byli tím vedrem úplně uondaní, jen děti měly pořád sílu skotačit. Jen děti a Tomík, protože i když byl větší než ledaskdo ve vesnici, nemohl doopravdy vyrůst.
„Takový horko nepamatuju,“ říkali si lidi na potkání místo pozdravu, „kdy to jenom skončí?“
Skončilo to jednou večer. Přihnaly se těžké, nízké mraky a dusno bylo k nesnesení, jako by zem přikryl neprodyšný černý pytel. Pak se přidaly blesky, jako když v tom pytli někdo poblikává baterkou. Liják, který se z těch mraků spustil, srazil teplotu o dobrých patnáct stupňů a dusivý prach proměnil v čvachtavé bahno. Nebyl to ten druh letního deště, v němž by děcka stavěla přehrady na potůčcích vinoucích se po silnici. Byl to takový ten slejvák, kdy prší skoro vodorovně a mámy nemusí volat děti domů, protože přiběhnou samy, jako by jim za patami hořelo.
Z nejednoho okna vyhlíželi obyvatelé domu a těšili se, že jsou v teple a v suchu, zatímco venku ječel vítr a stromy se ohýbaly, pomalu a trhaně, jak na ně bouřka pouštěla stroboskop.
Z nejednoho okna vyhlíželi obyvatelé domu a viděli postavu, jak pomalu a trhaně poskakuje po cestě k Blatouchu, jeden batůžek na zádech a druhý na břiše. Někdo by ho měl nejspíš odvést domů, pomyslel si jistě nejeden z těch vyhlížejících.
Ale protože se o Tomíka staral každý, nebyl v tom žádný systém a nikdo se s nikým nedomlouval, zrovna jako naschvál se nenašel nikdo, kdo by to opravdu udělal.

***

Zem po té divoké bouřce ještě nestihla pořádně vyschnout, slunce už ovšem mrkalo zpoza mraků a děti hopsaly v kalužích. Šel jsem zkontrolovat, jestli vydržely skleníky, co měla máma na zadním. Tak se říkalo zahradě, která byla přes cestu od naší. Nestál na ní žádný dům, prý si tam jednou postavím vlastní, až se ožením.
„Vločko! Vločko, kdepak jsi? Čičíí!“
Akorát jsem přecházel cestu, zapaloval jsem si přitom cigaretu a div jsem se nesrazil s Bendovic žábou. Byla stejně stará jako naše Lucka, jak se jenom jmenovala?
„Pozor, pozor… koukej na cestu, nebo ještě někam zapadneš.“
„Promiňte… Jé, Jáchyme! Neviděls naši Vločku?“
„Vločku?“
„No, Vločku. Bílou kočku,“ zaveršovala ta malá tak ustaraně, že jsem se opravdu snažil nesmát.
„Nejspíš se někde schovala před bouřkou. Určitě se brzy objeví.“
Vločka – bílá kočka se opravdu objevila brzy. Ještě ten den. Ale ne tak, jak jsem si představoval.
Vracel jsem se s tátou z kostela, máma zůstala doma s Luckou, protože jí nebylo dobře. Najednou se ozval nářek, až vstávaly chlupy. Beze slova jsme se na sebe podívali a přidali do kroku.
Na návsi u studny pod kaštanem stála malá Bendová. Kačenka, napadlo mě úplně nesouvisle, Kačenka se jmenuje. I když to bylo v tuhle chvíli asi to nejmíň důležité. Protože Kačenka stála jako socha a kvílela z plných plic, oči vytřeštěné na zem.
Ležela tam větev odlomená z kaštanu a pod ní Vločka – už-ne-bílá kočka, hebkou srst slepenou krví, tlapky vytrčené dopředu, jako by se byla chtěla bránit rozštíplému kusu dřeva, který jí probil hrudník skrz naskrz.

Zanedlouho se na návsi seběhlo víc lidí, někdo odvedl Kačenku domů, někdo sebral kočku, většina samozřejmě jenom stála s výrazem senzacechtivého zhnusení a tlumeně debatovala o tom, jak je to divné a co že ta kočka neuhnula, a vůbec, nemají mít kočky devět životů, no řekněte.
Mezi nimi všemi se motal Tomík, Bůh ví, odkud se tam vzal zrovna v tu chvíli, s jedním batůžkem na zádech a – a to bylo vlastně všechno.
„Ztratil jsem svůj batůžek,“ fňukal svým dřevorubeckým hlasem a utíral si nos do ušmudlaného rukávu. „Neviděli jste můj batůžek? Potřebuju ho najít!“
Ale každý měl plnou hlavu Bendovic kočky a batůžek nikoho moc nezajímal.

***

Za pár dní začala škola, já jsem byl zpátky na internátě a domů jsem jezdil jen na víkendy. Měl jsem ten rok maturovat a byl jsem doopravdy odhodlaný to dát, jenže pracovní morálka na intru takovým bláhovým plánům vůbec nesvědčila. Dal jsem si tedy aspoň předsevzetí, že budu letos opravdu důsledně každý víkend trávit doma a budu se učit. Moje starší sestra Denisa domů skoro nejezdila, takže by to nejspíš prošlo i mně, ale já jsem věděl, že nad sebou potřebuju bič.
Jednou jsem zase takhle přijel v pátek večer, někdy koncem září to mohlo být. Naši vypadali nezvykle ustaraně a Lucka mě ani nepřišla přivítat.
„Co se děje?“ zeptal jsem se místo pozdravu.
„Kučerovic Bedříšek se ztratil.“
„Ztratil? Jak, ztratil?“
„Jak, jak. Hrál si venku, Kučerová myslela, že je někde s jejich Toničkou, jenomže pak přišla Tonička večer domů a ukázalo se, že spolu nebyli…“
„No a neměli bysme ho třeba pomoct hledat?“ snažil jsem se být konstruktivní. Bedříškovi bylo teprve pět, nemůže být přece daleko.
Táta se na mě divně podíval a i v houští vousů bylo vidět, jak semkl rty.
„To se stalo ve středu,“ upřesnil a mně přeběhl mráz po zádech.
„Hledá ho i policie,“ doplnila máma, i když to znělo spíš jako rozsudek smrti než nějak zvlášť nadějně.
„Určitě ho najdou,“ zkusil jsem ji uklidnit. „Půjdu si vybalit.“
V pokoji jsem vyhodil všechno z tašky na postel a začal jsem třídit prádlo na světlé a na tmavé. Za okamžik se ozvalo zaklepání a dovnitř se protáhla Lucka, už v pyžamu a s vlhkými vlasy.
„Zdar, pindruše,“ pozdravil jsem ji.
Lucka je naše rodinné překvapení. Naši už po Denise a po mně další děti neplánovali, ovšem Lucka se naplánovala sama. Narodila se, když bylo Denise třináct a mně deset. Má stejně výrazné hnědé oči jako my s Denisou – tátovy oči –, ale o poznání světlejší pleť i vlasy, jako by matka příroda chtěla naší blonďaté, modrooké mámě do třetice konečně udělat aspoň trochu radost.
Denisa odjakživa nesnášela, když dostala Lucku na starost. Brzy se naučila předat mi ji hned za brankou. Mně to zvlášť nevadilo. Možná i proto k sobě máme docela blízko, i když nás dělí deset let.
Jenže dneska se pindruše mému oslovení ani neusmála. Místo toho si sedla vedle mě a zhluboka si povzdechla.
„Musíme ho najít, Jáchyme.“
Pohladil jsem ji po zádech. „Policie ho určitě najde, jsou na to líp vybavený.“
„Pch, policie! Ta ho vůbec nehledá!“
„Nehledá? Vždyť táta řikal…“
„Ale ne,“ zakvílela Lucka. „Nemyslim Béďu!“
Vykulil jsem na ni oči. „On se ztratil ještě někdo?“
„Ne někdo. Něco. Tomík ztratil svůj batůžek.“
Chvíli jsem opatrně mlčel, protože jsem ji nechtěl naštvat. Ale přece jenom. Chci říct, batůžek? Vážně?
„Víš, Lucko… Já chápu, že to Tomíka určitě moc mrzí. Jenomže teď to asi nebude to úplně nejdůležitější.“
Lucka vyskočila na nohy a než vyběhla z pokoje, probodla mě pohledem tak vzteklým, jak jen to osmileté děti umí. „To se teda pleteš!“
Chvíli jsem zkoprněle koukal na dveře a nechápal jsem, co jí přelítlo přes nos. Rozhodl jsem se, že zítra spolu něco podnikneme a já třeba zjistím, o co jde.

***

Ráno u snídaně vládla pochmurná atmosféra. Lucka vypadala, že se nemůže dočkat, až do sebe nasouká zbytek vajíček a zmizí. Ani jsem se jí nedivil. Na druhou stranu jsem chápal i mámu, která rezolutně prohlásila, že se Lucka nikde sama toulat nebude. Honem jsem polkl poslední sousto.
„To je v pohodě, mami, půjdu s ní.“
„To teda nepůjdeš,“ ohradila se Lucka.
„V tom případě taky nikam nepůjdeš, mladá dámo,“ prohlásila máma nesmlouvavě. Lucka se na mě zaškaredila, jako bych za to snad mohl.
„Tak fajn!“ odsekla zamračeně.
Jen co za námi zapadly dveře, zastavila se a přísně se po mně podívala.
„Potřebuju si něco zařídit,“ oznámila mi důležitě. „Budeš ticho a budeš se tvářit, že tam nejseš.“
„Ano, mami,“ vyprskl jsem smíchy, protože fakticky zněla skoro jako máma, když mě jako dítě musela vzít s sebou na nějaké pochůzky po úřadech.
„To není k smíchu,“ zpražila mě pohledem, ani nečekala na odpověď a vyrazila po cestě směrem k hasičárně.
Plácek za hasičárnou od nepaměti slouží dětem jako neformální místo pro setkávání. Je tam pár starých pneumatik z hasičské stříkačky, na kterých se dá sedět, zrezavělý sud a polorozpadlé betonové bloky, které tam zůstaly od kdovíčeho a pomalu zarůstají trávou. Na vytlučeném asfaltu jsme se kdysi střídali o jediný rozviklaný skateboard, znalecky potahovali z prvních cigaret a předstírali, že nám chutnají.
Když jsme dorazili na místo, děcka už posedávala porůznu po tom všem nepořádku, zabraná do hovoru.
Tady by se asi hodila malá vsuvka. Horní Zahálka je malá. Doopravdy malá. Mladší se hodně stěhují za prací – do Prachatic, do Budějovic nebo třeba do Německa. Čili tu moc dětí nemáme. Akorát tak na malotřídku. Takže za hasičárnou sice nebylo nijak narváno, ale byli tam vlastně všichni nad deset. Kromě Tonči Kučerovic, samozřejmě.

Poznal jsem dvojčata Péťu s Pájou, kluky o dva roky starší než Lucka. Dvě stejné tmavovlasé kudrnaté hlavičky, nemít Pája přes půl brady a tváře nápadný červený flek, jakživ bych je od sebe nerozeznal.
Byl tam David Pírko, stejně starý s dvojčaty. Většinu času se mračil na zem pod svýma nohama, a tak jsem si vždycky v duchu vybavil místo jeho obličeje jen temeno hlavy se střapatými vlasy stáčejícími se ve dvou vírech.
Vybledlá Martina se splihlým myším mikádem a Danka, oplácaná a s červenými tvářemi, nerozlučné pokrevní sestry, dvanácti– nebo třináctileté, které se oblékaly jako indiánky, ve vlasech nosily peří a kde mohly, tahaly s sebou Dančina labradora. Jako třeba dneska.
A Kryštof Lukeš, nejstarší z nich. Byl přesně v tom období, že mu nohy a ruce začínaly být příliš dlouhé a obličej nabíral ostré hrany a úhly, které přestávaly ladit ke světlým kadeřím barokního andělíčka. Jeho jediného jsem si pamatoval ještě ze školy, ohromně chytrý kluk, vždycky se až posedle zajímal o dějepis. Napřesrok nejspíš půjde do Budějovic na gymnázium. Podivil jsem se, že si ještě hraje s dětmi.
Všichni kromě Davida k nám vzhlédli. Zdálo se mi, že trochu podezíravě.
„Nemá tady co dělat,“ zamračil se Kryštof na Lucku.
Už jsem se chtěl ohradit, že si Lucka může chodit, kde chce, když mi došlo, že se zamračil na Lucku. A to znamenalo, že nemluví o ní, ale o mně.
Lucce to nejspíš došlo hned, protože se postavila přede mě a zvedla bradičku. „To teda má. Chodí do školy.“
„Jenže ne do naší! A vůbec, už mu bylo osmnáct. Je dospělej.“
„Ale neni dospělej, jako jsou dospělý dospělý.“
„Lucko. Víš, jak to je.“
„Neni dospělej!“ dupla si Lucka nohou.
Koukal jsem na tu jejich výměnu s pootevřenou pusou, což nejspíš dost podpořilo Lucčiny argumenty.
Kryštof se na mě zamyšleně podíval a nakonec si povzdechl. „Fajn. Třeba to tak má bejt. Takže, kam vyrazíme?“
„Moment,“ zarazila je Danka. „Co Tomík?“
„Jako by to už nebylo fuk,“ poznamenal otráveně David, aniž by se na kohokoli podíval.
„To je od tebe hnusný,“ napomenula ho Martina.
„K Tomíkovi šla naše máma,“ oznámil Pája.
„Nesla mu jídlo,“ dodal Péťa.
„Zejtra nebo pozejtří pošlu mamku,“ vložila se do toho Lucka a obrátila se ke mně. „Nebo bys moh ty. Ať seš k něčemu.“
Kývl jsem a nestačil se divit. Začínal jsem v duchu přehodnocovat svůj dojem, že se o Tomíka starají všichni a nikdo se s nikým nedomlouvá.
„Dobře. Takže ještě jednou, kam vyrazíme?“ zeptal se Kryštof.
„Kačenka chtěla jít do lesa nad Blatouch,“ navrhla Lucka. „Kde vůbec je?“
„Nepustili jí,“ odpověděl Péťa.
„Ani s náma,“ dodal dotčeně Pája.
„Ani Honzíka, ani Terku, ani Dominika… Nikoho malýho nepustili,“ pokrčil rameny David a prvně zvedl hlavu, aby ke mně kývl špičatou bradou. „Koukej, ani tebe nepustili.“
„Každopádně nad Blatouchem jsme už hledali. Já bych se podívala za kostelem,“ vrátila se Danka k tématu. „Tam chodí často.“
Naklonil jsem se k Lucce.
„O co jde?“ sykl jsem.
„Hledáme batůžek. Musíme ho najít, a brzy.“
Když už si chtěli hrát na detektivy, nebylo mi jasné, proč radši nehledají rovnou Béďu, ale budiž. Hledání batůžku se zdálo jako celkem neškodná zábava, zvlášť, když se budou všichni držet víceméně pohromadě.
„Tak jo, za kostelem jsme ještě nehledali. Jdem,“ zavelel Kryštof, který to měl evidentně na povel. Danka mlaskla na psa a všichni se zvedli. Připadal jsem si nepatřičně.
Děcka brala pátrání opravdu vážně a důkladně. Za chvíli jsem měl nohy urousané po kolena a Lucka mě posílala z místa na místo, důležitost sama. Musel jsem obdivovat, jakou mají výdrž. Mě to omrzelo tak po dvaceti minutách nejpozději. Ačkoli ani ostatní nevypadali, že by se nějak bavili. Jedině pes si to evidentně užíval, hopsal trávou a očuchával, co se dalo. Nakonec to vzdali i ti nejvytrvalejší a pomalu se slezli u kostelní zdi, kde byla mokrá tráva nejušlapanější.

Čekal jsem, co bude, dost dlouho ovšem nebylo nic. Jen stáli a tvářili se doopravdy zoufale.
„Ještě to můžem zkusit u sámošky,“ nadhodila Martina nepřesvědčeně.
Kryštof se na ni unaveně usmál. „Seš hodná. Ale víš, že to k ničemu nebude. Tam už jsme hledali dvakrát.“
„Musí bejt ještě něco!“ vyhrkla Danka nezvykle dětským hlasem.
Lucka se mě chytila za ruku. Překvapeně jsem se na ni podíval, ale ona upírala oči na Kryštofa a vypadala, že se možná co nevidět rozbrečí.
Kryštof ještě chvíli nerozhodně mlčel a těkal pohledem z jednoho na druhého.
„Snad je ještě čas,“ řekl nakonec potichu, skoro jako by mluvil sám k sobě. Pak se narovnal a trochu zvýšil hlas. „Tak dobře. Koho doma pustí, sejdem se zase zejtra po kostele.“
Všichni se začali pomalu rozcházet.
„Tak pojď,“ zatahala mě Lucka smutně za ruku. „Stavíme se u Kačenky.“
Paní Bendová nás pozvala i na oběd, což Lucka přivítala s nadšením a já s díky odmítl. Neměl jsem žádnou zvláštní touhu sedět u Kačenky v pokoji a hrát si s panenkami, tak jsem Lucce nakázal, ať beze mě nikam nechodí, že ji odpoledne vyzvednu. Aspoň jsem měl čas povyprávět mámě novinky ze školy, přetrpět nevyhnutelné dotazy na děvčata a jako obvykle se dozvědět, že potřebuju ostříhat. Což mimochodem absolutně není pravda, kroutí se mi to sotva pod uši, jenže pro mámu je cokoli nad dva centimetry moc.
Takže máma uvařila kafe, seděli jsme u kuchyňského stolu a bavili se o všem možném. Ale v duchu jsem se pořád zaobíral tím zvláštním dopolednem. Snad to bylo tím, že už to je nějaká doba, co jsem byl malý a hrál jsem si s dětmi. Možná už mi to prostě vymizelo z paměti, všechny ty drobnosti, které nám tehdy jistě připadaly životně důležité. Nepamatoval jsem si však, že bychom bývali tak vážní.

***

V neděli jsme se po mši jen převlékli a vyrazili k hasičárně. Lucka už se ani nepokoušela nechat mě doma, a dokonce se mi zdálo, že byla možná i trochu ráda.
Tentokrát jsme byli na místě druzí, hned po Davidovi, který si mě jako obvykle pečlivě nevšímal. Po chvíli přišla i dvojčata, Lucka se s nimi hned dala do řeči, zvažovali a posuzovali možné směry pátrání a aspoň na chvíli se přitom překřikovali a pošťuchovali dočista jako děti.
Martina s Dankou dorazily tentokrát bez psa, zato Kryštofa si vedly mezi sebou a po straně po něm ustaraně pokukovaly. Danka ho o něčem zřejmě naléhavě přesvědčovala, ale zmlkla, jakmile se přiblížili na doslech.
Po krátké diskusi bylo rozhodnuto, že dnešní pátrání bude zaměřeno na alej za poštou, kudy se chodí k samotám. Lucka, David i dvojčata vystartovali napřed, očividně pyšní, že mají úkol. Holky a Kryštof se loudali za nimi.

Přidal jsem do kroku, abych neztratil prcky z dohledu, a do uší jsem si strčil sluchátka. V kapse jsem stiskl tlačítko přehrávače, ale neozvalo se vůbec nic. No jasně, zapomněl jsem ho večer dát nabít. Ach jo. Už jsem chtěl sluchátka zase sbalit, když jsem za sebou zaslechl své jméno.
„Nekřičte, holky! Uslyší vás Jáchym.“
„Prosimtě. Ten neposlouchá, nevidíš, má sluchátka.“
„Stejně nechápu, jak ho Lucka mohla přivíst.“
„Třeba by nám moh pomoct.“
„Pch, to určitě.“
„Třeba… třeba by to moh udělat on. Místo tebe.“
„No jasně, Kryštofe! Třeba by moh! Řikals přece, že to budeš ty, protože jsi z nás nejstarší. No, tak Jáchym je ještě starší, no ne?“
„Jste hodný, ale víte, že to nejde. Ten je starej zas už moc, nefungovalo by to.“
„Jak to víš? A vůbec, jak víš, že tohle bude?“
„Nevim.“ Skoro jsem se otřásl z toho, jak bezútěšně a ztraceně zněl jeho hlas. „Prostě je to v kronice a nic lepšího nemáme. A vim, že mě v tom nenecháte.“
„Pojďte o tom nemluvit. Ještě je přece čas,“ zaškemrala Danka.
Vtom přiběhl Pája. „Tak kde se loudáte?“
Vyndal jsem sluchátka z uší a schválně jsem se zeptal: „Cože?“
Ti tři za mnou umlkli a Kryštof začal rozdávat instrukce ohledně pátrání. Ale ten zaslechnutý kus rozhovoru mi nešel z hlavy. Co bych mohl udělat místo Kryštofa? A na co byl ještě čas?
Lucka mě zase komandovala, tak jako včera, kde mám hledat a kam se mám kouknout, dokud Kryštof neohlásil, že je na čase jít domů.
„Díky všem, ale vypadá to, že jsme zase nepochodili. Tak ať nemáte doma malér, že zmeškáte oběd.“
„My máme knedlo vepřo,“ pochlubil se Péťa. „To bysem zmeškal nerad.“
„My máme palačinky,“ vzdychla Lucka spíš toužebně než přesvědčeně a zatahala mě za rukáv. „Nechceš udělat palačinky?“
„Klidně,“ pokrčil jsem rameny.
Palačinky byly jedním ze dvou jídel, která po mně vždycky chtěla. To druhé byla paella, takže jsem mohl být vlastně rád, že nemusím někam jezdit shánět mořské potvory.
Najednou Danka s Martinou zastavily, jako by vrostly do země. Dvojčata do nich narazila a Lucka to ubrzdila jen tak tak.
„Něco se stalo,“ vydechla Danka.
Martina si přitiskla dlaň přes pusu. Ti menší natahovali krky a stoupali si na špičky.
Ale já pozoroval Kryštofa. Byl bledý jako zimní ráno a vypadal, že by mohl každou chvíli omdlít. Nebo začít zvracet.
„Čas vypršel,“ zašeptal.
Danka vzlykla. Martina, oči vytřeštěné, zavrtěla hlavou. Malí se bezmyšlenkovitě přimkli ke Kryštofovi blíž, jen Lucka se přimáčkla ke mně.
Dole po cestě bylo vidět chumel lidí. Nedali se odtud ani všichni rozeznat. Na rozdíl od jediné postavy, která stála kousek stranou. Tomík se dal rozeznat vždycky, i s jediným batůžkem. Teď stál čelem k hloučku a v náručí držel… co?
Moje první myšlenka byla, že drží dětskou kombinézu, jako se nosí na lyže, že ji má přehozenou přes obě napřažené ruce a její rukávy, nohavice i kapucka plandají bezvládně dolů. Ale ještě než se ta myšlenka stihla poskládat do slov, věděl jsem, že to není kombinéza, ó ne, žádná kombinéza. Protože proč by tolik lidí zíralo na Tomíka s kombinézou? A proč by po silnici ječela policejní siréna?

***

Civěl jsem jako v transu, jak z policejní oktávky vyskočili tři v uniformách. Jak si Tomík klekl na cestu. Jak pomalu a něžně položil na zem… položil… nádech, výdech. Jak opatrně položil na zem kombinézu.
Vzal jsem Lucku za ramena a otočil jsem ji čelem vzad.
„Musíme je vzít jinudy,“ hlesl Kryštof a obrátil se přitom na mě. Měl jsem pocit, že to spíš jeho by někdo měl někam vzít, přikrýt ho dekou a uvařit mu čaj. Ale byl to chlap a měl velení, tak jsem přikývl.
„Tak vem s holkama dvojčata zpátky kolem pošty a pak horem, a my s Luckou to střihnem přes lávku a doprovodíme i Davida.“
Nejlepší důkaz toho, jak otřesení všichni byli, podal David, když se mě bez náznaku protestu chytil za ruku. Vyrazili jsme domů oklikou, spěchali jsme, než naši rodiče začnou šílet. Davida jsme paní Pírkové předali už kus od jejich domu. Pospíchala po cestě, brečela a byla celá zelená. Aspoň jsme nemuseli nic vysvětlovat.
Máma byla doma a žehlila.
„Jste tu brzo,“ uvítala nás vesele.
Pak k nám teprve zvedla oči od tátovy proužkované košile, úsměv jí sklouzl z tváře a ruka se škrobenkou jí zůstala viset ve vzduchu. „Co se proboha stalo?“
Lucka se rozbrečela, a tak odpověď zůstala na mně. Musím přiznat, že jsem taky nepodal nejlepší výkon. Vlastně jsem se nedostal přes první slovo. Máma už začínala panikařit, když se vrátil táta. Hned, jak jsem ho viděl, poznal jsem, že byl tam, v tom chumlu lidí.
„Tak už ho našli,“ řekl vážně.
Máma se na něj podívala. Podívala se na nás s Luckou. Dala si dvě a dvě dohromady. A rozbrečela se taky.
Ten večer se mi vůbec nechtělo odjíždět. Hlavně od Lucky. Byla zbytek dne zalezlá v pokoji, ale myslím, že poslouchala, když táta vyprávěl, jak Tomíka odvezli.
„Brečel jako děcko,“ vrtěl hlavou. „Nedostali z něho kloudného slova. Jen pořád něco o batůžku.“
Než jsem musel na autobus, stavil jsem se ještě u Lucky v pokoji. Byla v posteli, schovaná pod peřinou celá i s hlavou, a fňukala.
„Budeš v pořádku, pindruše?“
Peřina se zavrtěla a fňukání utichlo.
„Někdo tu musí dát pozor na mámu s tátou.“
Cíp peřiny se nadzdvihl a vykoukla čupřina s očima a kouskem nosu. „Já budu v pořádku. Jenže co Kryštof?“
„Co je s nim?“
Ale Lucka zavrtěla hlavou, jako by si uvědomila, že plácla něco, co neměla. „Nic, nic. Ujede ti autobus.“
Bylo mi jasné, že z ní dneska už nic víc nedostanu. „V pátek jsem tu jako na koni,“ ubezpečil jsem ji a šel.

***

Skoro jsem se děsil pátečního večera. Ve škole jsem se nemohl soustředit, pořád jsem myslel na to, co se asi děje doma. Říkal jsem si, že kdyby se doopravdy něco dělo, nejspíš by mi máma zavolala, ale stejně jsem ten nepříjemný pocit nemohl vyhnat z hlavy.
Naštěstí jsem po příjezdu zjistil, že je všechno – ne v pořádku, to ne. To ani nemohlo být. Na sobotu byl naplánovaný pohřeb, konec konců, a jak by mohlo být vůbec něco v pořádku? Říká se, že ty nejmenší rakve jsou ty nejtěžší, a něco na tom bude, protože ta tíha byla vidět i na mámě s tátou, hned, jak jsem přijel.
I na Lucce byla vidět. Ani jsem se nestihl v předsíni zout a už mě objímala kolem pasu. Přinejmenším se však zdálo, že se už žádné další hrůzy nestaly.
Bedříškova smrt byla nehoda, tak zněl závěr policejního vyšetřování. U pískovny se přimotal až příliš blízko zvětralého okraje. Cizí zavinění se neprokázalo.
Zvláštní slovo, neprokázalo. Zasévá člověku do mysli pocit, že tam to cizí zavinění bylo, jenom se ho nepovedlo prokázat. A nejspíš to tak nepůsobilo jenom na mě, podle toho, jak po sobě v sobotu lidi pokukovali a jak se ohlíželi přes rameno, jak měli jednu ruku bezmyšlenkovitě položenou přes ramena svých dětí a tiskli si je k boku.
Dřív jsem bral pohřby spíš jako takovou společenskou událost. Asi proto, že všechny, na kterých jsem byl – a nebylo jich zase tolik, na prstech bych to spočítal –, byly rozloučením se starými lidmi. Takovými, u kterých to všichni tak nějak čekali. O kterých říkali taková škoda nebo takový to byl hodný člověk, ale jedním dechem dodávali jednou to přijít muselo a teď už je mu líp. Pak se sešli na faře nebo v hospodě nebo u někoho doma, popíjeli, jedli chlebíčky a dorty a vlastně se docela dobře bavili.
Tohle bylo něco úplně jiného.
Přišla snad celá vesnice. Vlastně ne snad, doopravdy přišla celá vesnice, nenapadá mě jediný člověk, který by chyběl, dokonce i Klíšovic Monika s miminem na rukách se objevila, i starý pan Doubek, co nemůže skoro chodit.
Ani paní Kučerová nemohla skoro chodit, opírala se o pana Kučeru, celá bledá a v černých šatech, napůl oživlá černobílá fotografie.
Tonča byla taky v černých šatech. Byly jí krátké, pořád si tahala sukni dolů a vedle rodičů vypadala tak nějak nepatřičně. Dokonce i stála pár kroků stranou od nich, jako by chápala, že teď už bráškovi nemůže konkurovat, ne, když je živá.

Když bylo po všem, Lucka se od nás vytratila a za chvíli jsem ji viděl, jak si šušká s Tončou a objímá ji. Tonča trochu nepřesvědčeně přikyvovala. Bylo by mě zajímalo, co jí Lucka vykládala. Já bych třeba vůbec nevěděl, co říct. V jednu chvíli ukázala rukou někam stranou. Ohlédl jsem se tím směrem. U zašlého Coufalova náhrobku postával Kryštof s Dankou a Martinou. Nakláněli se k sobě a tiše o něčem mluvili. Nebylo na tom nic zvlášť uklidňujícího, aspoň ne pro mě. Takhle zpovzdálí a v tmavých slušných šatech vypadali podivně dospěle, zmenšené verze zoufalých, ustaraných mužů a žen z válečného filmu, který má vypnutý zvuk.
Nejasně mě to znepokojilo, ale Lucka byla i tak dost rozrušená, a tak jsem se nechtěl vyptávat.

Večeře byla u nás ten den celkem stísněná událost, ozvučená hlavně cinkáním příborů a rozpačitým pokašláváním. Všichni jsme se na sebe účastně a koženě usmívali a radši moc nemluvili z obavy, abychom neřekli něco nevhodného. První skutečný, nelíčený výraz na našich obličejích bylo asi překvapení, když se kolem půl deváté rozezněl zvonek.
Ve dveřích stála paní Burešová, blond vlasy jí trčely z drdolu do všech stran a očima orámovanýma stružkami rozmazané řasenky divoce těkala z místa na místo.
„Nezlobte se – pozdě, ale – není u vás naše Martina?“ vychrlila ze sebe o překot a nakukovala mámě přes rameno, jako bychom snad Martinu schovávali pod gaučem.
Máma se po nás bezradně podívala.
„Není, Ivanko, není, ani tu nebyla… Naposledy jsem ji viděla…“
Zarazila se ve stejném okamžiku, kdy jsem sám pomyslel na to, že mluvit v téhle souvislosti o hřbitově je mi nějak proti srsti.
Paní Burešová vzlykla, kousla se do rtu a přikývla.
„Tak… Já zase…“ vydolovala ze sebe a odběhla.
„Určitě je u nějaké kamarádky,“ prohlásila máma nepřesvědčeně.
„Určitě,“ přitakal honem táta.
Lucka se ke mně přitočila a objala mě. „Můžu spát u tebe?“ pípla.
„To se ví, pindruše. Možná půjdem rovnou, co ty na to?“
Zanedlouho už se osůbka v růžovém pyžamu s kočičkou zavrtala ke mně pod deku a začala mi ji brát. Ještě chvíli jsme si povídali, samozřejmě pečlivě o ničem, ale odmlky se prodlužovaly, až přešly v pravidelné funění vedle mého ucha.

***

Dál už jenom vím, že mě probudilo zacinkání.
Napřed jsem se zavrtěl, přikryl Lucku a chystal se znova zabrat, ale vtom se ten zvuk ozval znovu. Už jsem ho pár let neslyšel, ale kdysi jsem se ho naposlouchal až až. Tiché cvaknutí, které slibuje dobrodružství s příchutí zakázaného ovoce.
Kamínek o okenní tabulku.
Opatrně jsem přelezl Lucku a vyhlédl přes okno.
Pod naším domem na cestě stáli Kryštof s Dankou, bundy jen tak přehozené přes pyžama. Kryštof kývl rukou k sobě. Po trávě se válely chomáče mlhy, jediná lampa v ulici poblikávala a pokaždé, když pohasla, vypadali ti dva průhledně a přízračně.
„Ssseděje?“ zamumlala Lucka ospale.
„Nic, spi…“ začal jsem automaticky odpovídat.
Pak jsem se zarazil. Nevím proč, ale najednou jsem byl přesvědčen, že je to mnohem víc její věc než moje. „Oblíkni se. Potichu.“
„Co?“
„Kryštof nás volá.“
Už se dál na nic neptala. Jako myška si natáhla teplé ponožky, vnutil jsem jí ještě svetr a za pár minut jsme se rozcuchaní vykradli před dům.
I zblízka vypadali trochu jako duchové, bledí a s kruhy pod očima.
Danka, dlaň ochranitelsky položenou na naducané tašce přes rameno, si Lucku nesouhlasně přeměřila, ale nikdo nic neřekl. Kryštof nám pokynul, ať jdeme za nimi.
Když se zastavili přede dveřmi, projel mnou podzimní noční chlad.
„To jako vážně?“
„Nikdo tu neni,“ pokrčila Danka rameny, „a je odemčíno.“
Kryštof vzal za kliku Černíkovic chalupy a dveře opravdu se zaskřípěním povolily. Pochyboval jsem, že Tomík někdy zamykal. Kdo ví, jestli měl vůbec klíče. Zevnitř zavál zatuchlý vzduch, jakým jsou cítit jablka uskladněná na zimu ve sklepě.
„Už se nevrátil?“
Cizí zavinění se přece neprokázalo. Ani Tomíkovo.
„M-mm,“ zavrtěla hlavou Lucka. „Zavřeli ho do blázince.“
„Do ústavu,“ okřikla ji Danka a otočila v předsíni vypínačem.
„Do ústavu. Už se asi nevrátí nikdy.“
Snad mu tam bude dobře, zkusil jsem si pomyslet. Moc jsem si neuvěřil.

Prošli jsme do prochladlé světnice. Vzpomínal jsem si, že jsem tu už musel někdy být. Nejspíš jako dítě. Vybavovaly se mi útržky. Kde jsou uložené hrnečky. Kudy se chodí na zadní dvorek pro dřevo a třísky do kamen. Takové ty věci. Zdálo se mi, že kdybych se trochu víc soustředil, mohl bych cítit vůni kakaa a kouř z ohně a slyšet paní Černíkovou, jak si prozpěvuje.
„Na stole to bude nejlepší.“
Zacivěl jsem na Danku a napadlo mě, jestli mluví z cesty.
„Nene!“ vyhrkla Lucka. „Copak ty fakt chceš…“
Očividně jsem byl jediný, kdo netušil, která bije, protože Kryštof shodil bundu a přetáhl si triko od pyžama přes hlavu. Okamžitě mu naskočila husí kůže.
Danka k němu přistoupila a položila mu dlaň na rameno. Jestli se začnou líbat, projelo mi hlavou, beru Lucku a jdu. Ale nezačali. Ne doopravdy. Danka mu přitiskla rty na tvář, zavřela oči a na pár vteřin tak zůstali, jako znepokojivě absurdní sousoší.
A pak, jako na povel, Danka odstoupila, Kryštof se vyhoupl na stůl a lehl si na záda. Holá žárovka bez stínidla na něj vrhala ostré světlo a mně bezděčně vyvstala v mysli nějaká filmová scéna z pitevny. Danka si vedle něj položila brašnu a začala z ní vyndávat věci.
Ručník.
Blok.
Ještě jeden ručník.
Lahvičku inkoustu.
Ubrousky, jakými se utírá miminům zadek.
Propisku.
Náplast.
Peroxid.
Malou plechovou krabičku.
Připadal jsem si trochu jako v nějaké hádance. Uhodněte, co mají předměty na obrázku společného.
„Jáchyme, podej fólii.“
„Jakou zas fólii?“
„Normální, jako se do ní balí svačina. Nebo aspoň pytlík.“
Otevřel jsem pár šuplíků a našel fólii, než jsem se vůbec stačil podivit jednak, na co k tomu všemu ještě i fólii, a druhak, co mě komanduje.
Danka nalila trochu peroxidu Kryštofovi na hrudník, někam tam, kde nejspíš mívají lidé srdce, a setřela ho ubrouskem. Dojem filmové pitevny zesílil. Pak si rozevřela blok, přelistovala a vzala propisku.
„Může mi někdo říct…“
Danka na mě sykla a zamračila se. „Neruš. Až budeš potřeba, řeknu.“
Lucka mě pohladila po ruce. Asi abych si to tak nebral. Začínal jsem těch jejich her mít trochu dost.
Danka obkreslovala z bloku na Kryštofovu kůži zvláštní obrazec. Jen kruh, pár na první pohled náhodných linií a vprostřed znak, který mi byl matně povědomý.
„Otoč se.“
Tentýž obrázek, jen zrcadlově převrácený, se pod její propiskou postupně objevil i na jeho zádech, na levé lopatce.
„Kde to chceš první?“
„Asi… vepředu,“ odpověděl Kryštof stísněně a neobratně se přetočil zpátky na záda.
Danka otevřela plechovou krabičku a koukla po mně. „Zapalovač máš?“
„Mám, ale na co…“
„Puč mi ho.“
Přešel jsem k ní, zapalovač v ruce, a nakoukl jsem do krabičky. Tupě jsem přejel pohledem po ostatních věcech na stole. Po obrázku na Kryštofově hrudi.
„Děláte si srandu?!“
Danka vzala z krabičky největší jehlu a přidržela její špičku v plameni zapalovače. „Co myslíš.“
„Zešíleli jste. Jste normální cvoci! A nechápu, proč jste nás sem tahali.“
„Ji sem nikdo netahal. Ale když už tu je, taky se bude hodit.“
„Ježiš… Dám vám prachy a zajděte si někam do salónu, tohle neni normální!“
„Je mi čtrnáct,“ namítl Kryštof potichu. „Musel bych mít papír od rodičů.“
„A kromě toho taky nemáme čas. A, a pokavaď si jako myslíš, že se mi do toho chce, tak teda nechce!“ Dance hystericky přeskočil hlas a v očích se jí blýskly slzy.
Kryštof po ní natáhl ruku. „Ššš. Já vim, že se ti nechce. Seš statečná. Tak honem, dělej.“
Danka se několikrát zhluboka nadechla a přikývla. „Fajn. Držte mu ramena, ať se necuká.“
Podíval jsem se na Lucku. Se smutně svěšenou hlavou, jako by šla sama pod nůž, se přiloudala ke stolu a opřela se oběma dlaněmi Kryštofovi o rameno. Danka se na mě zamračila a trhla hlavou. Obešel jsem ji a zlehka přitiskl jeho druhé rameno k desce stolu.
Dančin hlas zněl najednou tichounce a ztraceně. „Můžu?“
„Můžeš.“
Naklonila se nad něj, celá pokroucená, jak se snažila si nestínit. Jehlu do inkoustu, jehlu do kůže. Při prvním vpichu sebou trhl, až se z tečky stala droboučká čárka. Danka měla recht, že ho máme držet.
I tak ji napřed povzbuzoval. Pak už sem tam zasyčel. Nakonec zavřel oči, pevně, až se mu víčka zkrabatila a z koutků mu sjely dvě slzy. Drželi jsme ho pevně, Lucka na něm napůl ležela, takže se ani nepohnul, jen jsem cítil, jak se mu pod mojí rukou napínají svaly.

Trvalo to dlouho, píchalo mě v zádech i v nohách. To bylo asi jedině fér, když jsem tak sledoval kapky inkoustu a krve a napuchlou kůži po cestičkách za Dančinou jehlou.
A pak to celé znovu z druhé strany. Kryštof zatínal zuby, ale přesto s každým výdechem tiše zakňoural jako týrané kotě. Dance se začínaly třást ruce. Natáhl jsem se po jehle.
Co se do toho sakra pletu?
„Ukaž, dodělám to rychlejc.“
Zaváhala, ale Kryštof přikývl a to rozhodlo. Nechápal jsem, co to vlastně dělám, jenom mi bylo jasné, že tady jde o něco víc než o nějakou pubertální revoltu. Odložil jsem otázky na později a snažil se soustředit na přesnost a rychlost, což není vůbec jednoduchá kombinace.
Asi za dvacet minut bylo hotovo, obě tetování otřená a přelepená fólií. Kryštof se oblékl a podíval se po straně po Dance.
„Jdou s náma?“
„Co? Ne! Proč by chodili s náma?“
„Kam bysme chodili s váma?“ zeptal jsem se.
„K Doupěti,“ sykla na mě Lucka netrpělivě.
„Možná by mohli,“ řekl Kryštof pomalu. „Kdyby se něco zvrtlo. Ty mě třeba ani neuneseš.“
„Unesu!“ vyhrkla Danka, ale bylo vidět, že tomu sama nevěří. Nakonec neochotně škubla bradou. Fajn, můžeme jít taky.
Jenže já už toho měl dost. „Tak moment. Může mi někdo laskavě říct, o co tady jde?“
„O Marťu, a nezdržuj,“ odsekla Danka.
„O všechno,“ opravil ji Kryštof.
Přikývla, trochu zahanbeně.
„Tomík je pryč,“ dodala Lucka, jako bych to za prvé nevěděl a za druhé to cokoli vysvětlovalo.
Pak už začali mluvit jeden přes druhého a já se v tom snažil najít jakoukoli souvislost. Celkem marně.
„A stejnak nemá jeden batůžek, a teďka už je pozdě.“
„Právě. Batůžek se dá ztratit. Tetování neztratíš.“
„Někdo to musí vzít na sebe–“
„Viděli jste to v kronice, když umřel Coufal, a než Tomík…“
„–jinak to nikdy neskončí.“
„A předtim, nezapomeň na předtim.“
„Měli by všichni vypadnout, prostě odsud vypadnout!“
„Ale s tim nic nenaděláme, žejo.“
„Možná kdybysme jim to prostě řekli…“ pípla Lucka.
Kryštof s Dankou se na ni podívali. Kryštof shovívavě, Danka s pohrdavou netrpělivostí.
„Vždyť víš, že by tomu nevěřili.“
„Nemůžou za to. Nejsou na to prostě uzpůsobený. Jenom ducha nevinného, a to všecko. Koukej, ani Jáchym tomu nevěří.“
„Jáchym,“ podotkl jsem trochu kousavě, „tomu ne že nevěří, Jáchym vůbec netuší, o čem to tady melete.“
Kryštof se na mě lítostivě usmál, jako bych byl právě potvrdil jeho teorii o svojí totální nemožnosti.
„Prostě pojď s náma. Ničemu se nediv. A nedělej nic, co ti Danka neřekne.“
„To hlavně,“ zabručela Danka, chytila ho za ruku a propletla si s ním prsty.
„Budeš mě takhle vodit i potom?“
„Mlč!“ skoro na něj zaječela a popotáhla. „To víš, že budu. Tak pojď už. Pojďte všichni.“

K Doupěti je docela daleko. Kolem Blatouchu, lesem nahoru a pak ještě dál. Dokázal bych popsat cestu, kdyby se mě někdo zeptal, kudy se tam jde. Ale přitom jsem si nedokázal vybavit, jak to tam vlastně vypadá. Nevzpomínal jsem si, že bychom si tam chodili hrát, na houby to bylo daleko a ani to nebylo po cestě někam jinam. Vůbec jsem si po pravdě nebyl jistý, proč se tam říká Doupě. Byla tam nějaká jeskyně? Neměl jsem ponětí.
Nevzal jsem si mobil, takže jsem ani netušil, kolik může být hodin. Nejspíš už k ránu. Tma se mísila s mlhou a vlhký chlad se plazil po nohách nahoru, zalézal pod oblečení a lepil se nám na kůži jako něco slizkého. Cesta nevedla do nijak závratného kopce, ale i tak mě každý další krok i nádech stál víc a víc sil.
Lucka se mě chytila za ruku a začala pofňukávat.
„Copak je?“
„Nic,“ odpověděla za ni Danka a zuby jí přitom zadrkotaly.
„To tady všichni malí,“ doplnil Kryštof stísněně. „Čím jsou menší, tím to na ně víc může.“
„Co na ně víc může?“
Danka s Kryštofem se po sobě podívali. Nikdo neodpověděl.
Lucka se mě držela jako klíště a kňourala, ale šla. Ani mně už nebylo zrovna volně, i když bych na příčinu nedovedl ukázat prstem.
„Stejně seš dobrá,“ prohodila Danka nuceně povzbudivým tónem a šťouchla Lucku do ramene. „Tomíka sem prej museli donýst. Sám ani krok.“
„Tomíkovi byly tak dva roky,“ namítl Kryštof.
Danka zamyšleně přikývla. „Řikám si, jestli to tehdy neudělali líp…“
„Ne!“ Kryštof jí skočil do řeči, jako když šlehne bičem. „Takhle to dělat nebudem. Dohodli jsme se. Už nikdy.“
„Co máte s Tomíkem?“ zeptal jsem se pomalu a mráz mi přešel po zádech. Najednou jsem si uvědomil, jaké je kolem ticho. Nikde ani zvuk, ani šumění větru, nic. Vzduch ležel bez pohnutí jako číhající dravec, neměl dokonce ani žádnou vůni nebo chuť, jenom prázdno, rozlehlé, tmavé, studené prázdno.
„Tomík to byl před Kryštofem,“ odpověděla Danka plochým hlasem.
„Alice u toho byla,“ dodal Kryštof úsečně. „Tohleto už nikdy.“
„Alice?“
„Moje sestřenice. Pracuje v Německu.“
Alice, Alice. Něco se mi matně vybavilo. Odešla z Horní Zahálky, když jsem ještě ani nechodil do školy. Chvíli tu vedla kroužek kreslení. Moc jsem si z ní nepamatoval, jen záplavu dlouhatánských kaštanových vlasů.
„U čeho byla?“
„Coufal umřel a začaly se dít ty věci. Napřed nějakej ten pes nebo kočka. Ale pak už to byli lidi. Nějaký tý rodině přeci umřelo miminko…“
„Těm, co se pak odstěhovali. Jejich dům koupili Šerejch.“
„Jo. A taky se utopil ten malej od Grečků.“
„Tomíka táta se zabil v autě.“
„A jednu holku na statku kopnul kůň do hlavy.“
„Pan Straka umřel, jak hořelo na pile.“
„A co ty dvě… švadleny, nebo co byly zač.“
Vlastně jsem o tom všem už někdy něco zaslechl. Nebo se to prostě tak jako obecně vědělo. Jen jsem to nikdy neslyšel takhle naráz.
Kryštof se zastavil a obrátil se ke mně. „Pamatuješ si na kroniku?“
Na jakou zase kroniku? Ale ještě než jsem tu myšlenku zformuloval, věděl jsem, o čem mluví.
Byly to jen záblesky. Tlustá kniha v kožených deskách, jak z nějakého muzea. Celá naše parta, venku za hasičárnou nebo na podlaze pokojíčku někoho z nás. Všichni natahují krky a fascinovaně koukají na ručně psané řádky, dokonce i ti, co ještě neumějí číst.
Na prvních listech sotva čitelné, ostré tahy vybledlým inkoustem. Na posledních popsaných stránkách kulaté, přehledné písmo starších dětí, třeba naší Denisy nebo Hanky, co se mi tak trochu líbila. Ovšem z toho, co v ní stálo, jsem si nedokázal vybavit nic.
I tak jsem kývl. „Pamatuju si na kroniku.“
„Je v ní všechno. I o Tomíkovi, a jak mu sehnali ty batůžky, jak mu do nich vyšili a nakreslili a nalepili a dokonce i špendlíkem vypálili Znamení, jenom aby to vydrželo… Je tam všechno, co se stalo. Ale nic o tom, jaký to bylo. Já to slyšel od Marka, jemu to vyprávěl Aleš a tomu zase Alice, ještě než odsud odešla. Než všecko zapomněla, jako každej, kdo vyrost. A Alice u toho byla, i když jí bylo jenom sedm nebo tak.“
„A… jaký to bylo?“
„Šílený. Prostě šílený. Křičel a kopal nožičkama a volal mámu půlku cesty, co ho sem nesli. Pak už jenom kvílel jako siréna, tekly mu slzy a nudle a všecko. Dva ho museli držet. Chápeš to? Dva! Takový malý děcko.“
„Někdo to bejt musel,“ vložila se do toho Danka.
„No a? No a?! Proč to neudělal někdo z nich?! Každej moh udělat to, co já, každej jeden z nich!“
„Starali se pak přece o něj…“
„Já vim! Ale i tak to nebylo správný. Nebylo – to – správný! Jasný? A už to tak nebude. Nikdy. Je to v kronice.“
„Já na to dám pozor,“ kníkla Lucka.
Kryštof se na ni unaveně usmál. „Vim, že jo. Tak jdem na to. Marťa to ještě může dát, je to jenom pár hodin.“
Pořád ještě jsem nechápal, co se chystají udělat a proč, nebo jsem to možná spíš nechtěl chápat, protože dospělí nejsou hloupí ani slabomyslní, že ne? Jsou jenom umínění a vybírají si, co se jim hodí do krámu a čemu budou rozumět. A já si nepřipadal dospěle, ne doopravdy, ale ani už jsem nebyl dítě.
Danka Kryštofa objala a něco mu šeptala. Pak ho kolem pasu chytila i Lucka.
Nakonec přistoupil ke mně. Napůl jsem to nečekal a napůl jo, každopádně mě objal taky.
„Jsi tak na pomezí,“ řekl mi nahlas, co mi blikotalo na kraji mysli, „to by mohlo pomoct. Když se budeš vážně snažit, tak na to třeba nezapomeneš, jako zapomněli ostatní. Možná máš moc něco změnit.“
Nevěděl jsem, co na to říct, měl jsem moc práce s vlastní nechápavostí.
Kryštof mě pustil, sehnul se a podal mi kámen, velký jako pěst.
„Moh bys mě praštit?“ zeptal se zdvořile.
„Cože?“
„Praštit. Do hlavy. Nejlíp do krve, ale pořádná boule bude taky dobrá.“
„Dobrá na co?“
„Neptej se a prostě to udělej. Danka mě bít nechce, i když fakt nechápu proč, a Lucka je jak moucha. Šlo by to samozřejmě i potom, jenomže bych nevěděl, proč jste na mě tak zlí.“
Díval jsem se na jeho úsměv, nic jsem nechápal a do očí se mi tlačily slzy. Kryštof sklonil hlavu. Sevřel jsem studený drsný kámen – kdy jsem si ho vlastně vzal do ruky? – a dal jsem mu ránu za ucho. Ne moc velkou. Ale ani malou.
Ostře sykl a přitiskl si na to místo prsty.
„Promiň.“
„To nic. Dík.“
Podíval se na malou krvavou skvrnku na bříšku ukazováku, uznale kývl a o krok couvl. Ještě o jeden. Usmál se na Danku, rozechvěle a s očima poplašeného hříběte.
„Mám tě rád, Danielo.“
Danka zkroutila obličej do křečovité grimasy na hraně mezi úsměvem a pláčem a já jsem na zlomek okamžiku nakoukl do paralelního vesmíru, v němž si o dvacet let starší Danka prozpěvuje v kuchyni, ještě baculatější než dneska, u jídelního stolu píšou dvě děti úkoly, Kryštof vchází do dveří, blaženě nasává vůni makových buchet a bere Danku do náruče.
Vzápětí se vize rozplývá, Kryštof ustupuje ještě o krok dozadu, klopýtá o kořen a padá, s děsem v očích padá po zádech dolů, ostrý výkřik tříští to hutné ticho, odráží se ozvěnou a neochotně umlká.
Přiskočili jsme k okraji a – fakt nevím, co jsem čekal, protože jsem tomu tehdy pořád ještě nerozuměl, jen jsem věděl, že se děje něco špatného. Možná jsem si myslel, že jeho tělo bude ležet na dně propasti, s přelámanými kostmi a s kaluží krve rozlévající se kolem hlavy.
Možná by to bylo méně znepokojivé.
Nebylo tam žádné tělo. Nebyla tam vlastně ani žádná pořádná propast, jen mělká prohlubeň s pár kameny a s navátým suchým listím. V tom listí seděl Kryštof, hrabal se v něm rukama a rozhazoval ho nad sebe.
Když si nás všiml, zahihňal se.
„Prší!“ vykřikl radostně.
„Prší,“ potvrdila Danka, usmála se na něj a po tvářích jí tekly slzy. „Tak pojď, zlato. Odvedu tě domu, ať nezmokneš.“
Natáhla k němu ruku. Kryštof vstal a chytil se jí. Ne s propletenými prsty, jako cestou sem, ale odspodu, jako děcko máminy dlaně.
Nad vrcholky stromů začínalo svítat. Lehký vánek rozfoukal poslední střípky ticha a rozšepotal žloutnoucí listí. Tu a tam zacvrlikal pták. Šli jsme mlčky, všichni až na Kryštofa, který celou cestu něco brebentil. Danka mu čas od času přitakala nebo ho pochválila. Držel se jí za ruku a vypadal šťastně.
„Jděte domu,“ obrátila se k nám, když jsme zahnuli pod hasičárnu, a na okamžik měla ve tváři dobrých deset let zoufalství navíc. „Odvedu ho, až se pořádně rozední.“
„Měj se krásně,“ řekla Lucka Kryštofovi a usmála se na něj. „Máme tě rádi.“
„Taky vás mám rád,“ rozzářil se.
Drkla do mě loktem. Polkl jsem, nasadil úsměv a pohladil Kryštofa po vlasech, i když jsme byli skoro stejně vysocí. „Dávej na sebe pozor, šéfe.“
„Budu,“ slíbil mi a hrdě narovnal ramena.
Danka mi po straně vyslala uslzený úsměv a zatáhla ho za ruku. „Tak pojď, půjdem se kouknout na kačenky.“
Doma bylo ticho a klid, naši ještě spali. Vplížili jsme se zpátky do postele, i když jsem věděl, že ani jeden z nás už neusne. Bylo mi do breku z věcí, které jsem věděl a nerozuměl jim. Chtěl jsem jim rozumět, ale šlo to pomalu, protože jsem je nikdy nechtěl vědět.


V neděli celá vesnice bzučela jako v tom místě, kde stezka vede přes Lahodovic pole pod dráty vysokého napětí, a když tam chce člověk sesednout z kola, dostane od rámu elektrickou ránu, až to štípne.
Martina přišla domů po rozednění. Paní Burešová brečela úplně stejně jako večer a mluvila úplně stejně nesouvisle, přesto se jí nějak povedlo to vyprávět každému, kdo měl uši. Martina prý má dočista okno, netuší, co dělala celé hodiny. Neví ani, jak se ocitla až nahoře na věži starého vodojemu nebo proč tam vlastně lezla. Klepala se strachy a každá příčka dolů po rzí prožraném žebříku jí zabrala snad pět minut, nakonec se však dostala na zem. Je nastydlá a trochu v šoku, ale bude v pořádku.
Lukešovi odjeli s Kryštofem do Budějic do nemocnice. Zdá se, že se v noci potuloval po venku a někde se praštil do hlavy. Kdo ví, s kým vlastně flámoval a kde si stačil nechat udělat tetování, ačkoli se to na něj vůbec nepodobá, takový slušný a hodný kluk. Našla ho Danka a přivedla ho domů. Napřed zavolali paní doktorku Novákovou, jenomže ta nemohla moc udělat. Možná otok mozku, říkala. Snad se to spraví do pár hodin nebo do zítřka. Ale jestli ne…
„Myslíš, že to vážně může nezapomenout?“
„Nevim. Ale Kryštof to říkal. Za pokus to stojí.“
„Můžu mu to připomínat.“
„Tim určitě nic nezkazíš.“
„Ššš,“ zasyčel jsem na Danku s Luckou, aniž bych odtrhl pohled od popsaných stránek kroniky. Seděli jsme u Danky v pokoji už hodiny a já jsem napůl vzpomínal a napůl začínal chápat všechno to, co jsem nechtěl vědět.

Tento letopis nechť slouží k poznání všem, kdož přijdou po nás. Nad vsí, v místě, jež se od nepaměti zove Doupětem, žije prastaré Zlo. Jen my, kdož jsme ducha nevinného, můžeme rozuměti. Zde jest, co musíme učiniti, a vy po nás, a činiti tak znovu a znovu až do skonání světa. Jeden z nás vždy může prastaré Zlo v sobě spoutati. Ten, kterýž na sebe ono břímě béře, nechť ducha svého jemu v oběť složí, zamknuv je v sobě dvěma půlemi Znamení, mezi nimiž se věčný hlad Zla utiší…

Theo Addair

Narozen v pražských Královských Vinohradech. Držitel ceny Karla Čapka v oblasti povídek a několika dalších ocenění. Později se věnuje psaní plnohodnotných knih. V roce 2018 vychází prvotina a zároveň bestseller Muffin a čaj, na který posléze navazuje kniha Koláčky a spiklenci. V současné době se věnuje psaní fantasy, Ve stínu oskeruše a Hniloba v kořenech. Povídka Blahoslaveni chudí duchem se umístila na prvním místě soutěže Zimní spánek 2017, vyhlášené spolkem Triumvirát.

Kromě psaní rád zpívá, učí se cizím jazyků a cestuje.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *