Knihovna v obýváku je plná, na nočním stolku se tyčí pestrobarevná literární věž a já potichu, jako zloděj cpu další knihy pod postel. Nemůžeme si pomoct, čtení nás redaktory Knižní díry prostě baví a nemůžeme bez toho být. Ovlivňuje náš život a formuje myšlenky, vlastně nás samotné. Ostatně, to přece každý knihomol dobře zná. Zamysleli jsme se v redakci nad knihami, které změnily náš život a vy teď máte jedinečnou příležitost nahlédnout do hlav lidí, kteří pro vás Knižní díru tvoří. Možná budete překvapeni…
Kniha…
…která mi změnila život
Maya Allayí:
Za mě to bude určitě Harry Potter a Prokleté dítě. Vadilo mi totiž, jak na ni každý nadává a argumentuje neustále stejným „není to Harry Potter“ a „Hermiona nemá být černá“. Cítila jsem potřebu lidem vysvětlit svůj názor a odprezentovat na knihu svůj vlastní pohled, proč si zaslouží být nepřehlížená. Tak vnikla moje první knižní recenze a nepřímo to vedlo k pozdějšímu založení Knižní díry.
Kristína Halaganová:
Tejto otázke som sa venovala už v jednej recenzii a odpoviem na ňu celkom rovnako. Nemám vyslovene knihu, ktorá by môj život zásadne zmenila, ale najbližšie k tomu mal román Smrt a jiné vrcholy mého života od Sebastiana Niedlicha. Príbeh o chlapcovi, ktorý sa spriatelí so Smrťou a tá mu zasahuje do života v najmenej očakávaných momentoch. Je to jedna z mála kníh, čo ma rozosmiala aj rozplakala v rámci jedinej kapitoly.
Klára Izzy Grohmannová:
Neexistuje kniha, kterou bych zaklapla a můj život byl najednou fundamentálně odlišný. Každopádně nejlblíže se k tomu asi blíží Vesmír v kostce Stephena Hawkinga. Byla to první populárně-naučná kniha o fyzice, kterou jsem četla, a to ještě v době, kdy jsem školní fyziku na základce nesnášela. Teď ji studuji na vysoké, takže se asi dá říct, že k určité změně Hawkingova kniha vedla.
Jana Modřínová:
Život mi změnila asi každá kniha o kočkách. Jednak proto, že mi stále dokazují, že se je čemu učit. Jednak mne dojímají příběhy, jak jsou kočky kouzelné. A v neposlední řadě mí díky knize Tohle je kočičí svět, vy v něm pouze žijete od J.A.Lee spadla do klína práce, kterou miluji a stala se mi vášní.
Michal Puchovský:
Existuje dve knihy, ktoré mi zmenili život v dobrom a úzko spolu súvisia. Prvou je útla knižôčka Pravidlá pre šťastnú láskuod Pierra Frankcha. Príjemné rozprávanie o partnerských vzťahoch medzi mužom a ženou mi pomohlo pochopiť veľa vecí o tom, ako sa k svojmu milému nesprávať. A tá druhá knižka sa volá Multiorganizmický muž od Mantaka Chia. Bizarný názov bokom, toto dielo mi zase pomohlo vyliečiť moje sexuálne zranenia a naučiť sa premýšľať o sexe inak – muž nemusí len v pretekárskom tempe vyliať semeno do ženy, ale môže sa jednať o mimoriadne láskyplný duchovný zážitok nabíjajúci energiou. Moja manželka by o prínose týchto kníh vedela s nadšením v očkách rozprávať dlho.
Pedro Rušeb:
Asi každá, která se mi líbila, a něco z ní ve mně zůstalo. Ale pokud mám vybrat jednu jedinou, je to Poslední svého druhu od Andrease Eshbacha. Sci-fi román o muži, kterého vláda proměnila v tajném programu na kyborga. Ten se po jeho ukončení už několik let ukrývá v ospalém americkém městečku, kde se ale brzy začnou objevovat podezřelí muži v černých kloboucích. Je to brak, ale zároveň je to kniha, kterou jsem ve svých patnácti otevřel, zhltnul a od té doby číst nepřestal. Poslední svého druhu pro mě byla první kniha po mnoha letech a já jí dodnes vnímám jako svou bránu k literatuře.
Vendi Dušáková:
Myslím, že by to byl hodně dlouhý seznam a navíc prakticky nekonečný. Nejde vypíchnout jedna, protože v každém životním období je něco, co mě zasáhlo, zachránilo nebo jinak poznamenalo. A když tu nebudu polemizovat a zkusím být konkrétní, pak to byly Temné záblesky, které mě vyděsily ve smyslu objevení vlastní škodolibosti a chtivosti po extrémních literárních zážitcích. Když mi umírala mamka, tak to byla kniha Chatrč, u které jsem prořvala nejednu noc a to byl neskutečný ventil všeho toho stresu, a stejně tak Zelená míle.
… co zbožňuji
Maya Allayí:
Už od dítěte jsem milovala sérii Amálie Kutinové Gabra a Málinka, kterou autorka psala o nezbednostech, které tropila se svou sestrou Gabrielou. Dnešní děti už na toto asi nenarazí. Pokud by knihy náhodou objevili u svých babiček v knihovničce, těmto humorným příběhům pro děti a mládež napsaným barvitým slovácko-valašsko-kopanickým dialektem o dvou děvčatech, které rády pasou kozy a řeší klasické vesnické problémy, by asi moc nerozuměly. Nicméně já se k nim dodnes ráda vracím, a dokonce jsem před asi čtyřmi lety přemluvila bývalého, aby mě odvezl do Štítné nad Vláří do muzea Gabry a Málinky, jen abych se mohla podívat, kde holky vyrůstaly, a jak ve skutečnosti vypadaly. Muzeum bylo zavřené, ale nějaký tamní děda mě odvedl až k paní knihovnici domů, která ho šla speciálně pro mě otevřít, protože měla radost, že ještě mladá generace má o tyto knihy zájem. Inu vesnice ve zkratce.
Kristína Halaganová:
Nevyberiem jednu, mám svätú trojicu a všetky sú si čiastočne blízke absurdným humorom, hoci každá s ním pracuje trochu inak: Princezna nevěsta Williama Goldmana, Majster a Margaréta od Bulgakova a Stopárov sprievodca od Douglasa Adamsa. Keby som skončila na opustenom ostrove, dúfam, že mi bude robiť spoločnosť aspoň jedna z nich.
Klára Izzy Grohmannová:
Knihy zbožňuju pro jejich vůni a nové informace či příběhy, které v nich jsou. Proto nemám konkrétní knihu, ale spíš autory „grafomany“, které zbožňuji. Kristína má svatou trojici knih, já mám svatou čtveřici autorů, které trvá přečíst a tak je pořád co objevovat: Terry Pratchett, Bohumil Hrabal, Émile Zola a Brandon Sanderson.
Jana Modřínová:
Jackson Galaxy je hudebník, který se v životě dal na špatnou cestu a na tu dobrou jej přivedla zvířata. James Herriot mne doprovázel od mládí, které jsem trávila na rodinné farmě. Takže vlastně když se mi do rukou dostane kniha od jednoho či druhého autora, automaticky ji začnu milovat a zbožňovat!
Michal Puchovský:
Zbožňujem Barbara Conana. Prvá hrdinská fastasy z pera Roberta E.Howarda má baví a môžem ju čítať znova a znova.
Pedro Rušeb:
Bez velkého rozmýšlení a s jistotou. Bídníci. Victor Hugo je můj literární vzor, u Bídníků jsem se smál, brečel, naprosto se nechal pohltit historickou Francií a Jean Valjean je už navždy můj hrdina. A protože mám teď tu možnost, prosím, nekupujte si zkrácenou verzi, přečtěte si to celé, opravdu.
Vendi Dušáková:
Cokoli, co má hlavu a patu nebo krásné ilustrace doplněné smysluplným textem. Je to prosté – jo a dotažené konce. 80% knih, které přečtu, bych nejradši autorovi omlátila o hlavu, neb uspěchají konec. Za to by měl být trest. Nějaký pořádný!
… z které mám deprese
Maya Allayí:
Jsem asi příliš krutý člověk s drastickou minulostí, aby mě nějaká kniha s jakýmkoli dějem nějak dějově skolila. Ale nesnesu, když v knihách umírají zvířata.
Kristína Halaganová:
To je celkom jednoduché, pretože len nedávno som tú knihu dočítala. Mainstream od Mira Pecha. To, čo dokázal na pár stránkach vyčarovať, mi bralo dych. Nádherná ukážka spisovateľského remesla a hry s emóciami. V závere vo mne zostal nepríjemný mrazivý pocit, ktorý som musela vykompenzovať rozprávkou o jednorožcoch.
Klára Izzy Grohmannová:
Knihy mne rozesmutní velmi rychle, ale málokdy mne zasáhne i vzpomínka na čtení konkrétního příběhu. Pravidelně se to daří vzpomínce na Úzkou cestu na daleký sever od Richarda Flanagana. Netuším, jak je na tom překlad, ale v originále jde o hrozné utrpení, které skýtá válka, popsané tak nádherným jazykem, že na knihu člověk nezapomene. (Jen to nesmí vzdát moc brzo, tak první půlka je nic moc romantický příběh.)
Jana Modřínová:
Deprese mívám spíše z lidí, ale když se zamyslím, tak vlastně chytám deprese třeba z knih, které jsou založené na lži. Že nám někdo nechal poselství, podle kterého se budeme řídit, bude náš život bájovej… Tyhle knihy z nějakého důvodu lidi ve velkém kupují a milují a já z nich jsem akorát špatná, protože jde o exkrementy na papíře.
Michal Puchovský:
Knihy čítam pre radosť a uvoľnenie. Len málo z nich vo mne preto vyvoláva úzkosť, smútok či depresiu. Ale jedna ma napadá predsa – horor Kontakt od Marka E.Pochy. Jej záver bol na mňa taký drsný, že som sa ho pred spaním nevedel pár dní zbaviť. Odvtedy Markove horory nečítam večer.
Pedro Rušeb:
Zločin a trest. Vždy když si vzpomenu na chudáka Raskolnikova, naskočí mi husí kůže a dělá se mi špatně jako jemu, když si začíná uvědomovat, co způsobil. Stejně tak na mě působí i knihy jako Dobyvatel. Touha po bohatství a moci, s tím spojené zlo v lidech mi obecně působí deprese.
Vendi Dušáková:
Namáhám mozek a žádná mě nenapadá. Knihy jsou pro mě paradoxně lék na deprese a zvlášť, když si můžu na nějaké v rámci recenze sarkasticky smlsnout. Ovšem z jiného pohledu by to mohly být knihy Chrise Cartera, protože nešetří nechutnými a drastickými detaily a mít možnost nahlédnout pod pokličku jeho skutečné práce a vidět, čeho všeho jsou lidé schopni… to jednoho poznamená.
…kterou ze srdce nenávidím
Maya Allayí:
Celá moje školní léta jsem byla tlačená do knih, které nám nutili ve škole. Dodnes si pamatuji trauma, jak jsem ve 14 letech musela přelouskat Komenského Labyrint světa a ráj srdce, a ještě pak o tom 30 minut hovořit před tabulí v následném referátu. S tím hodně souvisí současné školství, které by mělo podle mého o klasické literatuře učit, ale zároveň pěstovat v dětech lásku ke čtení a ne odpor. Následný výběr povinné četby by měl být doporučený a částečně dobrovolný, nikoliv že bude kniha přidělena, a dítě pak bude poníženo, že následně knize absolutně nevhodnou pro jeho věk nerozumí. Z toho důvodu se mi dodnes otevírá kudla v kapse, když o Komenském slyším. I když to ale asi nebude nutně vina tohoto pána.
Kristína Halaganová:
Nemyslím, že nenávidím, ale nemám rada Coelhove diela. Priečia sa mi všetky knihy, čo zarábajú, lebo sa tvária, že nám predostierajú veľké životné pravdy, pričom podobné lacné citáty zdieľajú pubertálne slečny na facebooku spolu s obrázkom zapadajúceho slnka a šteniatka v košíku.
Klára Izzy Grohmannová:
Na tohle mám dva horké kandidáty – Černou labuť Nicholase Taleba, kterou jsem ovšem nedočetla do konce, takže o ní nerada mluvím. A Tisíce planoucích sluncí. Četla jsem ji v originále ve škole, rozebírat každou kapitolu (když je jich tam přes 40 určitě), co to jde, a furt dokola opakovat, co kde co znamená a symbolizuje – zaručený způsob, jak začít něco nenávidět.
Jana Modřínová:
Jedna by se našla, je psána moderním jazykem, ale tím, že jsem se k ní dostala k audioverzi (a namluvil ji sám autor), se mi jen při vzpomínce na ni chce zvracet. Jde o manipulativní psaný projev, který dal dohromady výsledky práce světoznámých psychologů a vědců klinické neurologie a autor to vydává za vlastní dílo (ani to řádně necituje).
Michal Puchovský:
Mám vysokú toleranciu voči nekvalitnej literatúre, pretože som si v čítaní zlých kních našiel dokonalý oddych od mojej hyperintelektuálnej práce na vysokej škole. Ale veľmi nerád spomínam na čítanie Chrámu Matky Božej v Paríži, ktorý som povinne v škole čítal asi v štrnástich. Bola to príšerná nuda.
Pedro Rušeb:
Knihy co mě nebaví, prostě nečtu, hodně si vybírám. Ale počkat, no ano, Johnathan Livingston Racek. Kdysi mi ji doporučil jakýsi stín z mé minulosti a já jí opravdu celou přečetl (není obsáhlá) a dodnes lituji toho promarněného dne. Obecně nemám rád knihy, které mi říkají jak správně žít, nebo jak se chovat, ale aby mě o tom poučoval racek? Tak to už je moc i na mě.
Vendi Dušáková:
Nenávist je silné slovo, ovšem dokonale vystihuje můj vztah k Padesáti odstínům čehokoli. Chápu, že ten marketingový humbuk kolem knih a filmů vyvolal vlnu nadšení a zlákal a zblnul celou řadu slepiček, ale pokud se na to má kohout podívat s chladnou hlavou, tak by si ji musel nechat zalít do betonu nad tou nebetyčnou blbostí autorky a celou řádkou nesmyslů a zhovadilostí v knihách. Ovšem reklama prodává. O tom žádná a že jsou lepší autoři a knihy? Pst, o tom se nemluví, už tak jsem za pošuka.
… kterou prostě nechápu
Maya Allayí:
Nikdy jsem nepochopila smysl toho, proč vůbec vychází doprovodné knihy k filmům nebo kapelám. Jsou v nich jen fotky, které běžně člověk najde na internetu. Takový „čtenář“ vyplajzne na knihu třeba tři stovky, dokončí ji celou za nějakou půl hodinu, pak mu tam v knihovně tři roky straší, načež se jí zbaví ve prospěch antikvariátu nebo knihbudky, jelikož už dávno frčí nový snímek anebo tu kapelu neposlouchá. Za mě je to totální mrhání papírem.
Kristína Halaganová:
Biela veľryba. Čítala som ju na etapy takmer celý rok. Podľa mňa je dielo veľmi ťažko uchopiteľné pre každého, kto očakáva klasický dobrodružný príbeh. Ale keď som sa prehupla do druhej polovice a tak nejako si zvykla, že na každej strane ma čaká niečo celkom iné, ako si myslím, napokon sa mi aj celkom páčila. Aspoň som sa dozvedela, ako sa získava veľrybí tuk.
Klára Izzy Grohmannová:
Asi jsem nečetla dobrou knihu, kterou bych nepochopila vůbec. (Vůbec nemá smysl se v této kategorii bavit o objektivně špatných knihách dle mého.) Vždycky si něco k pochopení najdu, ale nejvíc mi mozek zamotal spisek filozofických poznámek s příznačným názvem O jistotě (L. Wittgenstein), protože jistota je přesně to, co při čtení této malinké knížečky o 400 jedno až několikavětných poznamkách ztratíte.
Jana Modřínová:
Nahá opice od Morrise. Jakože nápad dobrý. Jenže autor jaksi zapomněl zmínit dost podstatných faktů, které jeho teorii na to či ono vyvrací logicky a na základě doložených důkazů. Po prvních pár kapitolách, kdy jsem knihu nevěřícně předčítala i nahlas, abych se dopátrala významu autorových nesmyslů, jsem ji odložila.
Michal Puchovský:
Nikdy som nepochopil (či skôr nedocenil) kult slovenského spisovateľa Rudolfa Slobodu. Čítal som ako pubertiak jeho debut Narcis a neskôr aj jeho najznámejšie dielo Rozum. Obidve knihy sú existencionálne, zdĺhavé, plné vnútorných monológov a nekonečných popisov. Chápem, že oproti socialistickej povinne veselej a budovateľskej literatúre mohli pôsobiť sviežo, ale za mňa to je depresívna nuda.
Pedro Rušeb:
William S. Burroughs, Nahý oběd. Tak moc bych tomu chtěl rozumět a užít si ten literární trip, ale nejde to. Jeden odstavec čtu pětkrát a prostě to nejde. Přitom k beatnické generaci mám blízko, ale na tohle nemám. Možná málo drog.
Vendi Dušáková:
Kniha, která ve mně vyvolala pocit “jakože, cože?” je Špalíček veršů a pohádek od Františka Hrubína. Vzpomínám, že doma vždy byla a já zbožňovala ilustrace v ní. Nedávno jsem ji vzala s úmyslem začít ji číst dceři před spaním a s hrůzou jsem ji odložila. 80% všeho mi přišlo zdlouhavé, nudné, někdy až morbidní, utahané a vůbec ne zábavné a hravé, natož dětské. Občas na ni koukám v polici a ptám se sama sebe, kde se stala chyba.
…co jsem nikdy nečetl(a), ale všichni jí znají
Maya Allayí:
Nikdy jsem nedočetla celého Zaklínače. Mám za sebou jen první knihu a nějaké povídky. A víte co? Nebavilo mě to! Není to nic speciálního nebo oslňujícího. V tomto žánru je mnoho méně známých titulů, které nabízí kvalitnější zpracování. A taky patřím k těm, které milují hry. CD Project RED totiž celému univerzu dalo to zajímavou a originální formu, a na poli počítačových her přineslo něco nového. Což knihy neudělaly.
Kristína Halaganová:
Zaklínač. Istú dobu som fantasy vôbec nečítala, lebo som sa ho presýtila, ale posledné roky sa k nemu aj vďaka Knižní díre znova pomaly vraciam. Takže naňho zaručene príde rad, mám to medzi predsavzatiami na rok 2020.
Klára Izzy Grohmannová:
Nepřečetla jsem Pána prstenů. Filmy mám ráda, ale do knih jsem se nikdy nepustila a ani to nemám v plánu.
Jana Modřínová:‘
Zaměřuji se především na brutální, nejlépe severskou, krimi. Do té spadá i Milénium od Larssona. Někdy mi přijde, jakoby to bylo v našem žánru základní povinné čtivo, bez kterého se milovník nechuťáren neobejde. No, tak jsem nečetla nic z toho. Jo a nečetla jsem Babičku od Němcové. Proč? Protože mi ji nutili ve škole a já se kousla, že ji číst nebudu.
Michal Puchovský:
1984 od Georga Orwella. Na strednej ma len tesne minula a ako dospelák som si na ňu nenašiel čas. Už som zažil pár krčmových debát ľudí, ktorí ročne prečítajú tak tri knihy, ale túto dali a radi sa touto skutočnosťou oháňajú v diskusiách.
Pedro Rušeb:
Napadá mě jediné, Harry Potter. Mánie kolem mladého čaroděje mě minula a dodnes míjí. V očích mnoha asi teď klesnu, ale nebaví mě to a popravdě jsem neviděl ani všechny filmy.
Vendi Dušáková:
Bible. Mám ji doma. Měla bych ji znát. Prý by každý měl. Bývá nazývána kniha knih a právě proto k ní mám vrozený odpor a blok, i kdyby ukrývala celou kopici moudrosti a sebepoznání budu k ní mít stejný vztah jako k církevním stavbám.
About The Author
