Ve světě krimithrillerů či detektivek s ostřejším nádechem násilí není jméno autora – Jørn Lier Horst – neznámé. Norovi, který sám mj. vystudoval kriminologii a psychologii a pracoval u policie, vyšel první detektivní román už v roce 2004 – Klíčový svědek. V České republice jsme si na něj nějaký ten rok museli počkat – zmíněný titul u nás vyšel až v roce 2017. V těchto krimi příbězích se vyskytuje především hlavní vyšetřující Willam Wisting a v dílech, která jsem četla (poslouchala v audioverzi) i já, byla styčným bodem i jeho dcera Line. Naskytla se mi možnost poslechnout si Poustevníka a Zaslepené. Když se tedy objevili Honicí psi, sáhla jsem po nich stejně rychle jako po Zlovůli, kterou vám představím příště.
Horstovy knihy mají mimo Wistingovic dvojky společný i průběh. Ač to třeba u Nesba absolutně nesnáším, u Horsta to zbožňuji! Nesbø je, dle mého skromného názoru, břídil, který seká do předem nastavené osnovy brutálnosti jak na běžícím páse, protáhne dva hlavní podezřelé, z alkoholika udělá supermana pomalu jako je Carterovic Hunter a hodí mu tam ženskou, se kterou není, protože chce být s jinou… Horst má svoji osnovu, má i děsně otravnou Line, která je novinářka a v některých epizodách série je prostě na prohození knihy oknem (Honicí psi naštěstí tím případem nejsou!). Ale má i úžasného Wistinga a poctivou policejní práci bez nadlidských úkonů a dedukcí. William je vyšetřovatel ze staré školy – i když si umí upravit předpisy, stále je ctí a respektuje. Pokud riskuje, pak vždy v mezích normálnosti. Pokud má nápad, dokáže jej svým jednáním doložit. I když vám kus knihy neřekne jméno pachatele či kříváka, jako mi to udělal v Honicích psech, nakonec jej prozradí a má i důkazy.
Někomu se Horstovy knihy mohou zdát pomalé. Honicí psi mne zpočátku uspávali pokaždé, když jsem je otevřela. Jenže tím, že Wisting hezky popisoval šanony a zaprotokolovávání výpovědí, hledal chyby v sedmnáct let starém případu, jsem neměla pocit nudy. Pamatuji si, že se mi to samé stalo u Poustevníka a Zaslepených. Start, který dopodrobna popíše výchozí pozici, a pak nás nechá vytvářet si s vyšetřováním vlastní závěry. Finiš založený na podkladech, které jsou neprůstřelné. A maličko okořeněné akcí, kterou by zvládl téměř každý smrtelník, jenž se nesesype pod větším tlakem. Dokonce když se mi v Honicích psech párkrát zdálo, že Horst ukázal karty, odhalil více než měl, za pár stránek mi ukázal, že jsem moc hrr a nic není jisté, dokud on sám nechce.
Pokud hledáte něco napínavého a brutálního jako Carter, Deaver nebo nedejbože Nesbø, Horst vám radost neudělá. I když to, co se v knihách děje, násilné a sadistické a zvrácené je, akce s tím spojené by jeho tým normálních smrtelníků zvládnul vyřešit. Honicí psi jsou kvalitní a dobře odvedená policejní práce, ze které čiší láska a přátelství. Na závěr si snad jen dovolím podotknout, abyste nevěřili anotaci knihy. Ačkoliv není lživá, je notně nadnesená a může vám připravit nemilé překvapení v podobě kladení důrazu na jiné aspekty knihy, než jak tomu je ve skutečnosti.
Obrázky: eKnihovna.cz, Astronomie
About The Author
