Jednoho krásného dne při brouzdání sociálními sítěmi a hledáním dalších knih, které v nedostatku času nepřečtu, jsem narazila na cukrově růžovou obálku s dívkou a názvem Mileniálka. Hned mne napadlo, že to bude něco moderního – vždyť i já se řadím do generace Y! Tedy do generace, která vyrostla v obklopení moderních technologií a mohla sledovat jejich rozvoj. Která má větší ambice než generace předchozí, protože je vychována v duchu, můžeš cokoliv… Když jsem po knize začala patrát více, nenarazila jsem téměř na nic! Dokonce ani o autorce! Nezbylo mi nic jiného, než si knihu koupit (nemohla jsem čekat déle než do další výplaty, na to to byla velká záhada!), přečíst a autorku vyzpovídat.
Knižní díra: Nejde toho o Vás nikde moc zjistit. Jak byste sama sebe představila čtenářům?
Andrea Sztefi: Pravda, kniha si začíná žít vlastním životem, zatímco o mém životě nikdo nic neví. A tak to má nejspíš být. Proč? Jedná se o prvotinu. Autorka může vyjít na světlo, jakmile bude slavná samotná kniha. Protože knihu bychom si měli vybírat podle toho, jaké tušíme, že je v ní poselství, nikoli podle toho, kolik má autorka v pase. Podle žánru, který nás láká, ne podle toho, kolik má autorka dětí. Podle toho, čím nás zaujme, ne podle toho, že je autorka blondýna. Abychom neměli předsudky a nesoudili knihu podle obalu, duchaplnost podle věku, obsah podle života. Chtěla jsem, aby veškerá pozornost byla soustředěna čistě na knihu, dokud nespatří světlo světa pod hlavičkou pravého nakladatelství a nerozprskne se do knihkupectví. Do té doby není třeba vědět, že mám ráda čokoládu. Není třeba vědět, že jsem už máma a že učím na prvním stupni. Že zanedlouho opustím svou kulatou číslovku a posunu se za mileniálské období. Že mám skvělou rodinu a že jsem tak obyčejná, jak jen běžný člověk může být s jistou dávkou štěstí a sarkasmu. Nebylo by spíše fér, aby si čtenáři mysleli, že to právě prožívám s nimi? Nejen jako hlavní hrdinka, ale také jako autorka? Stejně tak můj instagramový účet nepatří mně, nýbrž Mileniálce, kterou jsem stvořila. Tomu smýšlení, které ve mně třímá, přestože já už žiji zcela odlišný život. Takový, ve kterém nemám ráda ani slovo instagram.
Kniží díra: Co Vás dovedlo k napsání Mileniálky? Měla jste jasný záměr nebo se příběh měnil v průběhu psaní?
Andrea Sztefi: Záměr žádný nebyl. Netroufala jsem si říci, tak, teď sednu a napíšu o životě pro výstrahu budoucím generacím. Kdepak. Netroufla bych si radit lidem o životě, protože já o něm vím asi tolik, co ostatní. Zkrátka jsem jen psala. Postupem mě napadlo prolínat postavy. Zvolit více hlavních hrdinek. Psát v ich formě z několika úhlů pohledů, prostřednictvím čtyř rozmanitých povah. Jakou radost jsem měla, že jsem vlastně objevila úplně novou rámcovou formu. Tehdy neexistovala Dívka ve vlaku ani Okamžiky štěstí od Patrika Hartla. O to víc mě bolelo každé vydání těchto publikací, které mě přeskočily, zatímco já měla rukopis s novodobou myšlenkou mozaikovitého příběhu v šuplíku. Teď už nikdo neuvěří, že se jen „neopičím“. Ale jsem ráda, že mé dílo tehdy nevyšlo. Potřebovalo uzrát. Musela jsem ještě mnohé prožít, abych nějaké ty zkušenosti načerpala. Díky tomu se postupem času rodila myšlenka, která je v knize.
Knižní díra: Kdy se Vám nejlépe psalo? Kdy naopak nejhůře?
Andrea Sztefi:Když se nedá psát, tak se zkrátka nedá. Proto se mi píše pouze skvěle a výborně. Protože sedám k psaní, když cítím, že jsou celá má mysl i tělo nastartované vypsat se, psát, psát, psát a nejít ani spát. Proto jsem také prolog, úvodní báseň, napsala zhruba za pět minut. Když nemám múzu, když nemám chuť psát, nepíšu, nenutím se. Je to jako s fotkou. Běžte se vyfotit, když se vám nechce. I když se snažíte usmát, každý pak stejně z fotky vyčte ten nakyslý výraz.
Knižní díra: Jaký byl průběh publikace? Je v plánu ISBN?
Andrea Sztefi: Z pohledu antiprofesionála na publikování bych řekla, že jsem to vše sama s grafičkou Deniskou Faltýnkovou, která mi vytvořila tu nádhernou obálku, zvládla na jedničku. Nebaví mě čekat na půlroční odpovědi nakladatelů, nebaví mě vyplňovat formuláře pro ISBN, nevím, který korektor je ten správný a který editor dohlédne na bezchybnost. Vždyť jsem právě dopsala knihu! Chce ven! Mezi lidi! Kolik času jsem strávila zjišťováním, jak se vlastně kniha vydává, možná stejně jako jejím napsáním. Jsem spisovatelka celou svou duší, kdybych stejně tak uměla knihy vydávat, už bych měla založené vlastní nakladatelství (tato myšlenka se mě jednu dobu také držela). Samozřejmě za knihou v nakladatelství stojí korektoři, editoři, redaktoři, já jsem na celý proces prozatím sama (s Deniskou, proto nám dávám 1*). Bylo mi jedním nejmenovaným nakladatelstvím nabídnuto, že mi knihu vydají. Ale vše je vždy složitější, než se zdá. Také finančně doufám, že se nebudu muset na nákladu podílet, proto, i když bych už dávno knihu vydanou mít mohla, již z čistého dokazování si, že se mě přece jednou ujme renomované nakladatelství, zatím vyčkávám. Kdybych souhlasila, kniha již má ISBN a je v prodeji na různých e-shopech. Ale stále doufám v lepší budoucnost Mileniálky.
Knižní díra: Mileniálka působí obálkou jako letní čtení, rovněž skoupá anotace má nádech románku. Byl to záměr? Jak byste Vy sama zařadila Mileniálku žánrově?
Andrea Sztefi: Žánrově jsem věřila, že to není jen tak nějaký román, že je to psychologicko-filozofický román. Studium nejen psychologie mě navedlo k ne zcela oddechovému psaní. A jsem za to ráda. Mileniálka si stojí za tím, že není jednoduchá holka. I když se tak může zpočátku jevit :-).
Knižní díra: Kolik z Vás má v sobě Karola (hlavní postavy knihy, pozn.red.)? A ostatní holky?
Andrea Sztefi: Karola a Henriet asi nejméně, proto se mi tak dobře psaly. Při psaní si mohu vyzkoušet to, co bych v reálu asi nebyla schopna udělat. Proto zkouším, kam až jsou schopné zajít. Ema a Elis mají více ze mě, ty už mě jen tak něčím nepřekvapí, přesto jsou důležitou součástí, která drží knihu v jakési rovnováze.
Knižní díra: Plánujete další knihu?
Andrea Sztefi: Určitě ano, jen co tuto dokopu k výšinám 🙂
Knižní díra: Jak nahlížíte na povinnou četbu na školách? Měla jste ji Vy sama ráda?
Andrea Sztefi:Já jsem poctivě přečetla každou zadanou knihu a musela jsem, zvláště na gymnáziu, z nich dělat i nemalé rozbory. Pak jsem si u maturity vytáhla národní obrození, dobu, ve které se psaly převážně slovníky, a nikdo se mě na povinnou četbu ani nezeptal, protože nezapadala do otázky. Povinná četba na školách, tedy alespoň nyní za mě, je vedena zcela jinak. Já ji vedu jinak. Vládne v ní anarchie, která je do jisté míry důležitá. Vyber si knihu jakou chceš, pojďme pak ale rozvíjet tvou čtenářskou gramotnost. Pojďme ostatním ukázat, že tvá kniha je nejlepší, aby je nahlodala zvědavost a sáhli po ní. Tak nějak vypadají mé hodiny četby. Motivovat a nechat je dále číst doma, rozvíjet to, co budou potřebovat (bavíme se o prvním stupni ZŠ). Myslím si, že je pěkné znát tu naši historii a ty naše velikány. Zrovna nedávno se mi podařilo nechat si podepsat Povídky a jedna báseň od Zdeňka Svěráka. Zážitek to pro mě byl milionkrát úžasnější, než kdybych se vyfotila s Miley Cyrus. Je důležité znát lidi, kteří jsou nejen osobností, ale také jakýmsi morálním vzorem, ukazují naši češtinu takovou, jaká je. Humornou, cynickou, dvojsmyslnou, hravou (vždyť já si dlouhou dobu myslela, že Cimrman je skutečná zasloužilá osobnost Česka!). Tím se ne každý jazyk může pochlubit. Také já se někdy ráda s češtinou ve svých dílech mazlím. Nechci, abychom mluvili už jen anglicky. Nebo v holých větách. Pokud ale budu děti nutit číst Vančuru a jeho Tři řeky, obsah knihy natolik spletitý, řeč natolik nesrozumitelná, že i na gymnáziu jsem měla problém jej rozluštit, pak nebuďme udiveni, že děti raději tablet.
Knižní díra: Jsou nějaké knihy, které byste našim čtenářům doporučila?
Andrea Sztefi: Určitě Povídky a jedna báseň, už jen proto, že pan Svěrák je prostě třída a objal mě na fotku tak vřele, až jsem si mu málem sedla na klín :-). No a pak ti severáci. Jo Nesbo a všechny jeho detektivky, tady si dovolím nemazlit se s češtinou a říct sakra, on je prostě boží!
Knižní díra: Tradiční závěrečná otázka, kterou u nás pokládáme: Co si myslíte o přemnožení divočáků v českých lesích?
Andrea Sztefi: Jelikož já za svou existenci neviděla nikdy ani jednoho, tak jim přeji, ať se jim to množení nadále daří, ať jsou už alespoň dva a já snad konečně alespoň jednoho z nich uvidím!
Recenzi na knihu Mileniálka naleznete zde: Mileniálka
Všechny fotografie použité v tomto rozhovoru jsou autorčiny, pochází z Instagramu Mileniálky.
About The Author
