Na poslední stránce knihy Taxidermistova milenka najdete několik otázek k zamyšlení a jedna z nich se týká toho, že pokud by se podle ní točil film, kdo by jej dělal, kdo by hrál hlavní postavy a kdo by dělal hudbu. Ještě než jsem tyto otázky dostala, znala jsem odpověď. Darren Aronofsky, v hlavních rolích Elle Fanning a Michael Smiliey a soundtrack by skládal Dario Marianelli. Protože přesně takto jsem celou knihu cítila ve své hlavě.
Když Scarlett potká taxidermistu Henryho, začíná vášnivý milostný vztah. O rok později, na Štědrý den, se Scarlett pokouší pochopit svou posedlost Henryho tvory a vliv jeho rivala Felixe. Scarlett, okouzlená a uvězněná izolovaným venkovským prostředím na somersetském vřesovišti, které nazývá svým domovem, kontaktuje jedinou zbývající rodinu, své dvojče Rhetta. Snaží se porozumět tajemství, které sdílejí. Scarlett si brzy uvědomí, že minulé sliby mají dalekosáhlé následky.
Taxidermistova milenka je skrápěna přívalovými dešti venkova jihozápadní Anglie a láká vás stále hlouběji do Scarlettina nádherně děsivého světa.
Dnešní recenze se sice týká knihy, ale ráda bych začala odzadu, právě přirovnáním k filmům od Darrena Aronofského. Pokud nejste obeznámeni s jeho tvorbou a první snímek, který se vám dostane do rukou, je taková Matka!, nebudete vědět, kde je sever. Na první pohled se dvě třetiny filmu nic neděje a tu třetinu, když už se to začne hýbat, nepochopíte. Pokud nemáte alespoň nějaké znalosti v oblasti historie, filozofie, teologie, religionistiky a ekologie a ještě nemáte drátky v mozku překřížené správným směrem, abyste v nekonzistentních výjevech ve filmu byli schopni vidět vlastně neuvěřitelně intenzivní metaforickou linku, a do toho všeho nejste fanoušek uměleckých snímků, pravděpodobnost, že si z Matky odnesete něco jiného než absolutně nepochopitelné zděšení nebo otrávenou znuděnost, je velmi vysoká.
Ale pokud jste konkrétní typ člověka jako já, budete po celou dobu v němém úžasu sledovat hluboký příběh nadšení z toho, že se konečně objevil režisér, který nedává vše divákovi na zlatém podnose, ale naopak vás nutí přemýšlet a v lyrice celého obrazu hledat střípky fragmentů, které dávají vlastně dokonalý smysl. Podobně zvláštní, ale zároveň psychedelicky podivně představuje svůj příběh i Polly Hall. Poklidný anglický venkov střídají hybridně vycpaná zvířata a výjevy z mysli citově narušené ženy v dokonalý kokteil gotického hororu.
Taxidermistova milenka není klasické vyprávění od A do Z. Kapitoly jsou rozdělené po měsících prokládané výjevy ze současného Štědrého dne. Nehledejte brutalitu ani přímý děj, vyprávění probíhá skrz oči nespolehlivého vypravěče Scarlett, která vám nepopisuje to, co opravdu je, ale to co ona cítí, zatímco klasický děj je upozaděný. Každá stránka, každá věta, každé slovo je věnováno její velké lásce Henrymu, a právě tento způsob dělá z Taxidermistovy milenky velmi intimní čtení. Intimnější než sexuální scény v jiných knihách nebo rozvádění normálních pocitů v romantických dílech.
„Jsi krásná, rozbitá bytůstka,“ řekl jsi mi jednou. Někdy, když jsi vynášel tyhle soudy jsem sebou trhla, jako kdyby slova byla šipky nebo ostré náboje, které pronikají kůží. To staré rčení – klacky a kameny, kosti jsou zlomeny, ale slova mi nijak neublíží – nedávají smysl. Slova mohou být tou nejničivější silou – mají život, mají moc, mají intenzitu. Stejně jako toto místo, náš domov, nás postupně utváří v nové bytosti.
Spíš než napjatý thriller celá kniha připomíná dlouhou lyrickou báseň s epickými prvky nebo viktoriánský román od Charlotte Brontëové. To, co má Polly Hall bych neoznačila za talent na psaní, ale za dar předat dokonale pocit. Do textu totiž nepřevádí přívalové dešťě anglického venkova, šumění nepropustných lesů nebo vrzání dřevěných trámů starého domu. To umí kde kdo. Ale dokonale popsat ten impulz, který pocítíte poté, co se vás dotkne malé smítko březového popílku na jemné kůži vašeho předloktí zmáčeného podzimním přívalovým lijákem, to je až přímo magické. Překlad Martina Štefka si s vámi hraje a hladí vás po celou dobu a já opět smekám klobouk nad tím, jak se tento spisovatel umí mazlit se slovy.
Taxidermistova milenka není pro každého, ale pokud si raději místo Mlčení Jehňátek pustíte Midsommar a patříte mezi trpělivější čtenáře, kteří si užívají romantické autory 19. století (mám na mysli tu pravou romantiku jakožto literární směr, nikoliv romanci), pak je kniha přesně pro vás. Mě zasáhla jak už dlouho žádná kniha a moc doufám, že zasáhne i vás.
Zdroj obrázků: goldendog.cz, pinterest.com
About The Author
