Pan Matěj Brouček je Čech jako poleno. Má rád pivo (důkazem budiž krásný pivní pupek), chodí do hospody, bydlí v Praze a je neustále s něčím nespokojený. Nejraději by nic ve svém životě neměnil, dál navštěvoval krčmu pana Würfla a sem tam trochu peskoval nájemníky svého domu. Bohužel. Osud panu Broučkovi přichystal něco jiného a navštívil, ačkoliv nedobrovolně, taková místa, že zastínil i slávu samotného Kolumba.
Svatopluk Čech měl rád humor a uměl si dělat legraci i sám ze sebe. V předmluvě Výletů pana Broučka naleznete lehkou mystifikaci, ve které vás autor přesvědčuje, že jeho postava opravdu existuje a pěkně mu vynadá, protože sepsání svých příběhů si představoval jinak. Poté si pan Čech sype popel na hlavu, vždyť vydat takto pokroucené vyprávění je vlastně ostuda. A já po 131 letech musím říct, že není. Je to krásné dílo.
Výlety jsou celkem tři. Pravý výlet pana Broučka do Měsíce popisuje cestu na naši přirozenou družici, kam se pan domácí dostane lehce opilí při cestě z hospody. Setkává se tady s Měsíčňany, éterickými bytostmi, které milují hudbu a květiny. Žijí v prazvláštních domech a věnují se pouze intelektuálním činnostem a to se Matějovi opravdu nelíbí. Nikde žádná hospoda, k obědu vůně květin místo pořádné porce vepřového a neustálé recitace poezie. Čech tady zesměšňuje měšťáctví, ale i prázdný intelektuální život obyvatel Měsíce, protože neznají nic jiného, jsou naprosto neschopní v praktických věcech a každý touží jen po věhlasu. Nikdo netouží být řemeslníkem, nebo rolníkem a tím je výlet na Měsíc až nepříjemně aktuální i dnes.
I Nový výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století se odehraje díky panu Würflovi, protože právě v hostinci Na Vikárce pan Brouček (opět opilý) kamsi spadne a octne se v rozsáhlých chodbách pod Prahou roku 1420. Rychle pochopí, že cestoval v čase a seznamuje se s Jankem Domšíkem, který ho u sebe ubytuje, dá mu vhodnější šaty a seznámí ho se situací. A ta opravdu není veselá. Praha je v obležení vojsk císaře Zikmunda a kališníci se připravují k boji. Panu Broučkovi se tu zpočátku líbí. Mají dobré pivo, pěkné porce masa, a když chválí Husovo učení, nemá problém. Jenže pak se přiblíží bitva na Vítkově hoře, on dostane do rukou cep a tak se rozhodně prchnout. I tady kritizuje Čech své současníky, kteří jsou oproti hrdým a statečným husitům zpohodlnělí a raději mrmlají u piva, než aby vyrazili do ulic. Neříká vám to něco?
„Můj bože, neví co je průvan! Vždyť přece cítíš, jak to táhne.
„Co táhne?“
„Prosím tě, netrop si ze mě šašky, co táhne? Vzduch táhne. A fouká dnes tak čiperně, že by nebylo divu, kdybych si něco chytil.“
„Opravdu, povětří se bojíš? Co živ jsem neslyšel, že by se kdo bál čistého božího povětší, neřku-li čerstvého ranního větříčku, který je v létě naopak velice příjemný.“
Třetí příběh Matěj Brouček na světové výstavě už není tolik známý a vlastně oproti předchozím není ani tak kvalitní, jde spíš o pomyslnou tečku za dobrodružstvím pana domácího. Příběh zavede našeho hrdinu na výstavu na Letné, kde se opět ukazuje jak omezení a podlézaví vůči cizincům a šlechtě náš národ umí být. Co by asi říkal pan Brouček na současné Čechy? Možná by k nám byl stejně tvrdý a přezíravý jako jsou na něj naši husitští předci.
Svatopluk Čech stvořil dílo, které je stále aktuální, co víc, sepsal ho krásnou češtinou a častou hrou se slovy. Číst Výlety pana Broučka je radost a to i dnes. Skoro by se chtělo říct, méně Broučků a více takových Čechů.
Zdroj obrázku:
databazeknih.cz
About The Author
