Recenze: Mapy mých pocitů – nula textu, maximum ilustrací

Přiznejte se bez mučení, považujete se za člověka, který rozumí pocitům? Umíte je dávat najevo? Identifikovat? Nebo jste třeba jako Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku a emoce a pocity pro vás představují neuvěřitelný problém? Často jste dokonce pokládáni za bezohledné, protože neumíte správně fungovat právě skrze empatii, která je velmi důležitou „vlastností“ nebo spíše dovedností?

Mapy mých pocitů jsou sice primárně pro menší dítka, ovšem i dospělý a zralý člověk se do nich může začíst a bloudit prstem po ilustracích. I když zvolení slovesa „začíst se“ není úplně šťastné. Jak se dá číst v mapách? Vždyť v nich není text, jen popisky! A vážení, jde to! Mapy dávají prostor vlastní fantazii, ukazují vám cestu, rovněž – technicky vzato – i cíl a přesto máte jakousi svobodu libovolně odbočit. Vrátit se, udělat zajížďku, objížďku, trasu nečekaně změnit… ať mluvíme o klasické mapě a o trase z bodu A do bodu B, nebo právě o dnešní ilustrované krásce.

Extravagantní a přitom moudrý kousek. Žádný text, předmluva, epilog, nic podobně rušivého. Jen velkoformátové ilustrace, které nejsou vůbec dětinské. Originální a hluboké. Velký pomocník při tzv. vizualizaci, protože přesně tak děti vnímají. Potřebují si na vjemy a věci sáhnout vnitřně. Identifikovat je, spojit. Proto je tu tato kniha, aby jim coby nositel poselství předala informace bez ruchů v podobě textu. Zároveň mají čtenáři (protože podle mě se v knize najdou nejen děti) velikou a vlastně prakticky neomezenou svobodu v interpretaci. Ano, autorka pojala vše ve svém osobitém stylu. Nic nám však nenutí. Jen nám dělá průvodce a zbytek je pouze o naší fantazii. Ukazuje, jak vypadají mapy hlavní postavy nevysloveného příběhu, ovšem ty naše se mohou a určitě se i liší, protože co člověk, to originál.

Celou recenzi najdete ZDE

Bimba Landmann Mapy mých pocitů (2021)/Mappe delle mie emozioni (2019)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *