Recenze: Lekce tvůrčího psaní – komerční vlk se nažere a koza intelektuála zůstane celá

Vždy, když čtu nějakou knihu Michala Viewegha, cítím se jako blázen. Obzvláště pak ve chvíli, kdy se mrknu na hodnocení a komentáře jiných, které jsou v absolutním rozporu s mými dojmy. Ale každý je nějaký a z českých autorů jsem třeba nepřišla na chuť třeba ani Patriku Hartlovi… 

Lekce tvůrčího psaní je útlá novela, kde autor píše o hodinách tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, které sám vedl. Respektive volně povídá o období provázející semestr ve škole. Novela vyšla v roce 2005 – pokud bychom na tom lpěli, bylo to před vydáním manifestu proti českému bulváru, přežitím vlastní smrti samotného Viewegha, před druhým rozvodem… V letech, kdy psal Lekce tvůrčího psaní byl tedy spokojený – a to se příjemným a klidným tónem promítá do samotné novely.

V příběhu nepoužívá jména, ale po přečtení bude každému zase maličko více jasné, kdo je kdo v reálném světě. A nebo si to jako já bude alespoň myslet. Samotný příběh je rozdělen do dvou rovin. V kurzívové rovině jsme jakože v reálném čase a světě a bavíme se s nakladatelem a kritikem o tom, jak autor napíše Lekce tvůrčího psaní a o čem kniha bude. V druhé rovině se vrátíme do lavic mezi několik studentů a na nějakých sto stránkách je poznáváme. Viewegh nás jako Oskar vede vyučováním o psaní beletrie na české scéně. Text prokládá citáty slavných či úryvky děl, které okamžitě přiřazuje správnému spisovateli. I když se v průběhu knihy neděje nic pozoruhodného (ženy mi prominou), Viewegh ukazuje, že psát, hrát si se slovy, seznamovat čtenáře se svými myšlenkami, to všechno umí. Jeho hra slov a frází ve dvou verzích, které jsou úzce propojené a odhalují autorův současný šťastný život, čtenáře nabudí pozitivní energií. 

Viewegh v díle Lekce tvůrčího psaní celkem dost moralizuje, s rukou v kalhotkách je dle mého i na hraně slušnosti ženatého muže s malým dítětem doma. Zmíněná scénka z knihy lehoulince nastiňuje i to, že i když se autor či Oskar snaží působit jako fajnt týpci, co si našli svoje štěstí, jsou to tak trochu snobi. Ale kdo by to slavným mužům bral, že se cítí jako polobozi, když to umí se slovy a vydali čtrnáct knížek (autor a Oskar). Maličko násilné mi přišlo zakomponování bulváru do děje příběhu. Neříkám, že to nepomohlo krystalizaci zápletky. I tak postava, která v knize propojuje hrdiny a bulvár, byla umělá, nejméně vykreslená. Ale aspoň ji Viewegh vyvedl v ošklivých barvách, abychom stále pamatovali, že bulvár je odpad.

Lekce tvůrčího psaní člověka nabije pozitivní energií, vykouzlí mu úsměv na rtu. Nebude jej možná bavit celou dobu. Dle mého jde ale o prima volbu na dovolenou, když se chcete zašít do soukromí s tím, že si jdete číst – je malá, lehká, nenáročná. Nejspíše bych ji nevolila jako dárek – pokud ji nechcete darovat milovníkovi Viewegha, který by ji ještě neměl.

Zdroj obrázku: Knihy Dobrovský, Databáze knih

Michal Viewegh Lekce tvůrčího psaní

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *