Recenze: Ostrov – Když námořníci zakládají civilizaci

Opuštěný ostrov v Tichomoří s dostatkem vody, ovoce a chlebovníků. Krásné pláže, hluboké jeskyně, stromy obtěžkané barevnými ptáčky. Zkrátka ráj, do kterého přichází devět britských námořníků s několika Tahiťany a jak už to tak dopadá, brzy se ráj promění v učiněné peklo. Proč? Trocha chamtivosti, bezohlednosti a touhy po moci. Prostě všechny přísady, které lidský rod provázejí od nepaměti.

Roberta Merleho kdysi okouzlil skutečný příběh o vzpouře na lodi Bounty a dlouhá léta chtěl to neuvěřitelné dobrodružství námořníků – vzbouřenců zpracovat do románu. Bojoval s nutkáním držet se historické přesnosti, ale informace o celé té věci měl jen velmi kusé a tak po letech hodil vše za hlavu a napsal knihu Ostrov inspirující se posádkou lodi Bounty a jejich putováním. Byl to skvělý nápad, protože z jeho pera vzešla opravdu strhující kniha.

Hleděl na nehybné Burtovy rysy vysoko nad sebou. Brada viděná takto zespoda, trčela jako příď a oba nosní oblouky se neustále zužovaly s neúprosnou přesností. Burt měl zvláštní způsob, jak se rozkročit a znehybnět, takže vypadal jako vlastní socha. Byl tmavovlasý a ve tváři, nehybné a osmahlé, že vypadal jako z bronzu, žily toliko studené oči, břitké jako ocelové čepele. Burt zabodl ty oči do Jimmyho. Aniž si to plavčík uvědomoval, hrál mu na ústech jakýsi náznak úsměvu a ve tváři měl ještě odlesk pocitu štěstí, který ho zaplavil při pohledu na ostrov.

Vše začíná vraždou. Vraždou nemilosrdného, otrokářského kapitána lodi Blossom. Vzpoura se tehdy jako dnes neodpouští, takže se hrstka námořníků rozhodne vyhledat opuštěný ostrov, osídlit ho a strávit na něm zbytek svého života. Zní to jako skvělý nápad. Všechno jsou to dospělý, světem protřelí muži se smyslem pro spravedlnost, a když se k nim přidají Tahiťané a především Tahiťanky, všechno vypadá jako pohádka. Na ostrově vybudují vesnici, začnou obdělávat půdu, lovit ryby a ustanovují společenská pravidla. A právě tady se sen začne hroutit a měnit v noční můru. Pozvolna se společenství námořníků rozpadá, pravidla se mění a bude to bolet.

Kniha Ostrov mi v poličce ležela opravdu dlouho, vlastně ani nevím, kde jsem jí vzal. Podle plastového obalu byla vyřazena v nějaké knihovně. Často k ní mé zraky zabloudily a já si připomněl jinou knihu pana Merleho, Smrt je mým řemeslem. To je také kus skvělé literatury, ačkoliv velice depresivní a to mě od Ostrova možná trochu odrazovalo. Čas dozrál a ani vy rozhodně s Ostrovem nesáhnete vedle. V prostředí tropického ráje naleznete napětí, romantiku, sílu přátelství, smrt, ale i humor. Autor své postavy vystavěl opravdu bravurně, takže ačkoliv se jedná o určité archetypy, jsou opravdu propracované s vlastní historií a bolístkami. Samotnou kapitolou jsou Tahiťané, jejich zvyky, tabu, způsob myšlení a zejména jejich ženy. Těm je v románu věnováno opravdu mnoho prostoru a často vás, stejně jako mě, překvapí svým jednáním. Navíc je jejich radost ze života a přítomného okamžiku protipólem k dramatu, které se odehrává kolem.

Johnson se krátce pisklavě zasmál, přistoupil k ní, uchopil ji za ruku a na místě provedl několik tanečních kroků, tak směšně a uboze, že nikoho ani nenapadlo se zasmát. Usedl, ale v okamžiku, kdy Taiata zaujala místo po jeho boku, vytrhla mu zprudka ruku a ledově si ho změřila, skoro přitom ukrývajíc černé oči ve štěrbinách mezi napuchlými víčky. „Chudák Johnson!“ řekl Purcell polohlasem. Ale nikdo mu neodpověděl. Jones hleděl upřeně na Amureiu a Baker se díval přímo před sebe, bledý, zatínaje zuby.

Pokud jste četli Pána much, určitě už vidíte jistou podobnost a je tomu tak. Jenže tady nejsou žádné děti s naivním pohledem na svět, ale samí dospělí s neúprosnou, chladnou logikou. O to víc na mě možná celá kniha zapůsobila, protože jsem chápal pohnutky námořníků a dokázal si představit sám sebe na jejich místě. Robert Merle zde rozebírá otázky rasismu, fanatismu a zla. Skrze své postavy se snaží dobrat tomu, proč se tohle v našich hlavách děje, kde to začíná a jak to může skončit. A i když knize na posledních stranách lehce dochází dech, mě nezbývá než vám ji s klidným svědomím doporučit všemi deseti. Nudit se nebudete.  

Zdroj obrázků:
databazeknih.cz, loe.com

Robert Merle Ostrov (The Island)

One thought on “Recenze: Ostrov – Když námořníci zakládají civilizaci

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *