Recenze: Když je vaše Ilustrovaná máma tak trochu bipolár…

Filozofická otázka: Je lepší přísná matka, která vám všechno zakazuje anebo cool máma, která má naopak všechno na paprikovém salámu? C je správně.

To, že je Jacqueline Wilsonová moje oblíbená dětská autorka, je takový obecně známý fakt. I teď ve třiceti mám sbírám všechny její knihy. Dokonce i ty, které od ní nemám ráda. Co je na Wilsonové zajímavé, je to, že se věnuje zásadně těžkým tématům rozvrácených rodin. Tím, že je vždy celý příběh vyprávěn ústy malého dítěte, vidí v tom člověk krásně tu nedokonalost.

Když se dospělí hádají, jejich osmiletá dcera úplně nechápe proč. Ano, slyší nadávky, slyší výčitky, vidí mámu řvát a tátu házet věcmi. Ale už neví, co se děje za zavřenými dveřmi manželské ložnice. A právě ta naivita malého vypravěče popisujícího pocity, které u té hádky má a ještě je plně nechápe, je dost srdcervoucí.

O čem je Ilustrovaná máma?

Amaryllis je sexy žena s rudými vlasy a velkým množstvím kérek, které si sama navrhla. Je jí přes třicet, ale není to na ní moc poznat. Má dvě dcery. Starší třináctiletou Gemmu a mladší Keiko. Bohužel Amaryllis je tak trochu magor, takže se u ní střídají stavy až šílené blaženosti a akčnosti s pozornou starostí o rodinu a apatickými chvílemi. Psychologové by to v 90. letech nazvali maniodepresivní psychózou, dnes se to nazývá bipolární afektivní porucha. Znám to moc dobře, protože tím trpěl můj bývalý manžel a fakt to není prdel s takto totálně nepředvídatelným člověkem žít. Malá Keiko, která příběh vypráví, to pochopitelně nazvat neumí.

„Gemma dřív milovala Amaryllis, milovala mě, milovala náš společný život. My tři jsme byly na tom šedém světě jako pestrobarevně vybarvené květiny, jako zářící obrázky, kterými byla Amaryllis potetovaná… Amaryllis, potetovaná od hlavy až k patě nádhernými kérkami, nejskvělejší a nejkrásnější máma na světě.“

Pamatuji si situaci, kdy mi bylo asi 11 a měla jsem doma tuhle knížku půjčenou z knihovny. Zatímco jsem byla ve škole, moje máti si ji přečetla a pohoršeně mi po návratu domů oznámila, že toto je kentus, hrozný brak a ta baba je magor. Nutno podotknout, že ta stejná paní, která toto směle vyřknula, doma hromadila vše od jogurtových kelímků, přes děravé oblečení až po 30 let staré časopisy Burda, nutila mě s ní spát v manželské posteli až do 18 let, kdy jsem se odstěhovala, a zakazovala mi kamkoliv chodit, dokud nebyly hotové veškeré domácí práce, zatímco se ona v děravých spodních kalhotkách válela u televize, na které běžela Kriminálka Las Vegas. Tím chci říct, že je možné, že se objeví někdo, komu se styl Wilsonové a Ilustrovaná máma nebude líbit. Ale mně se to líbilo, dávalo mi to pocit, že nejsem na světě sama a i jinde jsou děti, jejichž matka je psychicky narušený psychopat.

Nicméně se naskýtá otázka, zda je Ilustrovaná máma vhodná pro děti. Upřímně řečeno netuším. Mně osobně kniha velmi pomohla, protože mi dávala pocit, že ve svém životě nejsem sama, a někde možná je někdo, kdo se má stejně blbě. Bude to znít dost sadisticky, ale Ilustovaná máma mi poskytovala značnou dávku úlevy. I v dnes se k ní ráda vracím. Nicméně jsem se setkala i s dospělými ženami obdobného věku, které prostě nechápaly, jak může něco takového existovat a knihu zhnuseně odložily pod sklenici vína.

Pokud si tedy připadáte dostatečně normální a je jedno, zda opravdu jste anebo si to jen nalháváte, tato kniha vás neosloví. Pokud jste ovšem jako já anebo znáte dítě, jehož rodiče nejsou zrovna nejjednodušší na soužití, Ilustrovaná máma umí zalít srdce podivným teplem. Něco jako když už několik hodin mrznete na ulici a někdo vám přinese kakao. Život vám to pravděpodobně nezachrání, ale na chvíli se cítíte téměř jako v nebi.

Pokud máte dobrou angličtinu, doporučuji se podívat na stejnojmenný film z roku 2005. Briti mají dar, že jsou schopní si i smalým rozpočtem úžasně poradit. Podobně, jako to můžete vidět ve starších dílech Doctora Who, i zde vše stojí primárně na výkonech a na velmi povedeném scénáři. Herci zde sice vypadají dost jinak než knižní postavy, ale já jsem jim to odpustila prakticky okamžitě. Michelle Collins jako Amaryllis (v originále Marigold) dokázala pološílenou Ilustrovanou mámu zahrát s precizní uzvěřitelností, a překvapivě povedené jsou i dětské postavy Dolphin (Keiko) a Star (Gemma) v rolích Sachy Parkinson a Holliday Grainger. Bohužel se mi ani zaboha nepodařilo sehnat snímek jinde než na Youtube v dost otřesné kvalitě a pochopitelně bez titulků. Nedivila bych se, kdyby to byla jedna z těch věcí, které prostě jednou bohužel zmizí ze světa, zatímco se jiným, finančně zaopatřenějším i když horším, bude dařit.

Zdroj obrázků: bbart.cz, wallpaperacces.com

Jacqueline Wilsonová Ilustrovaná máma

One thought on “Recenze: Když je vaše Ilustrovaná máma tak trochu bipolár…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *