Znáte člověka, kterého práce naplňuje do takové míry, že při jejím vykonávání musí potlačovat erekci (a to nejsem hrdina z filmů pro dospělé)? Udiveně kroutíte hlavou? Možná bych tedy měl tu otázku upřesnit: znáte takovou bytost?
Stále nic?
Tak se teda držte, protože teď přicházím já a vás jsem si vybral, abyste mi dělali společnost během jednoho mého pracovního dne. Bude to přímo čertovská jízda a proto doufám, že máte připravené igelitové pytlíky – po dobu tohoto letu totiž očekáváme silné turbulence.
Cha cha!
Zpustlý domov důchodců kdesi v Zapadákov City měl kapacitu čtyřicet pět osob, ale zaplněný byl jen do jedné třetiny. Viděl jsem to tak na tucet klientů, s trochou štěstí možná i víc. Vím toho sice hodně a leccos i dovedu (vlastně víc, než si vůbec dokážete představit), ale za roh nevidím ani já – zatím. Jistý si tedy můžu být až při přímém kontaktu s konkrétním člověkem.
Právě jsem tu nastoupil jako kvalifikovaný opatrovatel na plný úvazek, postával v okně v přízemí a házel holubům na dvoře hrsti křupavých kůrek. Chleba už zvrchu chytal mdlou zeleň. „Vrkú, vrkú, jít po krku,“ skřehotali vděčně vyhladovělí ptáci.
Řezavě jsem se zasmál. Vzduch se prohnul vedví, hlasitě to puklo a rodinka opeřenců se vytratila jako pára nad hrncem. Zbylo po ní jen peří, omámeně se vznášelo vzduchem. Znovu jsem se zasmál. Smál jsem se, až mi slzy tekly. Ach, to nadšení, s jakým se člověk pouští do plnění svých pracovních povinností!
Pomaličku sedala tma a úder nástěnných hodin ohlásil začátek šichty.
Pojízdný zdravotnický stolek jsem si nedočkavě připravil dávno předtím. Byly na něm léky, nádobky s výživovým roztokem, injekční stříkačky, teploměr a další medicínské hračičky. Jenže pokud jde o moji osobu, starostlivost o
klienta je prvořadá. Poskytuji proto nadstandardní služby. K předmětům jsem přidal i pilku na železo, gumové hadičky, flašku laciného alkoholu, lahvičku s roztokem kyanidu, sekáček na maso a balení žiletek. Přestože bych mohl klienty snadno vyřizovat i bez těchto pomůcek, mou filozofií je poskytnout jim vždy také něco navíc.
Za pohvizdování jakési známé písničky jsem vykročil chodbou osvětlenou mrtvolně bledým světlem k prvním dveřím obytného bloku.
„Vy… Kdo jste?“
Růt Zimmerová se zavrtěla na svém lůžku a zaostřila pohled na jmenovku na bílé košili. Stálo tam: Roman Golgota, ošetřovatel.
„Ještě jsem vás tu neviděla,“ dodala podezřívavě, zatímco jsem jí nastavoval stojan s infuzí.
„Jsem tu nový, paní Zimmerová,“ odvětil jsem.
„Teď to trochu štípne.“
Jehla na konci hadičky hladce pronikla papírovou kůží stařeny.
„Milá Růt,“ pronesl jsem vzápětí s rukama skříženýma na břiše, „musíme si promluvit, ale nezbývá nám … respektive nezbývá vám mnoho času, proto mi dovolte přejít přímo k věci.“
Tvářila se, že neslyší. Občas to tak dělávají, když se jich zmocní zlá předtucha. „Co prosím?“
Přidám tedy pár decibelů: „Vzpomínáte si na sedmého září roku 1956? Bylo vám tehdy třicet a pracovala jste v prodejně s tabákem a lihovinami.“
Paní Zimmerová vytřeštila oči. „Vím, vím, bylo to tak dávno,“ povzdychl jsem si s nostalgií v hlase. „Ale toho dne se ve vašem životě udála taková malá nenápadná drobnost. Prodala jste flašku tvrdého alkoholu třem neplnoletým mladíkům, vzpomínáte?“
Stařena cítila, jak jí zbylé bílé vlasy vstávají hrůzou. Když promluvila, její tón se změnil z konverzačního na obranný. „No a jestli to tak bylo, tak co? Vždyť je to už celá věčnost! A dělal to každý.“
„O tom nepochybuji. Až na to, že ti tři cestou od vás potkali dalšího mladého muže, který měl tu smůlu, že právě odcházel od kadeřníka s nesprávným účesem. Aspoň podle tří natřískaných mušketýrů. Takže ho zavlekli do postranní uličky a trochu si ho podali. Ale nebojte se, nic hrozného. Když ho tam kolemjdoucí našli, byl sice v bezvědomí, ale ještě dýchal. V nemocnici ho jakž takž dali dohromady. Na jedno oko oslepl a druhým vidí už jen duchy, ale člověk nemůže mít v životě všechno, nemám pravdu? Tak co vy na to, babi?“
V hlavě Růt se rozlehla prázdnota – kdybych natáhl ruku, dokázal bych se v ní pohrabat prsty. Z úst jí vyklouzla otázka, kterou už jednou položila, ale tentokrát byla evidentně myšlená jinak: „Vy… Kdo… Kdo jste?“
Zkontroloval jsem, jestli roztok s výživou pomalu odkapává do pacientčiny žíly.
„Jsem něco jako soudní znalec, dalo by se říct. Znám všechna vaše životní provinění, malá špinavá tajemství i tíživé hříchy. Ale to by vlastně byla neúplná definice. Jsem totiž i policista, soudce a kat v jedné osobě. Hádejte, která z těch funkcí mě baví nejvíc.“
Zašklebil jsem se. Stará paní nasucho polkla. Zalila ji vlna horka a těžko se jí dýchalo. V konečcích prstů pocítila slabé mravenčení a oči ji pálily, jako by jí do nich někdo nasypal hromádku žhavých jehel. Prožíval jsem to spolu s ní a – co vám budu povídat – cítil jsem se přímo blaženě.
„Už cítíte první příznaky, nemám pravdu?“
„Bože dobrý, co jste mi to udělal?“
„Tsss. Vás neučili, že nemáte brát boží jméno nadarmo? Každopádně, trochu jsem vám vylepšil tu vaši výživu. Do žil vám právě teče roztok z toho nejlacinějšího chlastu, jaký jsem v tomto zapadlém kraji dokázal sehnat. Přeji příjemný zbytek dne.“
Vyšel jsem z pokoje, jako by se nechumelilo, dveře za mnou tichounce zaklaply. Žena chtěla vykřiknout, zavolat o pomoc anebo aspoň proklít toho darebáka, co jí způsobil takovou krutou smrt. Namísto toho její tělo zkroutila křeč a smrtící kapalina v jejích žilách dokonala svou pouť k stářím zesláblému srdci. V duchu jsem spokojeně odškrtl položku „první klient – vyřízeno“.
Uvědomuji si, že práce s lidmi je jednou z nejtěžších, ale té svojí se nedokážu nabažit. Přitom je tomu už tolik let, co jsem v branži nastoupil jako holobrádek! Dávno jsem je přestal počítat. Ale záleží snad na čase? Mně tedy rozhodně ne. Svou práci budu odevzdaně vykonávat třeba až do konce všech dnů, pokud se mnou vedení bude spokojené. A já udělám všechno proto, aby to tak bylo.
Protože ta práce mě uspokojuje.
Protože ta práce mě kurevsky baví!
Pokaždé je to stejné, řekl jsem si kráče po chodbě, na rtech stále touž jemnou melodii, na jejíž název si ne a ne vzpomenout. Měl jsem za sebou už pět pokojů, z toho ve třech případech šlo o mé klienty. Jednoho jsem nakrmil
zákuskem vylepšeným o náplň z připínáčků, další dostal pod jazyk pár kapek kyanidu a poslední nevydržel pohled na mou rozšklebenou tvář a jednoduše ho klepla pepka. Škoda, přeškoda, měl jsem na jeho počest připravenou speciální službičku.
Ach, ti lidé! Prosí o milost, hledají výmluvy. Tváří se indiferentně. Aspoň že vím, co můžu od svojí práce čekat.
Někdo má rád změnu, ale já jsem jiný.
Mám tu rutinu jednoduše rád.
Šichta se chýlila ke konci a na mě pomalu začínala padat ospalost. Už i ta melodie mi v ústech vyschla a mátla mě jen v hlavě (taky se vám stává, že si prozpěvujete nějaké tóny pořád dokola a ne a ne si vzpomenout na název té posrané písně? Něco takového mě dokáže vážně vytočit, a to mám poměrně mírnou povahu!).
To víte, náročný den v práci: Stihl jsem už obvinit, odsoudit a popravit deset lidí. Povětšinou šlo všechno hladce. Byl však mezi nimi i jeden kvaziduchaplný policajt v důchodu, co se pokusil bodnout mě prstem do oka. Měli jste vidět výraz v jeho tváři, když mu ten směšný kord zastavil deset centimetrů od kořene mého nosu! Potom se ten člověk zničeho nic udusil vlastními slinami. Asi měl defektní žlázy, cha cha. Ale kdo se zbaví nepohodlného svědka špinavých policejních kšeftů tak, že mu obuje betonové dupačky a potom ho učí plavat v rozbouřené řece… Boží mlýny, vždyť to znáte. I když, to „boží“ asi v tomto případě není docela přesné.
Posunul jsem vozík ke stěně u posledního pokoje, otevřel dveře, ale na prahu jsem se zarazil. Vzduch zaplnila divoká energie hustá jako bramborová kaše z armádní kantýny. Až mi z ní naběhly žíly na předloktí, ale zatroubit na ústup už nepřicházelo v úvahu. Nedal jsem však na sobě poznat nejistotu – co si to o mně myslíte, jsem přece profík! Pohlédl jsem do očí starce ležícího na smrtelné posteli a teatrálně jsem na svých prsou nakreslil kříž.
„Otče!“ roztáhl jsem ruce, jako bych chtěl starce obejmout, a vstoupil jsem do místnosti.
Vysloužilý kněz mě sledoval se zatajeným dechem. Viděl jsem mu až do žaludku. Po celý svůj život se potajmu děsil, že až jednoho dne nastane okamžik konfrontace s druhou stranou, on nebude připravený. Nuže, milý padre, ten okamžik nastal právě teď.
Posadil jsem se na kraj knězovy postele. Na tváři mi hrál úsměv – někdo by možná řekl, že arogantní, a vůbec by nebyl daleko od pravdy.
„Otče, mohu si dovolit indiskrétní otázku?“ spustil jsem zvesela. „Máte rád děti?“
Starý kněz sbíral všechny svoje síly, aby se dokázal vzepřít. Až jste mohli slyšet, jak mu praská v kostech. Než ale stačil otevřít ústa, mluvil jsem dál: „Jistěže máte. Kdo by neměl rád ta malá stvoření? Navíc, muž ve vaší pozici… Ale mám ještě jednu otázku.“ Předstíraje rozpaky jsem si odkašlal. „Je mi to trochu trapné, jistě to chápete. Ale přece: Neměl jste rád ty dětičky tak trochu víc, než se patří? Víc, než to doporučují dobré mravy a dovoluje zákon? Neměl jste náhodou někdy nutkání nadzdvihnout starostově malé Klárce tu její krátkou necudnou sukýnku s červenými kvítky a přesvědčit se, jestli jí tam dole už nezačaly růst ryšavé chloupky?“
Kněz mlčky hleděl do mých očí a viděl to tam zcela zřetelně. Temnotu, která hořela černým plamenem. Cítil, že ho celého pohltí a spálí. Začal si mumlat jakousi modlitbu.
„Tak co, otče?“ zarazil jsem ho. „Hrál jste si s malými zpovědníky na pana doktora, nebo ne?
Osobně mám pocit, že jste si to velmi užíval. Nemám pravdu? Nemám pravdu?“
„To je bohapustá lež!“ vydralo se ze starcova hrdla a vzápětí ho přemohl silný záchvat kašle.
Měřil jsem si ho chladným pohledem. Svíjel se tam jako červ pod podrážkou boty.
„Jistěže je,“ povzdychl jsem si nakonec. Stačilo ledabylé pokynutí rukou a mužův kašel pominul
jako mávnutím kouzelného proutku. Mohl jsem udělat i jiné gesto – například by stačilo lusknout prsty a mužovo srdce by v tu ránu puklo jako oříšek v louskáčku. Jenomže kánon je kánon. Výslovně zakazuje vyřízení potenciálního klienta, který nesplňuje stanovené parametry. Porušení tohoto příkazu znamená přijít o práci. A myslím, že jsem už dostatečně zdůraznil, že to bych skutečně nechtěl.
„Ale víte, jak to chodí,“ pokračoval jsem, „člověk se nadře jako kůň a potřebuje si čas od času ulevit. Já si nestěžuju, to vůbec ne! Ale i tak faktem zůstává, že práce s lidmi dokáže být někdy velice únavná – vám to nemusím vysvětlovat. A klíčem k zachování zdravého rozumu je – chvilka napětí – a tadá, psychohygiena! V tom se určitě shodneme.“ Plácl jsem se dlaněmi do stehen a vstal jsem. „No nic, dobře jsme se pobavili, a to je hlavní.
Pomalu abych šel. To víte, povinnosti mám i jinde. Jsem velmi rozlítaný.“
Moje uchechtnutí znělo jako zakrákání nemocné vrány.
Ten poslední člověk mi dal zabrat, jen co je pravda. Energie neposkvrněné čistoty, která z něho proudila, mi téměř spálila kůži. A co já s takovým chlápkem? Ani netuší, kolik je v něm síly. Vyšel jsem z mlčenlivé budovy a pustil se po chodníku osvětleném pouličními lampami ven z areálu. Vtom mi došlo, že ten vetchý stařec byl ještě silnější, než jsem si myslel. Jeho modlitba, kterou ani nestačil celou dokončit, byla vyslyšena.
Cestu mi zastoupili dva urostlí mladíci v šedých pláštích. Na ramena jim padaly kučeravé vlasy žluté jako zrající klasy obilí, lícní kosti tvarované podle zlatého řezu. V duchu jsem zaklel jako pohan. Auditorům se člověk v naší profesi snaží vyhýbat. Ale občas vám skříží cestu a tehdy váš osud visí na tenké niti. A oni drží nůžky.
„Tak co, pánové, jak to jde?“ nadhodil jsem lhostejně, ruce ležérně v kapsách kožené bundy.
„Legitimujte se,“ řekl ten levý stroze.
„Devátá sféra, Úřad vyšší spravedlnosti, Odbor péče o klienty. Vykonavatel první třídy, toho času
známý jako Roman Golgota.“
Ani to s nimi nehnulo. Akorát ten vpravo si rozepnul kabát, čímž poodhalil rukojeť svého meče. Tito bijci dokážou v milisekundě aktivovat ostří z věčného ohně pomocí jediné myšlenky.
„Musíme si promluvit,“ dodal ten vlevo.
Zdvihl se vzdušný vír, převrhl odpadkové koše u chodníku, a když se stáhl, byli jsme pryč. A mně náhle došlo, co za popěvek mě to celý den provázelo. Hallelujah toho nosatého Američana Cohena, co
už měl dávno čichat ke kytičkám zespoda. Ta shoda okolností mi vůbec, ale vůbec nepřišla zábavná.
Když jsme se přenesli do Mezisvěta, čekal jsem výhružky, urážky, nějakou tu nakládačku. Možná malý bonus v podobě trhání nechtů anebo lámání v kole. Prostě něco z repertoáru, který se auditorům zasloužil o jejich – jakkoli pochybnou – slávu.
Namísto toho mě posadili do koženého křesla s vyhřívanou sedačkou, do zlatého kalichu nalili mešní červené a připálili čerstvě ubalené kubánské cigáro. Všechno okolo nás halila ta nejčistší běloba, jakou jsem kdy viděl. A to existuju už tisíce let.
„Od teďka si můžeš žít jako pán,“ prohlásili. „Můžeš skoncovat s odklízením smetí a postoupit na vyšší úroveň. Už si nebudeš špinit ruce. Staneš se tím, kdo stojí nad ostatními. Stačí, když to podepíšeš. Svou krví, samozřejmě.“
V prostoru se zhmotnil stůl. Dopadl na něj list papíru popsaný dávno zapomenutým písmem. Stálo tam něco jako „Já, níže podepsaný R. G., tímto dávám výpověď, bla bla, a nastupuji do Sedmého nebe, Úřadu kontroly Nejvyššího, bla bla…“
V duchu jsem se musel ušklíbnout. Tak oni ze mě chtějí mít auditora!
„Na vyšších, přímo nejvyšších místech byly rozpoznány vaše schopnosti. Přidejte se do našich řad. Získáte prestiž. Nový rozlet. Pružnou pracovní dobu.“
Co jsem měl dělat?
Irská whisky chutná s kubánskými cigaretami výborně.
Právě jsem se vrátil z Mezisvěta. Teď si potřebuju chvilku odpočinout. Potom Roman Golgota navždy zmizí z povrchu zemského. Teď si určitě myslíte, že jsem jim na to skočil. Že jsem pověsil řemeslo na hřebík a vydal se za vidinou kariérního postupu. Tak to vás teda zklamu. Ještě nikdy jste neslyšeli o loajalitě ke svému zaměstnavateli? Mám přece svoji profesní čest! A kromě toho, už jsem vám povídal, že ta práce mě baví.
Prý rozeznali moje schopnosti – nenechte se vysmát! Mají plné kalhoty z toho, že odvádím výkony na dvě stě procent. Lepšího v této branži nenajdete. Přiznávám, občas se trochu pohybuji na hraně, ale co kánon vysloveně nezakazuje, to je dovolené.
Ano, Roman Golgota skutečně navždy zmizí. Zato o několik tisíc kilometrů odsud se objeví nový mladý ošetřovatel, který si hledá práci v starobinci plném potenciálních klientů. Možná to bude vysoký štíhlý albín s pronikavýma modrýma očima nebo snad opálený sportovní typ, přesně jako ten studentík, co vám chodí
stříhat trávník. Kdo ví?
Jisté je jen, že oni ho vezmou, protože v něm na první pohled poznají opravdového pracanta.
Mark E. Pocha
Nepřehlédnutelný hororový autor ze slovenského Komárna se považuje za Charlese Mansona československé literární scény. Od prvních splatterových povídek se přes nejrůznější sbírky propracoval k psaní hororových románů. Kniha bolesti, Oni, novější Bestie, nebo Země kanibalů pronikly na tuzemský trh a pro svou explicitnost se dostaly do širokého podvědomí.
Povídka Nemilosrdně se objevila ve sbírce A bude hůř…, kterou sepsal společně s Martinem Moudrým.
About The Author
