Pro knihu by byl výstižnější název Sympaťáci. Ne proto, že by mi zlo v knize bylo sympatické. Možná snad jen jeho míra organizovanosti a proveditelnosti. Klub sympaťáků, jak nám prozrazuje anotace, je totiž něco, o čem se bojí hovořit i informátor bez páteře. Zbytek anotace je střelba naslepo. Ovšem mnou zmíněná informace by z knihy mohla udělat místo krimi horor.
O Paulu Finchovi toho moc nevím, respektive s jeho tvorbou jsem se setkala poprvé. A překvapila mne. Docela dost příjemně. Prologem Finch nahodí udičku – zaujme vás. První kapitola by mohla být směle zařazena do edice amerického hororu. Jde o kvalitní text, atmosféra je temná, ale americká. I když autor psychologií apeluje na čtenáře mužské i ženské populace, nevyhne se zveličování a přehánění. Není to nutně na škodu, ale téma, jaké autor zvolil, je děsivé samo o sobě. Nafouknutí nebylo třeba. Obzvláště když se pak začal věnovat policejní práci. Práce, práce a zase práce. Žádná akce.
Finch svého detektiva Hecka vykreslil normálně. Působil zpočátku rozháraně – na jednu stranu rebel, na stranu druhou by neustále volal posily dle protokolu. Ale nikdo není dokonalý. Jakmile se k Heckovi opravdu/finálně přidala Lauren, která tak tak sehnala jeho jméno, Finch mu povolil vodítko a rozjela se akce. Ale nečekejte žádnou moderní, do detailů popsanou brutalitu. To, co se v knize děje, je odporné. Brutální a děsivé je, že to je možné. Jenže Finch je skoupý na detaily. Popíše vám, jak vypadá ten či onen prostor, jak vypadá ten či onen chlápek, zasvětí vás do aktuálního postupu. Heck před čtenářem téměř nic netají. Sledovat jej při práci je jako sledovat seriál. Bohužel to s sebou nese absenci pohledů a výrazů hlavních postav na plátně a tím si autor čas od času zavaří. Tedy z počátku knihy. Pak vás zaujme a je vám to jedno. Obzvláště po tom, kdy vám nedá nic zadarmo. Prostě se s vámi nebabrá – žádné pohádky, jste přece dospělí, ne?
Kniha je tvořena kapitolami, které mění vypravěče. Ne nutně, ale většinou se vypravěči střídají. Čtenář má relativně ucelený přehled o tom, co se děje. I díky tomu mně, jako laikovi, přišel postup Hecka logický. Našly se výjimky. Ale kdo je nehledá, nepamatuje si je déle než na druhou stránku. Trochu bych Finchovi vytkla závěr knihy se zajímavým, ale díky kvalitě textu očekávatelným spádem. I v něm ale nakonec překvapil jak Heck, tak Finch.
Všehovšudy jsou Stalkeři od Paula Finche povedeným kouskem. Atmosféra je děsivá, postavy dobré, i když mají mouchy. Jazyk úplně nedokážu posoudit, neb jsem četla v češtině. Ale překladatelce se text povedl, žádná opakování či nesmyslná slovíčka. Jsem velice zvědavá, kdy se mi do rukou dostane pokračování.
About The Author
