„Neexistuje něco jako mravná či nemravná kniha. Knihy jsou buď napsané dobře, nebo špatně. To je vše.“
Přiznám se bez mučení, že Obraz Doriana Graye je už od puberty moje srdcovka. Učili jsme se o něm na střední škole a děj mě zaujal natolik, že jsem si ho přečetla, i když jsem vlastně ani nemusela. A od té doby jsem ho četla několikrát. Než se ale dostanu k tomu, proč mě zrovna tohle tak chytlo, řekněme si nejprve pár vět o tom, co to má vlastně být.
„Umírněnost je neblahá vlastnost. Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naprázdno léta.“
Basil Hallward je až utopicky smýšlející malíř, který se snaží zachytit pozemskou krásu světa. Když se jednou setká s mladým šlechticem Dorianem Grayem, je jím naprosto uchvácen a rozhodne se namalovat jeho portrét. Neviďte v tom nijak zvlášť homosexualitu, Basil se na něj dívá asi stejnýma očima, jako by se díval na pěknou květinu nebo dvojitou duhu. Dorian opravdu vypadá jak anděl, zlaté vlasy, modré oči, aristokratické rysy, prostě naprostý ideál. Krom toho je talentovaný, chytrý a má dobré srdce. Možná až moc, jeho naivita a dětské uvažování je na počátku knihy až do očí bijící. Je to prostě mladý rozmazlený chlapec, kterého rodinka chránila před vším zlým ve světě včetně hříchu. A právě v tomto stavu se setká s Basilovým kamarádem lordem Henry Wottonem. Ten je Dorianův pravý opak. Je to takový ten typický cynický dekadentní boháč, co si užívá života a všechno ví nejlíp. Dorian je v lehce ovlivnitelném věku a stavu, a lord Henry toho patřičně využije. Začne Doriana popichovat kvůli jeho kráse a zároveň se mu vysmívat, že všechno je pomíjivé. Když potom Dorian spatří svůj dokonalý portrét, prakticky se z toho sesype, protože si je jistý tím, že až bude starý a vetchý, obraz se mu svou neměnnou krásou vysměje do obličeje, a vysloví přání, aby místo něj stárnul ten portrét. To je takový první krok k tomu, aby se z Doriana stal ultimátní hajzl. Ten druhý je, že se chytne lorda Henryho jako ocásek a nechá se tahat po podivných zábavách. Na někoho by mohl takovýto styl života mít efekt, ale na Doriana nemá. Jeho přání se totiž vyplnilo. Vše, co udělá, má vliv jen na jeho portrét. Dorian zůstává stále krásný a mladý. Je jen na něm, jak moc toho začne zneužívat.
„Nikdy neříkej, co je morální, neboť se pak nikdy nedopustíš špatné věci.“
Hlavní téma knihy je hédonismus, filozofický směr, který má za hlavní cíl vyhledávání radosti a slasti. Nutno říct, že dekadentního magora z Doriana nevytvoří lord Henry, ale samotný Dorian. Lord Henry mu akorát ukáže směr, po kterém by se mohl dát, aby si užil v životě alespoň něco zajímavého. To, že se Dorian začne chovat doslova jako urvaný ze řetězu, už je jen jeho volba. Nemůžu ocenit nejnovější film natořený podle této knihy, ve kterém hédonismus znázorňují sexem a drogami. Ani jedna z těchto věcí v předloze není, a navíc to tak akorát ukazuje, jak je moderní svět naprosto zvrhlý a jednoduchý, když mu stačí takto stupidní premisa (co je ještě k tomu vlastně v téměř každém dnešním filmu), aby byl šokován. Dorian v předloze není perverzní, úchylný ani nijak zvlášť zvrácený. Je to hédonista v pravém slova smyslu, a pokud tvůrcům toto přijde málo a musí tam k tomu ještě dotlačit opiové homosexuální orgie, aby diváci pochopili, že se jedná o příběh o morálním úpadku, pak se bojím, kam vlastně celá naše společnost spěje.
„Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu.“
Román pochopitelně oslavuje krásu v plném měřítku a zároveň do toho dává kontrast to, jak vlastně hrozně zbytečná je. Můžete být krásní, jak chcete, ale pokud jste hovada, stejně vám ten vzhled k ničemu není. Možná vám nějaký ten pátek budou věci procházet jako Dorianovi, ale dříve nebo později nad vámi stejně lidé zlomí hůl.
„Muž se žení, protože je znuděn. Žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou.“
Celá knížka je psaná hodně zvláštním jazykem. Víte, jak se říká, že jen chlapi umí popsat skvěle a věrně rozhovor mužů a jejich myšlenkové pochody, a jen ženské umí věci opravdu barvitě? Tak v téhle knize je obojí. Důvod je prostý, Oscar Wilde jakožto homosexuál měl dost citlivou duši, aby dokázal vnímat svět kolem sebe tak, jak to většina mužů neumí. Za svůj intimní vztah s lordem Alfredem „Bosie“ Douglasem byl dokonce odsouzen na dva roky těžkých prací v Readingu. Ale nemusíte mít strach, kniha gay opravdu není. Jako kdybyste moc chtěli, nějaké důkazy tam najdete, ale není to nic moc rušivého. Rozhodně nečekejte žádné teplé porno. (Ano, tím narážím na ten podivný film z roku 2009 z Benem Barnsem v hlavní roli. Ne, opravdu v knize nic takového není. Navíc v knize asi milionkrát zdůrazňují, že Dorian je blonďatý a modrooký. Připomíná mi to, jako když udělali z Rolanda v Temné věži černocha. Pokaždé, když si na jedno nebo druhé vzpomenu, moje duše blije zavražděná štěňátka.)
„Ženy jsou dekorativní pohlaví. Nemají moc co říct, ale vždy to řeknou kouzelně.“
Obraz Doriana Graye je povedený gotický román s hororovými prvky. Ta ponurá atmosféra viktoriánské Anglie z něho kape jako sliz a díky tomu je naprosto nezaměnitelný.
„Dokonale poučený člověk – to je moderní ideál, ale hlava dokonale poučeného člověka, to je něco strašného. To je takový starožitný krám, samé obludnosti a samý prach, a každý předmět je tam oceněn vysoko nad svou hodnotu.“
About The Author
