Recenze: Sama doma – Dobrodružný příběh pro děti, existenční horor pro dospělé

To, že je Jacqueline Wilsonová vícegenerační autorka, už jsme tady řešili v recenzi například na Lolu Rose, Ilustrovanou mámu nebo šílený příběh o vztahu učitele se čtrnáctiletou studentkou s názvem Lekce lásky. Pravda, že její knihy jsem hltala v dětství jak na běžícím páse, a teď skoro ve třiceti je doslova maniakálně sbírám jako horder. Její barevné a veselé obálky kreslené geniálně líbivým stylem Nicka Sharrata lákají děti z celého světa už víc jak 25 let. Aby taky ne, příběhy nejsou o princeznách a vílách, ale většinou o dost tvrdé realitě, která pomáhá každému malému člověku lépe se vypořádat s různými rodinnými problémy, avšak nadnesené zpracování naivní dětské ich-formy odvádí pozornost stále do vod fantazie.

Dospělí, kteří se k jejím knihám dostanou, se pak dělí na tři skupiny:

1) Ti, co nad tím ohrnou nos, že je to kravina, a nedokáží pochopit, proč by si dítě mělo chtít číst příběh například o holce, jejíž matka se v záchvatu šílenství pomaže celá balakrylem. Autorku shodí jako spisovatelku nesmyslů a nakážou dítěti si přečíst Rychlé šípy, protože ty jsou, ano, o skutečných problémech.

2) Ti, kteří měli to štěstí, že v dětství žili v relativně slušné rodině, která se navzájem nemlátila, nezavírala do skříně a nepomazávala barvou na plot, takže je taková kniha poměrně šokuje a trochu rozbije.

3) Ti, jejiž rodina byla dostatečně jebnutá na to, aby si dokázali přesně představit, že se takové věci jako v „pohádkách“ od Jaqueline Wilsonové běžně dějí, a tedy je to zas až tak nepřekvapí.

Tímto celým úvodem jsem se snažila říct, že bych měla být na její knihy relativně zvyklá, jelikož se řadím do poslední kategorie. U Sama doma jsem ale trnula skutečným napětím, které mě kolikrát nečeká ani u dobrého hororu. A myslím, že za to právě může právě styl Wilsonové, kdy celý vážný příběh sledujete očima nějakého dítěte, ale jako dospělý se chytáte pevně sedačky a dali byste cokoliv za to, abyste mohli jako už trochu rozumnější osoba tomu ubohému malému chudákovi v jeho starostech poradit. No ale proč? S čím přišla Wilsonová tentokrát? Možná vám to tak drsné nebude připadat. Možná si o mě budete myslet, že jsem přecitlivělá. A nebo možná jste něco podobného zažili, a budete se mnou souhlasit. Posuďte sami. Nebudu vám tady mazat med kolem huby a dávat anotaci jako pro děti nebo politicky korektní sněhové vločky.

26letá matka hlavní postavy, jedenáctileté Lily Green (spočítejte si to sami), je typický white trash, který neumí postarat o nic, a už vůbec ne o sebe. Své 4 děti má jen se třemi chlapy, a to jen proto, že se jí jednou náhodou narodila dvojčata. Nepřímo je řečeno, že měla oplétačky se zákonem kvůli nějakým ukradeným kreditním kartám, a sesype se do maniodepresivního stavu po smrti posledního nabíječe. Ten byl feťák, takže ho mohlo zabít všechno, od drog, přes vězeňskou potyčku, až po kulku do hlavy. (Není řečeno, ale v představuji si ho s rozmlácenou palicí pokáleného v nějakém ghettopajzlu.) Ne, že by byla předtím máma roku, ale po smrti táty svého posledního dítěte, tříleté Pixie, je už opravdu matka na hovno. Celá starost o domácnost a děti tedy připadá na Lily. Není divu, že její sourozenci rostou jako dříví v lese. Pixie je uječená a zaostalá, šetiletý Baxter hyperaktivní, agresivní a rozmazlený svým násilnickým otcem a jeho dvojče Bliss je pro změnu ustrašená, tichá a přecitlivělá. Lily se rozhodne ulevit své mámě od starostí a přesvědčí ji, aby si po dlouhé době vyšla s kámoškami do baru. Matka roku se tedy obleče jako ulitmátní děvka, zmaluje jako velikonční vejce a vyrazí chlastat. V hospodě potká nového chlapa svých snů, a hned druhý den s ním odletí do Španělska. Aby však ulevila svému chorému svědomí, nechá vzkaz otci dvojčat, aby ihned naklusal a na týden se o děcka postaral. Ten pochopitelně neví, která bije a zmateně už samotné Lily zavolá, že smůla, ale on je pracovně ve Skotsku. Lili nezbývá nic jiného, než zajistit, aby její sourozenci přežili do následujícího víkendu, a pokud možno v celku, čistí, najezení a ideálně bez toho, aby na sebe neupozornili policii a sociálku.

No a tady jsme u toho rozdílu. Mladší může tento příběh vnímat jako určité dobrodružství, které nechce nikdy zažít. Dospělý však bude u knihy hystericky kurvovat na všechny strany a snažit se nezbláznit u realistického strachu o 4 nevinné imaginární děti, které neví, jak se obstarává jídlo, jak si vyprat oblečení a obecně, jak se prostě omylem nezabít. Dojde vám taky, že nic není černobílé. Kde je totiž ta hranice, kdy pomoct jiným lidem tím, že na ně pošlete úřady, a kdy je lepší nestrkat nos do cizích věcí, a raději nad starostí o ně zavřít obě oči, a představit si to, že ti malí chudáci mají jen sebe navzájem a v případě naší „pomoci“ skončí každé v jiném ústavu pro mladistvé. Je lepší špatná matka než žádná matka? Děti v této rodině mají jasno a to, že je to ta první možnost.

Sama doma bych označila zatím za nejlepší knihu od Wilsonové, kterou jsem od ní četla. Ale nečekejte něco radostného. Čekejte horor. Existenční horor.

Zdroj obrázku: bbart.cz

Jacqueline Wilsonová Sama doma

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *