1.
Umřu.
Je mi jasný, že zítřka se prostě nemůžu dožít.
Ta ostuda mě zkrátka zabije. Přece nemůžu ráno vstát a podívat se bráchovi do ksichtu. Nebo mámě. A už vůbec ne tátovi. Jak bych s nima mohl dál mluvit? Jako by se nic nestalo? Po tom, co se stalo? Po tom, co mě všichni viděli… ta vzpomínka ze mě vymáčkla další vzlyknutí. Tátova ruka drtící mý předloktí, klopýtání ke gauči. Pocit, že to, co se děje, přece nemůže bejt vůbec pravda. Pocit, jako bych byl v nějaký bublině a sledoval nějaký 3D kino. Jenže potom mi málem uletěla hlava, jak mi táta poprvé v životě jednu vlepil, a ta bublina praskla. Najednou jsem stál uprostřed obýváku, všude kolem mě byli úplně tichý lidi rozpitý filtrem slz, přes který jsem musel koukat, a táta na mě řval, jako bych stál na druhým konci sídliště.
„Něco jsem snad řekl, ne?“
Jo, řekl. Určitě řekl. Nařval toho za tu půlhodinu – co mi ještě z bubliny připadala jako nejmíň dvojnásobek – strašně moc. Otázky. Výhružky. Zase otázky. Do toho se snažila vložit máma, ale tátu, když je naštvaný, nemůže zastavit vůbec nic. A to jsem ho za celých dvanáct roků takhle naštvanýho ještě neviděl. Ani když nachytal bráchu, jak…
„No tak když to nejde po dobrým…!“
Jak mě táta popadl i druhou rukou, popraskaly a odpadly i ty nejposlednější zbytky hranice, která mě oddělovala od týhle noční můry. Pokoj se se mnou zatočil, až slzy odstříkly, a já byl najednou přehnutej přes tátový koleno, světle béžovej koberec jen třicet cenťáků od obličeje.
A potom…
Potom začalo to pravý peklo
***
Až do tý chvíle jsem byl tak nějak jako zhypnotizovanej. Jako bych byl zbavenej vlády nad svým tělem; jako bych vůbec nevěděl, jak se mám v tomhle hororu chovat. Což je asi dost trefný. Jenže ve chvíli, kdy mi tátova ruka zajela pod břicho a skoro urvala knoflík od riflí, došlo mi nejspíš, že se to fakt stane. Že řev bylo to nejmenší. A že u toho fakt budou všichni ti, co teď stojej kolem nás. Máma, brácha a snad půlka třídy. A že mě všichni uviděj, jak…
Fakt si nepamatuju, jestli mně tohle všecko prolítlo hlavou jako souvislý myšlenky, ale určitě si pamatuju, jak jsem konečně ožil. Muselo to bejt asi dost náhlý, protože se mi tátovi málem povedlo vysmeknout, jak to nečekal. Napůl jsem sklouznul na zem, praštil se do kolena a po čtyřech vyrazil. Fakt nevím kam. Jestli jsem chtěl vyletět z bytu do desetistupňovýho mrazu bez bot a bez bundy, nebo se schovat někde v baráku. Netušim a jsem si jistej, že v tu chvíli jsem na to vůbec nepomyslel.
No a potom už bylo pozdě.
Tátova ruka mě popadla pevně kolem pasu, moje ruce a kolena ztratily kontakt se zemí, nějaká strašná síla mi napůl servala rifle…
Docela jasně si vybavuju, že ječet jak protrženej jsem začal přesně v okamžiku, kdy mi tátův palec vklouznul pod gumu od trenek. Prosby, nesouvislý nesmysly…
Jasně, že to bylo k ničemu. Táta mi před mámou, bráchou a zkamenělýma kámošema stáhnul trencle až kamsi do půlky stehena pak…
Pak jsem zjistil, že jsem asi nesmrtelnej.
Ta nepředstavitelná hanba mě nezabila.
***
Polštář mám normálně promočenej skrz naskrz. Převaluju se tu už dobrý dvě hodiny a začíná mi bejt jasný, že do rána prostě nemám šanci usnout. Někde jsem čet, že malý děcko se brekem unaví a usne. Já teda už fakt malý děcko nejsem, ale ve chvíli, kdy jsem lezl do postele, jsem doufal, že tohle bude fungovat i v mým věku. Že se prostě prořvu až do sladkýho zapomnění spánku. Jasně. Leda prd. Mám pocit, jako bych nikdy v životě nebyl víc vzhůru. Sotva zavřu oči, rozsvítí se mi v hlavě nějakej obraz z toho odpoledního hororu.
Ksicht některýho kámoše.
Bráchův slastnej úsměv.
Ten blbej vzorek na koberci.
Květináč s fíkusem, co ho máme u balkónovejch dveří a co jsem ho měl přímo před ksichtem celou dobu, kdy jsem dostával…
Vejprask.
Za celejch dvanáct let to pro mě bylo jenom docela obyčejný slovo. Bezobsažný, byl by asi správnej výraz. Naši mě ani bráchu nikdy nemlátili. Vůbec jsem netušil, vůbec jsem si neuměl představit, co to ve skutečnosti znamená. Jak… jak… jak neuvěřitelně nepopsatelný to je.
Ta bolest kdesi uprostřed hrudi se znova nafoukla a já se stulil ještě víc do klubíčka. V lékárničce v koupelně jsou i žiletky. Až všichni usnou, půjdu, jednu si vemu a normálně si podříznu zápěstí. I kdybych nějak přežil ráno a vůbec celej den a další dny doma, nikdy v životě už nemůžu jít do školy. To přece… to nejde. Zkrátka nejde.
Nechápu sice, proč jsem neumřel už při tom, ale určitě nemůžu přijít normálně do třídy. Vždyť mě všichni viděli, jak… ne, na to lidská psychika fakt nemůže bejt stavěná.
Ta moje teda určitě ne.
***
Zadek mě sice ještě pořád pálí jako opařenej, ale hlava začíná bejt daleko horší. Vzpomínky se mi za očima míhaj pořád rychlejš. Ty ostrý, kaleidoskopický obrazy jsou pořád stejně živý a pořád se vynořujou další a další. Jenže to by nebylo nejhorší. Daleko hnusnější je, že si můj blbej neunavitelnej mozek začal dávat věci do souvislosti nebo co. Fakt, jako by nestačilo, že si to všecko pamatuju jako vyfocený digitálem. Teď se mi hlavou musej honit myšlenky na to, jak jsem asi vypadal zvenčí.
Jak jsem se jevil kámošům. Jak jsem nejdřív řval jenom bolestí, jak jsem se snažil chránit zadek
rukama… a jak jsem ve chvíli, kdy se to pálení už prostě nedalo snýst, začal prosit. Docela jako
malý děcko.
Myslím, že vzpomínka na to, jak řvu na celý kolo: „Tatínku, já už budu hodný, tatínku, už prosímtě ne!“ byla ta poslední kapka. Pocit ne nepodobnej tomu, kterej se ve mně ozval jenom okamžik předtím, než jsem vytáh ze skříně černej sprej, se mi znovu rozhořel uprostřed toho bordelu, co mi víří mozkem.
Žádná žiletka. To by nebylo správný!
Do bosejch chodidel mě zastudilo linoleum a dveře sotva slyšitelně vrzly, jak jsem se vydal na cestu temným bytem.
***
Tohle se prostě žádnýmu skoro dospělýmu dělat nesmí. To je nelidský. Zrůdný. Nikdo, kdo má svýho syna rád, by tohle nemoh udělat. Teda, já chápu, že to, co jsem odpoledne proved já, bylo hnusný. Fakt hnusný. Ale kurva, vždyť jde jenom o blbej obývák. Vždyť naši maj přece prachů tři prdele. No, tak jsem se trochu předváděl. No a co. Je mi dvanáct. Mám na to právo. Kdyby ti dva nebyli tak blbý, tak by věděli, že to jsou hormony. Asi. Co jinýho by to mohlo bejt? Nikdy dřív by mě nenapadlo udělat něco takovýho a ukázat,
jakej jsem king. Jak na naše seru, jak se jich vůbec nebojím. A že čuměli. Nejvíc Romča. Úplně na mně mohla oči nechat, když jsem sprejoval svý a její jméno přímo přes ten pitomej obraz.
Utřel jsem si hřbetem ruky nos a do tmy a ticha se zašklebil. Fakt vopravdu nevim, co mě to popadlo, ale bylo to správný! Takovej pocit přece nemůže bejt špatnej. Kdežto to, co udělali oni mně, byla ta nejhnusnější kurvárna..
A teď mi za ni zaplatěj.
***
Kde má fotřík pistoli, vím asi tak od šesti. Že na ni nemám šahat, když u toho není, mi cpal do hlavy snad každej den. Seru na tebe, hajzle! Já ti ukážu, jaký to je, když tě něco bolí tak, až řveš jak malý děcko. Doufám, že se posereš, pobliješ a pochčiješ bolestí, až tě střelím do toho tlustýho bachoru.
Šuplík se na rozdíl od dveří otevřel docela potichu.
Fotr je prostě kretén. To jsem si potvrdil ve chvíli, kdy jsem stáhl závěr až úplně dozadu. Schovávat si v šupleti nabitej kvér jako nějakej drsoň. Uvidíme, jak budeš drsnej, až…
Je divný, že se mi vůbec nepotěj ruce. A celej jsem vlastně úplně klidnej. Dokonce ani když takhle namířím, neklepe se mi vůbec ruka. Vždycky na střelnici se mi klepala, protože ta ocelová čubka je těžká jak svině. Mý spravedlivý poslání mi nejspíš dodává sílu.
Jo.
***
Ti kokoti, co je mám za rodiče, jsou vůbec strašný důvěřivci. Fotr nezamyká kvér a oba nezamykaj ložnici. Jako by mně a tomu potratovi, co ho mám za bratra, plně důvěřovali, že jim nevlítnem přímo doprostřed šukání.
No, blbečci, dneska vám na důvěru seru.
Rozkopávat dveře ložnice bosou nohou byl možná blbej nápad, ale za výraz šoku v rozespalým
ksichtě mýho fotra to stoprocentně stálo.
„Co to děláš, Péťo?“
Moje píča matka se ozvala ještě debilnějš než obvykle.
To fotr kecama čas neztrácel. Skulil se z postele, blýsknul na mě výstavním pupkem a strnul jako socha, když jsem mu plynule zamířil přímo do ksichtu.
Ruce mám pořád klidný, jako by byly odlitý z ocele.
„Zavři hubu, čuráku!“ štěkl jsem drsně dřív, než mohl můj fotr otevřít hubu. „A ty se ani nehni,“ švihl jsem pistolí k matce a hned zpátky k fotrovi. „Líbilo se vám to vodpoledne moc, zkurvený pedofilové? Mlátit dvanáctiletýho? Svlíkat mě a vošahávat? Co, čuráku? Teď se ptám já!“
Fotr hrozně moc působil dojmem, jako by chtěl prostě jít a pistoli mi sebrat. Ale v jeho ksichtě jsem jasně viděl, že můj obličej vypadá v polotmě ložnice tak, že se prostě neodváží. Z odpoledne si pamatuju strašně moc pocitů, ale tenhle novej dojem nabytý úcty nevyváží ani to, jak na mě ta blbka Romana čuměla. Tohle je… taky nepopsatelný.
Moje píča matka zase otevřela hubu, aby vypustila další blábol, ale já se zrovna v tý chvíli rozhodl, že žádný jejich kecy už nebudu poslouchat. Oni taky nečekali, až jim vysvětlím, proč jsem změnil obývák v malířský plátno. Tak já taky nebudu čekat. Zato na řvaní jim dám oboum dost času. Vlastně všem třem. Ještě bráška se u mojí holý prdele dost dobře bavil. Tak uvidím, jestli ho to nepřejde, až ho donutím čumět na rodiče svíjející se na zemi ve vlastních sračkách.
Jestli jsem měl v posteli pocit, že se kdesi uvnitř mě něco roztrhá, tak teď tenhle pocit zachvátil můj obličej. Jenže tentokrát to bylo příjemný. Dokonce i ta třeštící hlava při tom přestávala bolet. Musel jsem se šklebit jako blázen, jak jsem začal hezky plynule tisknout spoušť.
Usmál jsem se ještě šířeji.
A z nosu mi doslova vyšplíchla krev.
***
Tu spoušť jsem asi tisknout nepřestal. Fakt nevim. Najednou jsem necítil ruce. Celej pokoj přemalovanej tmou a pouličníma světlama na rudooranžovo najednou ztratil třetí rozměr. Mířidla byly najednou stejně daleko jako můj vyvalenej fotr. Teda táta. Obličej mně strašně zabolel, jako by někde povolilo to, co mi roztahovalo pusu do toho šílenýho úsměvu. Krev z nosu stříkala dál a moje máma vylítla z postele s kapesníkem v ruce. Mám dojem, že něco říkala, ale fakt netuším co. Všude kolem byla najednou strašná tma a ticho a ta pistole zase vážila metrák.
2.
Krev z kvantosmažčinýho nosu stejkala po mejch pracovních kalhotách z bioamidu jak voda po kachním peří a dělala na moly prožraným koberci miniaturní jezírko.
Stál jsem nad lidskou troskou uprostřed neuvěřitelnýho bordelu, v ruce svíral čerstvě přervanej popruh neurokvantový helmy a tak nezúčastněně uvažoval, jestli víc smrděj hnisající proleženiny nebo napůl zaschlý sračky visící z vokraje křesla jako nechutný krápníky. Z násilím vyrvanejch neurokonektorů zatím tichounce kapala krev.
Kap, kap, kap.
Kvantosmažka si toho nevšímala, stejně jako čehokoliv dalšího. Modrý voči, připomínající safíry právě splachovaný do hajzlu děvky s vobzvlášť silnejma krámama, působily dojmem, jako by na
mě zíraly ze světa vzdálenýho tisíce světelnejch let. Což vlastně docela sedí, když se vyserete na vzdálenosti a začnete uvažovat v pravděpodobnostech.
Nehtem jsem vodcvakl krytku na helmě, vylovil „černou skříňku“ a zasunul si ji do čekajícího slotu přímo za levým uchem. Záznam celý cesty do KR158E631 se mi začal rychlostí světla ukládat mezi neurony.
„Máte štěstí,“ voslovil jsem kvantosmažku pomalu se vracející z netušenejch záhybů kvantočasu o pět sekund pozdějš. To už se rozkřáplá dýmající helma válela mezi vostatním svinstvem a můj příruční piezolikvidátor nelegální elektroniky líně zajížděl zpátky do palce. „Kdybych nepřerušil vaše spojení s ká er 158 é 631 na poslední chvíli, mohl jste být obviněn z podstatně závažnějších zločinů, než je zásah do vědomí nespřízněné osoby. Jste si toho vědom?“
Ta helma mě vnímala řádově víc než tahle napodobenina senzitivní bytosti, ale mně to bylo celkem putna. Podle Kreutzfeld – Hawkingovejch tabulek se hovado těchhle tělesnejch dispozic a mentální úrovně probere do šesti až sedmi minut. Vzhledem k značnýmu stupni podvyživenosti je devadesátiprocentní pravděpodobnost, že to bude pozdějc.
Čili spousta času připravit si nástroje.
***
Bejt zaměstnanej u ÚVKSČ (Úřad pro Výzkum Kvantově Stabilních Časoprostorů, ajnštajni) jako Psychologickej vyšetřovatel se specializací na práci v terénu není až taková prdel, jak byste si mohli myslet. Nejen, že se svět řítí do řiti a práce je každej tejden víc a víc, nejen, že mám šichtu vod nevidím do nevidím, ale taky se to podepisuje na mým zdraví. Začínám trpět mírnou skoliózou, protože kufřík s nástrojema pro jemnou psychoanalýzu něco váží, a mý tělo ještě navíc začalo před tejdnem konečně vodmítat další implantáty. Ne, že bych se divil – mám v sobě tolik titanoceli a elektroniky, že bych z toho dokázal postavit plně automatizovanou latrínu i se semiinteligentním podavačem hajzlpapíru – ale mám díky tomu pocit, že stárnu, a to mě tak trochu sere.
Svoji práci mám přesto paradoxně rád – člověk se málo při čem tak uvolní, jako při profesionálně vedený psychoanalýze.
Když jsem si teď rovnal nástroje do pohotovostní polohy, dokonce jsem si hvízdal.
***
„Jste Robert Justin Kinney?“ zeptal jsem se víceméně jen pro formu muže připoutanýho k bytelnýmu křeslu. Zatímco se jeho vědomí vracelo z nepředstavitelnejch dálav, zprostředkoval můj neuro-pseudo-teletransmitér (známej jako enpétéčko) kompletní převod dat z ústředí do mýho mozku. Věděl jsem tak nejenom, jak se tenhle pitomec jmenuje, ale znal jsem každej detail jeho zkurvenýho života. Zábava k posrání, mimochodem.
Vodpověď pana Kinneyho se nedala voznačit za publikovatelnou.
„Jak jistě víte, pane Kinney,“ nedal jsem se vyvýst z konceptu, „stejně jako v jiných odvětvích lidského snažení došlo za posledních padesát let i na poli aplikované psychologie k mnohým převratným objevům. Například tyto instrumenty,“ ukázal jsem rukou na vobsah svýho kufříku vyrovnanej mezi nepopsatelným marastem na Kinneyho kuchyňským stole, „jsou výsledkem úsilí trvajícího stovky, ba nebojím se to říct,“ zarazil jsem zdvižením ruky případný blábolení hned v zárodku, „tisíce let. Vskutku,“ usmál jsem se poučně, „celé tisíce let se rodila moderní psychoanalýza. Zdokonalovaly se postupy, vylepšovaly pomůcky… jak vidím, pane Kinney, začínáte zřejmě chápat,“ spustil jsem ruku zacákanou jeho krví. „Takže… čekám odpověď na jedinou otázku a jsem si jist, že ji obdržím. Kdopak vám prodal nelegální hardware, který jste následně použil nejen v rozporu se zákonem, ale také s návodem k použití?“
Kinneymu se nejdřív zpívat vůbec nechtělo. Potom začal žvatlat cosi vo svejch právech. Pak – to už jsem si zlověstně bušil pracovní částí mý nejoblíbenější pomůcky do dlaně – přešel plynule na kydy vo svý nesvéprávnosti, vo zamrdaným dětství a vo tom, že ten parchant si to zasloužil.
No a chvíli potý začal ječet a vrzat úlomkama rozmlácenejch kloubů.
V tomdle pořadí.
***
Jak vopakuju možná až moc často – zvlášť, když jsem nalitej – psychoanalýza je královna veškerý medicíny. Co se jí vyrovná? Chirurgie? Jděte v pič s chirurgií. Potřebujete hangár plnej elektroniky, hydrauliky a dalších sraček, potřebujete kompletní soupravu malýho řezníka, potřebujete nejmíň pět mamrdů s diplomama a dvakrát tolik kozatejch sester, abyste dokázali chlapa rozebrat na součástky a aby vám u toho nechcíp. Kdežto psychoanalýza? Něco úplně jinýho! Stačí pětikilovej kufřík nářadí zakoupenej v železářství, stačí jeden jedinej psychoanalytik a můžete stejnýho chlapa rozebrat – po psychický stránce myslím – úplně do mrtě. A možná i složit.
Akorát, že čas potřebnej na to skládání by mně účtárna v životě neproplatila.
***
Robert J. Kinney s duší votevřenou a tělem připomínajícím voběť hodně brzkýho potratu po skartaci se střídavě smál bezzubou hubou, střídavě plakal jediným zbejvajícím vokem. Frekvenci, s jakou se tydle dva stavy střídaly, jsem vodhadoval tak na dvě až tři sekundy. Já teda díky svý profesi leccos vydržím, ale mouchy poletující věrným
modelem chlíva, co dřív bejval Kinneyho bytem, z toho začaly působit krapet nervózně.
Votřel jsem čelisti malejch štípacích kleští filcem napuštěným v antibakterolu a uložil poslední nástroj na svý místo v kufříku. Hlavou mi při tom líně táhlo, jaká troska musí chlap bejt, aby se kvůli blbý malicherný pomstě stal takovoudle sračkou. Vydat se do kvantový reality, která má faktor časovýho zpoždění víc jak padesát… Bez gravokřesla, napojenej jenom na prehistorickou kapačku s umělou výživou… Brr!
***
Jako nositel doktorátu z psychologie jsem značně vodolnej nejenom vůči nutnejm detailům svý práce, ale dokážu se taky zdravě vyrovnat se zkurveností tohodle světa. Jak jsem si vykračoval liduprázdnou ulicí, jak mi střepy skla praskaly pod podrážkama a jak se mi vločky vlhkýho sněhu snažily dostat za límec s úporností děvky před vejplatou, začínal jsem mít nejistej pocit, že se mě přece jenom zmocňuje deprese. Kdybych dostal povolení, kdybych moh vlýzt do kterýhokoliv bytu, našel bych tam podobnej vobrázek, jakej se mi naskyt v bytě mý dnešní první stopy. Jasně, nebyly by tam sračky, nikdo by nejspíš nehnil za živa, ale ten tupej, skelnej pohled by se skrejval za každým průzorem každý neurokvantový helmy, kterou bych strhnul z kterýkoli hlavy. El Ej je typickej příklad města Júesej dnešní doby. Venku máte šanci potkat akorát lidský krysy a tradicionalisty, který ještě věděj, jak si správně užít. Fet, šukání, chlast. Starý dobrý lidský neřesti. Zbytek lidí (teda ty „slušný“) – vod děcek až po parchanty jednou nohou v hrobě – dřepí ve svejch antigravokřeslech a prožívá svý dětství. Nebo svoji první pubertální mrdačku. Nebo cokoliv svýho. Nezáleží na tom, jestli se to v týhle realitě stalo už dávno, nebo vás vod toho dělej dlouhý roky, a nebo se to nestane vůbec. Káerek je nekonečný množství, možný je úplně
všecko a technologickej boom začátku tohodle století umožnil komukoliv vydělávat jenom šibováním s akciema. Na co se srát se skutečným světem, když můžeš v pohodě zaplout zpátky do doby, kdy největší problém byl, aby fotr nezjistil, že tajně hulíš trávu?
Nastavil jsem ksicht mokře vonícímu větru a jednoduchým dechovým cvičením zahnal depku do prdele. Já žádná kvantosmažka nejsem. Já mám svoji práci. Žiju skutečnej život, každej jeden posranej den.
A že zrovna ten dnešní může bejt ještě kurva zajímavej.
***
Jestli mně před chvílí připadal sněhem vonící vzduch jako vopojnej, tak pro vovzduší tohodle pajzlu jsem nenašel vhodnej přívlastek. Smrad lidskýho potu, pravej nefalšovanej biotabákovej dým hustej tak, že by se Rákosníček posral závistí, páry z perníkový kuchyňky, vůně pracovních nástrojů místních kněžek šuku.
Miluju tohle místo.
Když ještě žila Clara, chodili jsme sem čas vod času zavzpomínat na naše první rande.
Zkurvenej svět.
Nostalgie mě vopustila rychlostí nadzvukový sračky a můj věrnej kufřík bouchnul vo roky neleštěnej pult.
Čas dát se do práce.
***
„Jak ti visí, ty volezlej pardále?“ voslovil jsem kamenně se tvářícího barmana. Spíš než kočkovitou šelmu připomínal vysloužilej trenažér z patologickýho učnáku, ale něco takovýho je jako voslovení nemožně dlouhý.
„Caine. Ten tvůj rypák jsem neviděl tak dlouho, až jsem skoro začal věřit ve vlastní štěstí,“ provedl Lou se svým ksichtem něco, co se pokusem vo úsměv nedalo nazvat ani v tom nejdivočejším tripu.
„Jo,“ pokrčil jsem rameny. „Život je dosucha vylízaná kunda. Tak co, Lou, budem si ještě chvíli hrát na dva debily, nebo mi vyklopíš, proč ses zaplet s tím zkurveným svinstvem?“
„Nevim, vo čem mluviš,“ získal Louův ksicht na kamennosti.
Nesnáším, když mi lidi lžou. Mám u toho stejnej pocit, jako by mi chcali na voblíbený skripta psychologie z prváku.
Mně naštěstí nikdo dlouho lhát nevydrží.
***
Popad jsem Loua pod krkem a přitáh si ho stejně snadno jako pytel kostí v poslední fázi hérákový závislosti, barem to dost nesouhlasně zahučelo a nejneidentifikovatelnější entity se začaly výhružně zvedat.
Když jsem každýmu jednomu tradicionalistovi předved, jak temně dokáže působit vývrt mojí čtyryašťoury, zavládlo pro změnu ticho jako ve vypáleným bordelu a i právě vydělávající děvka přehnutá přes vopěradlo rozvrzaný židle stáhla volume komplet na nulu.
„Hele, Lou,“ použil jsem psychologický pravidlo známý jako hodnej polda. „Já vím, že ty víš. Ty víš, že já vím. Já vím, že máš strach i ze zkurvený injekce. A ty víš, co mám v tomhle kufříku. Tak co kdybys přestal zkoušet, jak rychle mě dokážeš nasrat, a prostě mi řek, co chci vědět?“
Jo. Uznávám. Už jsem měl sakra lepší proslovy.
Ale tenhle v starým páchnoucím tichým nehybným pajzlu stačil taky. Hlavně potý, co se mi Lou podíval do vočí.
***
„Cthkuthululů ftaghn krleš!“ voznamovala holocedule nad hlavním vchodem do vypálenýho komplexu. Sněžení zatím nabralo na intenzitě, na ulicích pořád nebylo ani živáčka a další vlna nostalgie se mi snažila rozesrat myšlení.
Na tuhle ceduli si pamatuju. Před patnácti rokama byla funkční, hackerem nedotknutá, a voznamovala světu, že zde sídlí společnost Šťastné dětství. Miliardový jmění, špičková technologie, kerá prostě nejde zneužít, tři prdele geniálních zaměstnanců, ceny, který si může dovolit úplně každej… Teď, po bouřlivejch změnách v legislativě, mezilidskejch vztazích a vůbec všem možným, nezůstalo ze Šťastnýho dětství víc než tenhle bordel. Co nesežrali právníci, přišli zničit pozůstalý prvních vobětí. Vod tý doby se mnohý změnilo. Firmy používající vylepšenou verzi původní technologie se vobklopily ještě lepšíma bílejma límečkama, byl ustavenej ÚVKSČ, lidi začali mizet z ulic…
A ta stará, původní, přizpůsobitelná technologie se stala žhavým kontrabandem na černým trhu.
Poněvadž co může bejt lepší než prožívat znova svý dětství v některý z nekonečnejch kvantovejch realit?
Jasně.
Zkurvit život někomu jinýmu.
***
Potý, co jsem Louovi jen tak jako koření zmírající konverzace předved, jak zábavná dokáže bejt depilace vočních víček, souhlasil ten starej dobrák, že mi se svým dodavatelem zařídí randes vous na vobvyklým místě přesně za hodinu.
Což je pochopitelně tady a teď.
Silou znásobenou mimetalickými servoklouby jsem přesvědčil napůl dovřený vrata vo tom, že dovnitř chci fakt hodně moc. Dejchnul na mě smrad plísně, hniloby, vohně a něčeho připomínajícího seškvařenou lidskou kůži. Kdybych měl hádat na základě svý profese, tipoval bych to na ženskou, evropanku, něco mezi třiceti a klimakteriem. A kdybych teda neměl důležitější starosti.
Přirozený infravidění je pořád jenom sen přiteplenejch nerdů z biovýzkumáků, ale mý vodřený sluneční brejle dokážou stejně víc. Projel jsem komplex ve všech možnejch spektrech, nechal záření, zvuk a dokonce i pulsy minikvantovln probíjet se titanbetonem.
Nic. Kromě mě tu není živá…
Věřte, že ten dotek ledový hlavně za levým uchem mě překvapil vo dost víc než teď vás.
***
Zvednul jsem ruce dřív, než mohlo dojít k nedorozumění.
„Jsem Psychologický vyšetřovatel Quinton Cain. Okamžitě odložte zbraň a položte se na zem s rukama za hlavou. Jste zatčen.“
Máti mi vždycky říkala, že jsem se měl dát k holocirkusu, ale že bych byl až takhle vtipnej, to si asi nemyslela ani vona. Výbuch psychopatickýho smíchu mi málem natrh bubínek a ledová hlaveň se mi k zátylku přitulila vo poznání vobdivnějš.
Jak rychle smích začal, tak i skončil.
„Psychologickej vyšetřovatel?“ prskl mi na ucho půllitr slin z nečekaný blízkosti. „Snad psychopatickej řezník, ne? Kolik Skutečnejch jsi dneska zaživa rozpitval, pane Psychopatickej řezníku?“
Skutečný. Teda, že na tohle slovo narazím ještě před večeří, jsem fakt nečekal. Lou musel bejt mou péčí fakt…
Rána, která by každou normální lebku rozlouskla jak vrchovatě plnej nočník po babičce, mně jenom na chvíli rozostřila vidění.
„Na něco jsem se ptal, pane Psychopatickej řezníku!“
„Ano,“ usmál jsem se přátelsky. „Otázky. Kdopak je dnes nemá.“
Stejně jako já před chvílí, ani pan Skutečnej se vodpovědí nezatěžoval.
Pravda. Když vám neuronama běží pár set voltů, jde veškerá artikulace rovnou do hajzlu.
***
„Tak to bychom měli,“ usmál jsem se znova a sfoukl jemnej dým stoupající z mejch palců.
To bylo na ústředí keců, že dva piezolikvidátory nemůžu ani za piču využít, že je to drahý, že mi to neproplatěj… a teď je vidět, jak se to vobčas hodí!
Vodkopl jsem vomlácenou semiautomatickou pistoli a jejímu majiteli pro jistotu přišláp prsty. Vim docela přesně, že něco takovýho bolí jenom středně, ale toho plešatýho joudu to dokonce přivedlo k vědomí.
Řev kupodivu přestal skoro dřív, než začal, a na vyžilým ksichtě se nečekaně rozlil úsměv jak plodová voda po koberci.
Revolver jsem měl v ruce rychlejš, než Skutečnej stačil pronýst povinnou hlášku. A vzápětí jsem poprvý za dlouhý roky přišel vo řeč.
***
Lidi.
Všude kolem.
Ženský, děcka, starý fotři. Mlaďoši, co si ho ještě nezačli honit. Báby voblečený jenom do svejch prehistorickejch automatickejch chodítek. Maminy v nejlepších letech stejně jako sotva vodrostlý mimina. Všichni navlíklí do těch nejšílenějších kreací, většina napůl nahá, všichni i v týhle kose zpocený až na prdeli a všichni s děsivě přítomným pohledem. Jo, děsivě. Todle slovo jsem nepoužil vod praktický maturity a teď jsem cejtil, jak se mně znovu vybavuje jeho skutečnej význam.
Pohled na ty hole, nože, tyče, dlažební kostky a podobnej bordel už to vo moc zhoršit nemoh. Neustávající psychopatickej smích Skutečnýho taky ne.
***
Bejt špičkovým psychologem má fůru světlejch stránek. Vobčas to pomůže zachránit kejhák, vobčas to jenom pobaví. Teď to byla ta první možnost.
Doufám.
„Jsem Psychologický vyšetřovatel Quinton Cain,“ promluvil jsem v posledním vokamžiku. Přímo jsem cejtil, že čekat ještě jedinou nanosekundu a ty přízraky by se na mě sesypaly jak mouchy na vodleželý hovno. „Rozejděte se, prosím. Zde není nic k vidění.“
Podle Biedermann-Michaelsovy tabulky jsou na tudle výzvu možný tři druhy reakcí.
Zákona dbalý lidi se rozejdou.
Grázlové zaútočej.
A kovaný grázlové se začnou křenit.
Tenhle zástup jako by neobsahoval jedinej z Biedermann-Michaelsovejch archetypů. Na tvářích se jim nehnul ani sval, nepohnula se jediná ruka, nikdo se nezasmál.
Když hýkavej Skutečnýho smích nabralna intenzitě, už jo.
A rovnou všecko najednou.
***
Řehnícího se puboše s napřaženým kuchyňákem jsem střelil přímo do hrudní kosti, mamině s přebujelým účesem a vodkvetlejma kozama vykukujícíma z nemožně navlíknutý podprdy jsem nejdřív vyrazil z rukou montpáku a pak i zuby z huby, nejbližší slzící bábě jsem prostřelil voba klouby u chodítka, černovlasý děcko se zakřivenejma prstama jsem v podstatě zadup do podlahy. Vzápětí se mi cosi pověsilo zezadu na krk a dost mi vomezilo přísun kyslíku.
Vystřelit přes vlastní rameno byl hodně blbej nápad.
Bubínek natrženej smíchem Skutečnýho kapituloval, k cákancům krve se přidal i můj skromnej příspěvek a z pravý strany na mě začalo cosi pískat.
Jako bych měl na nějaký hvízdání čas.
Vrženou dlažební kostku jsem vodrazil přímo do ksichtu nějakýho dědka, vodkopl imobilní bábu snažící se mi přehryzat tkaničky a zarazil hlaveň přímo mezi voči dalšímu senilovi.
Křuplo to, šplíchlo to a já měl najednou lauf ucpanej mozkem a kouskem lebky. Střílet dál něčím takovým by mohlo jen podstatně tupější hovado, než jsem já.
Další útok zezadu mě málem povalil.
Na poslední chvíli jsem se chytnul rašící kozy zuřivě se chechtající patnáctky a kopem z votočky poslal protézu zákeřnýho děduly málem na voběžnou dráhu. Holka jako by můj drtivý stisk vůbec necítila. Ve vteřině jsem měl její dlouhý nohy vokolo pasu, kozy na hrudi a dlouhý nehty ve vočích.
Málem.
Švihem, za jakej by se nemusel stydět profesionální zatloukač protiupírskejch kolíků, jsem jí zarazil rukojeť svýho revolveru rovnou do ksichtu. Nosní přepážka zajela do mozku, holka zhadrovatěla, nohy se jí rozpletly a já jak v zpomaleným holofilmu viděl, jak z laufu vylítlo cosi malýho a krvavýho.
Jelikož mě ve stejným vokamžiku po žebrech šlehnul doruda rozpálenej bič, byl jsem celkem vděčnej.
Votočka, rána pěstí, kop, proseklý předloktí, nekonečně dlouhej chod spouště.
Nůž v rukách snad stokilovýho dobytka se proti mýmu krku přímo rozletěl.
Zezadu mě sevřely čísi ruce.
A zápalník konečně dopadl na zápalku.
***
Že tomu přerostlýmu hovadu prostřelím pazouru, jsem celkem čekal. Že mu kulka vyrazí nůž, ten mu čistě vodsekne hlavu a sundá ještě dva další, co se mačkaj za ním, to už ne.
Čas poděkovat štěstěně jsem fakt neměl.
Třísknutí vocelovou tyčí do pokovený lebky mi málem vyrazilo každou mozkovou hemisféru jednou nosní dírkou. Drtivej stisk neustával.
Střílet za sebe, když máte ruce přitisknutý k tělu, je neproveditelná píčovina.
Další rána trubkou.
Vystřelit nešlo – blonďatá macatice kolem mě tančila takovým způsobem, že jsem prostě neměl jistou ránu. Že u toho porušovala minimálně gravitační zákon, je vedlejší.
Zase trubka.
Ani profesionální psycholog bohužel není stoprocentně vodolnej vůči emočnímu napětí. Jak se mi pohled znova rozostřil, něco ve mně povolilo. Zakurvoval jsem, zařval jsem, vzal jsem jméno boží nadarmo takovým způsobem, že zaslechnout to kterákoliv abatyše, posrávala by se do konce života hrůzou. Pustil jsem revolver. A předklonil se takovým způsobem, že jsem málem jebnul lebkou vo beton.
Což ten čurák za mnou nečekal.
Ve chvíli, kdy macatice znovu přiskočila, přelétl mi nevýraznej mlaďoch přímo přes hlavu a silou danou jak mým shybem, tak vlastní vahou dopad macatici přímo na hlavu.
Vo praskání páteří, vyskakování kloubů z jamek a podobný chuťovky jsem se fakt nestaral. Popad jsem revolver a poslední ránu vypálil přímo do břicha chechtajícího se Skutečnýho. Nejspíš jsem mu tím dost fatálně pokurvil smysl pro humor, poněvadž se přestal řehtat dřív, než dopad na zem.
Pak chvíli nezbejvalo než se živit poctivě rukama.
***
Implantovanej boxer se během deseti sekund úderama zahřál na teplotu rozhicovaný mindy, součástí kakofonie smíchu, breku a nesouvislýho blábolení se stal neměnnej rytmus mejch mlaskajících podrážek, a jestli kdy někdo dal víc hlaviček než já, tak musí mít doteď čelo plochý jak hruď desetiletýho spratka.
Krev stříkala, cákající zuby měnily starý sazový krápníky v černý sněžení a já si připadal, jako bych profesně rostl.
A tím, že jsem tancoval na přibejvajících tělech zmrzačenejch lidí, to fakt nebylo.
***
Ani chlap, kterej tráví veškerej volnej čas v hyperfitku, nemůže zvládnout tolik parchantů naráz. Na ruční práci potřebujete sice daleko míň prostoru než na střílení z kvéru s šestipalcovým laufem, ale zas vám to nepude tak vod ruky. To mi došlo i přes vlnu psychicky nezdravý euforie, která se mě začala zmocňovat potý, co řady nepřirozeně agilních kvantosmažek prořídly. Přesněji ve vokamžiku, kdy se mi do krku zatnul zkurveně dobrej epigon Draculy.
Bolest mý ego srazila zpátky do sféry reálna, implantovanej boxer vodeslal Draculu do cesty dalším cvokům a já konečně získal dost prostoru, abych znovu nabil.
Čímž se další násilí stalo kapku jednostranný.
***
Víte, jak dopadne hlava třicetiletýho hipíka s tvarohovitou kůží a vodnatejma vočima, když do ní střelíte zhruba ze vzdálenosti zvící dýlce vašeho čuráka střelou ráže čtyřiačtyřicet magnum vybavenou expanzní dutinou hyperbolickýho tvaru a poháněnou dvojnásobnou navážkou prachu, než povolujou jakýkoli normy?
Jako hlava kohokoliv jinýho.
***
Mít westernovej revolver, moh jsem jenom držet spoušť a brnkat druhou rukou vo kohout. Takhle, vybavenej sto let starým dvojčinným Rugerem, těžkým a bytelným jak zbouchnutá kráva, jsem se musel spolehnout na svůj trénovanej ukazovák.
Hýbal jsem jím rychlejš než kdy jakej čtrnáctiletej fakan předloktím.
***
Jestli vobčas čumíte na akční béčka, tak víte, že kladnej hrdina většinou při střetnutí s grupou zkurvysynů lítá po celým baráku, vodráží se vod stěn, mrdá sebou vo zem, střílí hned z leže, hned z běhu. Já teda za celou kariéru nic takovýho nezažil (nejsou lidi) a upřímně řečeno, myslím si, že je to prvotřídní píčovina. Jak teď vokolo mě chladly mrtvoly dobrejch dvou set, dvou set padesáti lidí, došlo mi, že z původního fleku jsem se vlastně hnul
jen vo slabý dva metry.
Skutečnej s prostřeleným pajšlem mi pořád ještě skučel pod nohama, záplava krvavýho svinstva stýkající z mýho kožeňáku mu crčela přímo do ksichtu a kolem nás se hromady mrtvejch doslova tyčily.
***
Když musíte pracovat s materiálem, kterej podlýhá zkáze tak rychle jako chlap se střevama na betoně, je nutný mít pevnou ruku a zažitý postupy.
Já, se svalstvem regenerujícím rychlostí prasete zdrhajícího před Somálcem, měl vobojí, a když jsem si vyleštil voči kapsou urvanou z mejch trenclí, co jako jediná ušla promočení, dokonce jsem na práci i viděl.
***
Sněží zas vo něco víc, slunko je furt schovaný kdesi za mrakama a já jsem vyloženě vzrušenej i přes fyzický vysílení. Nejsem si tím jistej, protože na sraní se se stopkama jsem fakt neměl pokdy, ale todle určitě byl můj rekord. Skutečnej vydržel neskutečně moc. Jak časově, tak fyziognomicky. Páčit z něj informace bylo jak hackovat sejf napojenej na tunu biosextotoluenu. Pravá zkouška dobrýho psychoanalytika. Vodhadnout na sekundu přesně, kdy musí přijít úleva, aby následující bolest byla co nejefektivnější. Prodlužovat agónii až za všecky hranice, ale ani vo kousek dál. Vědět, kdy zmáčknout kterej nerv kterejma kleštěma. A fůru dalších věcí.
A já dobrej jsem. Kurevsky dobrej. Ve svým soukromým zámku paměti mám na přesnejch místech naskládaný všecky věci, co mi Skutečnej vyklopil.
A proto jsem vzrušenej.
Kurva vzrušenej.
***
Jak se den ubíral ke svýmu temnýmu konci, začlo mně bejt jasný, že po dnešku už nebudu stejnej člověk. Necejtil jsem ruce, některý rány utržený v boji s kvantosmažkama začly i přes moji profesionální práci s kancelářskou sešívačkou znovu týct a mezi ušima mi to šrotovalo jako snad nikdy. Navštívil jsem neskutečně hnusný i nečekaně nádherný místa. Byl jsem v brlozích, kde by nechtěli chrápat ani švábi. Pracoval jsem v apartmánech, kde i hajzl byl třikrát větší než celá moje cimra.
A všude jsem tvrdě pracoval.
A dozvídal se víc a víc.
***
Kinney musel něco tušit. To mně došlo ve chvíli, kdy časový znamení v mým entépéčku voznámilo za pět minut půlnoc. Todle uvědomění si tý skutečnosti mě konečně donutilo zpomalit krok.
Něco je špatně.
Něco je kurva špatně.
Jako znalci lidský psychiky mně přece mnělo dojít už dávno, že by se troska Kinneyho typu nenechala rozsekat zaživa jen kvůli tomu, aby vochránila svůj kontakt. To je přece píčovina. Každej ví, že Psychologickej vyšetřovatel vám může udělat podstatně horší věci než libovolnej překupník. A navíc legálně. Kinney musel přinejmenším tušit, že za tím jsou Skutečný.
To je první věc.
A pak je tu ta druhá.
Kvantosmažky.
Nemyslim teď to, že se hejbaly, ani to, že se jich mě pokusily vodkráglovat přes dvě stovky najednou – což už samo vo sobě je píčovina takovýho kalibru, že i mně samýmu schází přirovnání.
Mluvim vo tom, že mně došlo zas až teď, proč jsem vo nich vlastně nevěděl.
Celej barák Šťastnýho dětství musel bejt přece protkanej neutrokvantinem, kterým neprojde žádná forma záření. Jinak by tam nemohli votestovat ani zkurvenou kvantovlnku. Todle musí bejt jasný každýmu, kdo kdy držel v pazourách jejich reklamní leták.
A mně, kterej se vyšetřováním veškerejch sraček kolem kvantovejch realit živim, to dojde až teď.
Ve chvíli, kdy stojím přímo před honosným barákem, ve kterým se má skrejvat ten Nejvyšší Skutečnej.
***
To, vo co se celý ÚVKSČ snaží dlouhý roky, se mně dostalo na dosah během jednoho jedinýho dne. Případ docela vobyčejnýho pomstychtivýho čuráka mě doved až sem za nemožně krátkou dobu.
Jo, přiznávám. Mám strach.
Jenže strach je přirozenou součástí lidský psychiky. Je to jen forma varování. Zostřuje smysly, probouzí tělo. Nic špatnýho. Jen přirozenej lidskej poplašnej systém. Nic, co by mě mohlo zastavit.
Vchodový dveře jsem rutinním způsobem rozkop dokořán.
***
Sněhový vločky, který se na mě cestou nalepily, teď neochotně roztávaly, vytvářely miniaturní stružky a cestou rozpouštěly vrstvy zaschlý krve. Na koberci barvy dohladka vyholený kundy to dělalo skvrny asociující dokončenej šuk s pannou.
Stál jsem přímo pod rozzářeným lustrem, co musel pamatovat ještě doby, kdy si lidi mysleli, že tenhle vesmír je jedinej, rukojeť Rugera mi vyplňovala dlaň a po celodenním pobytu mezi lidma jsem si najednou připadal hrozně vopuštěnej.
Po tom, co se vchodový dveře s třeskem rozlítly, jsem čekal fůru věcí. Nasraný gorily, vzduch zhoustlej volovem, boj vo každou píď směrem k nejvnitřnější svatyni Nejvyššího Skutečnýho.
A vono zatim hovno.
Žádnej pohyb, žádnej zvuk, prostě nic.
Jenom já, stojící uprostřed přijímacího salonku jak největší čurák pod sluncem.
***
Ten poslední Skutečnej mi lhát prostě nemoh.
Ani kdyby měl výcvik těch nejdrsnějších vládních zkurvysynů, ani kdyby měl mozek prolezlej posthypnotickejma zámkama, ani kdyby mu někdo vobalil všecky nervy titanocelí. Skutečnýmu vodborníku na psychoanalýzu zkrátka lhát nejde. Tudíž jsem na správnym místě.
A tudíž se tu děje něco kurevsky divnýho.
***
Jedinej možnej způsob bude prolýzt celej tenhle barák, vlýzt do každý skříně,do každýho kredence, nakouknout do každýho hajzlu. Jedině tak zjistim, kam se nejvyšší Skutečnej moh vypařit. Jedině tak…
Dveře přímo přede mnou se votevřely.
***
Že je to von, mně bylo jasný vod první sekundy. Feťáci, kurvy a prostě všichni tradicionalistimaj v ksichtě něco, co je na první pohled vodlišuje vod blahobytnejch ksichtů kvantosmažek. Tendle to tam neměl. Kdybych měl bejt úplně upřímnej, tenhle měl v ksichtě navopak něco, co jsem snad ještě neviděl u žádnýho člověka za posledních dvacet let.
Myslim, že se tomu říká vnitřní mír.
***
„Pan Quinton Cain,“ usmál se Nejvyšší Skutečnej přímo do vývrtu mýho Rugera. „Konečně se setkáváme.“
Už jsem za život slyšel pár horších klišé, ale fakt jenom pár.
„Psychologický vyšetřovatel Quinton Cain,“ vodtušil jsem formálně. „Jste zatčen.“
„Ale jistě, pane Caine,“ usmál se Nejvyšší zas tak zkurveně přátelsky, až mě zamrazilo. „Zatčení se nevzpírám. Vadilo by vám však, kdybych vás nejdříve pozval na čaj?“
Trik s votráveným čajem? Myslí si snad ten namyšlenej kokot, že jsem úplnej idiot? Vobvykle to nedělám – není to profesionální – ale tomuhle panákovi jsem dal pěstí s vyloženym potěšením. Nejvyšší povodlít ke stěně a sprška krve z jeho rypáku dodala koberci na pestrosti. Ten povýšenej výraz mu to z ksichtu kupodivu nevymazalo.
Tak jsem mu vrazil ještě.
A znova.
***
„Poslouchejte, Quintone,“ snažil se Nejvyšší vodplazit z dosahu mýho implantovanýho boxera. „Poslouchejte!“
„Máte právo odmítat výpověď tak dlouho, jak snesete. Máte právo na lékařské ošetření, a to i posmrtně. Po výslechu máte právo na jeden videohovor, a to i v případě, že nebudete schopen artikulovat. Máte právo na…“
Nejvyšší jako by na svý práva sral. Prskal krev a zuby a přitom se mi furt snažil čumět do vočí. Musel jsem uznat, že z psychologickýho hlediska je to dobrej tah. Působí to tak upřímně. Naléhavě.
Jakožto na školenýho profíka na mě podobný píčoviny pochopitelně neplatěj.
***
„Ty čuráku! Ty kriple! Ty nemyslící fízle!“
Nejvyšší se působením mý předvýslechový přípravy konečně zbavil vší tý lakovaný slupky a teď na mě konečně mluvil ten chlap, co se skrejval pod ní. Sice měl místo ksichtu něco připomínajícího vodvrácený stránky ženskýho pohlavního života, sice se za ním táhla krvavá skvrna přes čtyry pokoje, ale aspoň jsem si moh bejt jistej, že je subjekt přesně tam, kde má bejt.
„Ty LOUTKO!“
Jo. Přiznávám. Takhle blbou urážku jsem v životě neslyšel.
***
Muselo mě to na vokamžik zarazit, protože po rozmrdaným ksichtě Nejvyššího Skutečnýho se rozlil úsměv připomínající zfušovanej císařskej řez.
„Konečně něco, co vás zaujalo, že, Quintone? Loutko. Ano. Přesně tím jste. Ubohou loutkou.“
Jestli to před chvílí bylo jen vobyčejný chvilkový zaváhání, tak teď jsem se zarazil už nafest. Ne kvůli těm blábolům. Podobnejch jsem za dnešek slyšel víc než dost. V jistý fázi výslechu má každej keců jak sraček. Teď mě zarazil ten zkurvenej úsměv. Před chvílí jsem si byl naprosto jistej, že Nejvyšší je nalomenej přesně podle postfreudovský křivky rozpadu vosobnosti. Teď mi ale do ksichtu zas čuměl ten původní povýšenej čurák. Přiznávám, že mě to zneklidnilo víc než hejbající se kvantosmažky dneska před polednem.
„Poslouchejte, Quintone. Jste přeci Psychologický vyšetřovatel,“ spustil Nejvyšší přes trosky zubů nalejhavě. „Poznáte příznaky duševní nemoci, na první pohled odhalíte lež, i kdyby jí někdo psychicky vyšinutý skálopevně věřil. No tak, Quintone. Použijte veškeré své profesní znalosti a přesvědčte se, že vám nebudu lhát.“
Ten chlad, co se mně usadil za krkem ve chvíli, kdy jsem stanul před tímhle barákem, jako by ještě zintenzivněl. Nejvyšší Skutečnej mě právě s úsměvem v rozflákaným ksichtě požádal, abych na něj použil svý metody v plným rozsahu. Což je úplná kokotina. I tomu největšímu masochistovi by navěky zvadnul čurák, kdyby při večerním honění byť jen pomyslel na zlomeček toho, co dokážou Psychologický vyšetřovatelé.
Byl jsem zmatenej jak panic v bordelu.
A když jsem zmatenej, držím se schválenejch postupů.
Ke stropu zapatlanýmu freskou se vznesl jek nejčistšího lidskýho utrpení.
***
Vo čtvrt hodiny pozdějš se Nejvyšší Skutečnej pod mejma rukama změnil v síť zasvorkovanejch
nervů, spleť votevřenejch tělních dutin, rozvodnou síť elektrickejch impulsů.
Nevim, jak to dokázal, ale už neřval.
Mluvil.
Mluvil, zatímco já nad ním nejdřív důkladně proscanoval a pak vychutnal ten nabízenej čaj.
„Pan Kinney… panem Kinneym to všechno začalo. Použili jsme jej jako vějičku. Jeho dávný spolužák měl to nejnevinnější dětství v kvantové realitě s faktorem padesát. Na to, aby se usadil v jeho mysli jako neodhalitelný našeptávač, aby jeho život obrátil v pravý opak, potřeboval pan Kinney necelých osm hodin. Čili v této realitě dost času na to, abyste jej dokázali objevit. Pak už to bylo jednoduché. Pan Louis měl za úkol po přesvědčivě dlouhé chvíli odporu prozradit vše, co ví. Předvést vám první důkaz. V takovém množství, abyste jej nemohl přehlédnout.“
„Kvantosmažky?“ vpadnul jsem mu do nelidsky rychlýho monologu.
„Jistě. Občané využívající technologie kvantového sdílení reality. Logika přímo vylučuje možnost, aby se stalo to, co jste dnes viděl, že?“
„Jo,“ musel jsem mu dát za pravdu. „Kvantosmažky…“
„… jsou naprosto bezúhonní občané. I kdyby se jich tolik najednou rozhodlo navrátit se do tohoto světa, nikdy by nenašli důvod k útoku na vás. Nemluvě o tom, že žádný z těch ubožáků evidentně nebyl při smyslech.“
„Jo,“ zvopakoval jsem zas jak absolvent vyšší mentální. Poté, co jsem skončil s výslechem toho veselýho Skutečnýho, provedl jsem pochopitelně pečlivou analýzu. Ty minivotvory na lebkách každý jedný kvantosmažky byly dovopravdický díry po vyndanejch konektorech, žádná kamufláž. V krvi žádný z nich nebyla ani stopa po žádný droze. A zhypnotizovat kvantosmažku ze zatim nevobjasněnejch příčin prostě nejde…
„A vy,“ vstoupil mi do úvah Nejvyšší, „ani se svými zkušenostmi a odbornými znalostmi vůbec netušíte, co se tady děje.“
Kurevsky nesnáším, když musím furt někomu dávat za pravdu.
***
„Víte vůbec, proč si říkáme Skuteční?“ pokračoval Nejvyšší tónem, jako bysme spolu právě pařili golf. „Protože to je jádrem všeho. Zcela a úplně všeho, počínaje naším setkáním a konče neradostným stavem tohohle světa.“
Kecy vo záchraně světa jsem čekal už před dvěma a půl minutama, ale i tohle je furt v normě.
„Jsme Skuteční. Skuteční Skuteční. My – členové naší skupiny – jsme si jisti, že jsme to skutečně my…“
Pomatení smyslů jsem taky čekal, ale pro změnu vo dost pozdějš.
„Ne, nedívejte se na mne takto!“ povšimnul si Nejvyšší mý rezignace. „Má mysl je čistá. Musíte pochopit jednu nedozírnou skutečnost, která vám… celému světu… byla vždy tajena. Jakožto mistr ve svém oboru si myslíte, že o kvantových realitách víte vše. Myslíte si, že naprosto přesně znáte jejich zákonitosti, že dovedete spočítat faktory času, pravděpodobnosti výskytu událostí, že dokážete bez nejmenší chyby spočíst kvantofrekvence, na kterých se reality nacházejí. To hlavní, to jediné podstatné vám však bylo zatajeno!“
„Což je?“ zeptal jsem se znuděně. Narazit na konci největšího případu posledních dvaceti let na zoufalýho, pomatenýho vizionáře bylo těžký zklamání.
„Náš svět…“ dramaticky se vodmlčel Nejvyšší… „Náš svět není na špičce. Náš svět… je… ká er s faktorem… nula.“
A s těma slovama Nejvyšší Skutečnej prostě umřel.
***
Zklamání. Fakt kurevsky kurevský zklamání.
Nejen, že mi exnul nejmíň vo deset minut dřív, než se dalo čekat podle statistiky, ale taky se z něj vyklubal jenom nemožnej nažehlenej kokot, co mu moc a prachy vlezly na mozek vobvyklym způsobem. Boss vorganizace, která rozsejvala chaos a zmatek po všech káerkách, jejímž přičiněním se víceméně poklidný dějiny mnohejch realit rozesraly atomově-apokalyptickým způsobem, chlap, kterej dokázal našemu úřadu unikat po celý dlouhý roky, se na konci svýho života nezmůže na víc než psychopatický kecy. Žádný střílení, žádný sliby, prostě velký kulový. Dobrovolně se mně položí pod ruce a zdechne si s úsměvem v rozbombardovaným ksichtě.
Faktor nula.
Jak jsem si to pozdně půlnočním El Ej nasraně supěl zpátky do úřadu, uchytily se mi poslední slova toho čuráka v mysli jak muňky v pubickým porostu.
Takový kydy!
Je přece vědecky dokázaný, že tahle zkurvená realita je na samý špičce kvantově realitního štěpení. Mluví pro to jeden nezvratnej důkaz – kvantový vysílání myšlenek jsme z celýho toho nekonečna realit vyvinuli jedině my. Ne proto, že bysme byli technologicky nejvyspělejší – to ani hovno. V mnohejch světech jsou vo celý století dál. Ten pravej důvod je, že z žádný jiný reality se kvantový nanovlny prostě nedaj vyslat. Což souvisí s šířením pravděpodobnosti, s kvazientropií a podobnejma sračkama. Už jen to dokazuje, že Nejvyšší byl nelogickej čurák.
Vopelichaná míca vykoukla z uličky temný jak vohanbí africký flundry, pohlídla mi do ksichtu a rychlostí zvuku zacouvala zpátky.
Zkurvenej povýšenej čurák! Vo dvě stě metrů dál už mi bylo jasný, že si ty nemožný kydy připravil zkurveně mazaným způsobem.
Kdybych vodvrhnul práce desítek novodobejch ajnštajnů na poli kvantovejch realit, kdybych přijmul kokotovo blábolení za novou, převratnou teorii, musel bych nakonec dojít k závěru, že ten mrdák může mít pravdu.
Protože vono je sice fajn, že jenom my můžem vysílat… jenomže co když nad náma je další nekonečno káerek, který to taky dokážou? Co když jsme tenhle svět prohlásili za unikát jenom proto, že jsme si nebyli schopný představit, že cesta vede i na druhou stranu?
Nechápejte mě špatně. Docela dobře bych dokázal existovat, i kdyby se zítra vodtajnilo, že Země byla celou dobu placka balancující na stojících kokotech čtyřech slonů. Jenže tohle bylo něco jinýho a faktor nula s tím souvisel zkurveně těsně.
Jestli jste tak tupý a nevzdělaný, že nevíte, co je faktor nula, tak já vám to vysvětlim. Jak jste doufám pochopili, časovej faktor udává, jakou rychlostí plyne čas v libovolným káerku voproti naší realitě. V Kinneyho případě to byla padesátka, takže vosum hodin v hlavě toho spratka zabralo tady sedumnáct dnů. Kdyby to byla jednička, potřebuje na vosum hodin tam stejnejch vosum hodin tu. Ale kdyby byl možnej faktor nula…
Mraky se rozplynuly a místo celodenního sněhu zazářil na vylidněný elej měsíc. Paradoxně tím dodal mý cestě na pochmurnosti.
Kdyby byl možnej faktor nula – jakože s nemožně vysokou pravděpodobností není – ale kdyby byl, tak by to znamenalo, že tenhle svět je pro nějakej jinej svět místem, kde čas letí nekonečně rychle. Nebo pro hromadu světů. Kdyby lidi v těch jinejch světech byly stejný jako ty v tomhle – jakože většinou jsou – bylo by pro ně tohle káerko něco jako zábavní park s neomezenejma možnostma. Mohli by si nasadit svoji kvantohelmu a díky týhle realitě prožít miliardy cizích životů dřív, než by u nich uplynul jakejkoliv čas. A ani by to u nich nemuselo bejt nelegální.
Můj ksicht se stáhl do ještě vodpudivějších tvarů, jak mi myslí prolítl další nápad.
Ty miliardy cizejch životů by vlastně ani nemusely bejt z mýho světa. Stačilo by si najít jakýhokoliv zoufalce v tomhle světě, usadit ho do antigravo křesla a vydat se sítí káerek dál a dál. V jejich světě by šlo vo vobyčejnou zábavu na pár minut. Kdežto tady…
Kdežto tady by veškerý lidstvo dřepělo v křeslech vod rána do večera a nikdo by netušil, že to není z jeho vlastní vůle. Stejně jako netušil ten Kinneyho spolužák, že zabít svý rodiče nebyl vůbec jeho nápad…
Loutko…
Tohle slovo Nejvyšší Skutečnej už nezvopakoval. Přesto jsem ho slyšel pokaždý, kdy mě voslovil jménem. Ty jeho zkurvený voči jakoby při tom říkaly, abych se zamyslel nad celým svým životem.
Hajzl.
Beztak jenom zkurveně kecal, aby mě nasral.
Nestih zdrhnout, gorily se na něj vysraly a von věděl, že chcípne. Nebo ho podrazil nějakej ctižádostivej kokot z jeho vorganizace. Muselo mu bejt jasný, že bych z něj byl schopnej dostat veškerý podrobnosti vo jeho kšeftech, že by prostě nedokázal vodolat mýmu profesionálnímu přístupu. A tak si vymyslel tuhle píčovinu. Abych ho nechal kecat vo jinejch věcech, zatímco si pro něj šla kurva Smrt. A aby mi nasadil švába do lebky.
Protože jak bych mohl zjistit, že já nejsem já?
Co když je celá moje vosobnost jenom psychopatickej výmysl nějakýho nudícího se spratka z nadřazený reality? Agent úřadu s parodicky znějící zkratkou, drsnej jako extrahrubej šmirglpapír a přitom vzdělanej jak profesor, kterýmu přesto vobčas věci dojdou až na poslední chvíli (snad aby byl život víc napínavej)? Člověk s nesmyslně předimenzovanou bouchačkou u pasu a tunama implantátů v těle, člověk s mluvou šoféra hovnocucu, ale přesto chladně profesionální, když dojde na věc? Agent schopnej vyprodukovat při práci víc litrů krve, než je k vidění v průměrným holofilmu? Chlap, kterýmu zabili manželku, chlap trávící noce po barech, chlap tak klišovitej, že by
se za něj styděl každej slušnej spisovatel?
A takovejch je nás v úřadě víc…
Když mi do ksichtu padlo světlo z holoreklamy Jo-seph-eenina baru, usmál jsem se temnějc než prdel negra zvoucí k análním radovánkám.
Skutečný možná vopravdu vobjevili způsob, jak vodstínit vliv cizejch myslí. Jak zůstat sami sebou. A možná i jak nějakým způsobem proniknout do toho vyššího světa, protože jak jinak by mohli zfouknout ten trik s kvantosmažkama? A ta technologie tady někde je, vypilovaná a připravená k použití. A já jsem ten, kterej se k tomu může rozhodnout sám a vo svý vlastní vůli, protože dávka bůhví v jak šíleně pokročilý realitě vyvinutýho kvantoblokátoru mi bude krevním řečištěm kolovat minimálně tak dlouho, dokud se nebudu muset jít vychcat. Stačí natáhnout ruku, stačí se stát novým Nejvyšším Skutečným. Drsnějším, schopnějším, neodhalitelným, s celým ÚVKSČ pod palcem.
Jenže víte co?
Já na to mrdám.
A víte proč?
Protože, milý bezvýznamný nuly, vo záchraně světa snějí akorát intošský onanisti.
Jsem drsnej, nezničitelnej panák bez svědomí z nějaký zkurveně drsný videohry. Jsem skvěle placenej a svoji práci miluju. A to všecko bych měl vyměnit za nějaký pojebaný hledání svý skutečný vosobnosti, nejspíš stejně přitažlivý jak pohlavní život v lochu?
Ani za píču v lihu!
Dveře Jo-seph-eenina baru za mnou souhlasně zapadly jako už tolikrát předtím.
Martin Moudrý
Do povědomí se Martin Moudrý dostal volným pokračováním Kulhánkova románu Cesty krve, s názvem Kat. Poté se věnuje vlastním knihám, zejména v rámci sci-fi, hororu a splatteru. Dosud vydal deset románů a jednu povídkovou knihu. Prozatím poslední kniha, pokračování románu Grafomág vychází roku 2012.
Povídka Quinton Cain se objevila ve sbírce A bude hůř…, kterou sepsal společně s Markem E. Pochou.