Tuto autorku pro děti zde probírám už po několikáté, takže se tentokráte nebudu věnovat nějakému detailnímu představování. Pokud je to vaše první seznámení s ní, doporučuji se podívat na naše starší recenze na Lolu Rose, Ilustrovanou mámu, Lekce lásky nebo Sama doma.
Tato recenze je však určená pro fanoušky, kteří mnoho z jejích knížek znají lépe než pohled na vlastní ruce. Její příběhy byly pro mě už od dětství záchrana, a i teď v dospělosti se k nim neustále vracím a dočítám ty, které mi utekly. Nicméně Divný dárek je bezpochyby to nejhorší, co kdy Wilsonová vyplodila. Možná i co vyplodil britský dětský knižní průmysl obecně.
Toto smělé tvrzení bych ráda dokázala detailnějším rozborem, který se bude od klasické recenze asi trochu lišit, jelikož v něm bude na mé poměry mnohem více spoilerů. Musí, protože můj záměr je každého jejího fanouška od těch několika ztracených hodin odradit.
Wilsonová je známá pro svoje tragicko-pozitivní knihy, ve kterých se věnuje tématům rozvrácených či jinak nefunkčních rodin z pohledu malého dítěte. Ani Divný dárek není výjimkou. Na začátku se seznámíme s rádoby šťastnou famílií. Vypravěčkou je desetiletá Amy, která žije s babičkou, maminkou a nevlastním tatínkem, otcem jejích dvou mladších sourozenců Vity a Maxe. Na Štedrý den ovšem praskne, že táta má milenku, a z náznaků vyplývá, že to není poprvé. Jenomže tuto cuchtu připomínající Lisbet Salanderovou očividně hrozně moc miluje, a hned druhý den po Vánocích se za ní přestěhuje. Kniha chvíli vypadá, že bude pojednávat o klasické tahanici o děti, kdy si rodiče své ratolesti předávají jako pytel brambor, a setkáme se s klasickým stereotypem, který mnoho z nás, kteří vyrostli v rozvedených rodinách, zažili. Tedy archetyp veselý disney-táta, který své děti skvěle baví a bere je na drahé výlety do lunaparku a strhaná máma, která se snaží z téměř nulových alimentů zaplatit alespoň chleba, což se projevuje na duševní nepohodě, kterou pochopitelně na všechny okolo přenáší.
Nicméně od třetiny knihy táta prostě zmizí z jejich života, a od té doby si už čteme jen o vadných myšlenkových pochodek Amy, která jako opožděnec mluví na všechny přes loutkového plyšového soba své pětileté sestry. Zbytek knihy nemá prakticky žádný děj a nějakého posunu v příběhu se dočkáme až v poslední kapitole, (POZOR SPOILER! POKUD CHCETE ZNÁT KONEC, VYBERTE TEXT ZA ZÁVORKOU.)
kdy se neschopný zadlužený budižkničemu, sukničkář a absolutně nemožný otec k rodině s velkými famfárami vrací a matka i děcka se z něj mohou podělat, přestože se skoro rok neozval a neposlal na jejich živobytí ani penci.
Tento slabý děj by šel absolutně prominout, kdyby byl na 50 stránek, nicméně kniha jich má 252. Ptáte se, co je na zbývajícíh 200? Většinu knihy totiž zabírá autorčino ego. Wilsonová má ve zvyku občas ve svých příbězích odkazovat na své další knihy. Většinou to dělá nenápadně, například že postavy koukají na televizi, kde běží seriál o Tracy Bakerové, což je hrdinka její série Vadí nevadí. Nebo zmíní fiktivního autora Caspera Dreama, do kterého byla zblázněná Violet z dalšího jejího příběhu Půlnoc. To, co provedla v Divném dárku však přesahuje veškerou skromnost mnohonásobně. Vypravěčka Amy je totiž fanynkou spisovatelky Jenny Williamsové (všimněte si podobnosti se jménem Jacqueline Wilsonová). Když poprvé zmínila, že si občas připadá jako Elsie z ubytovny, postava z knížky právě od fiktivní Williamsové, jakožto skalní fanoušek Wilsonové jsem cítila nadšené píchnutí, protože to byl odkaz na knihu Slavná hvězda. Nicméně pak se takovéto reference začaly množit téměř na každé stránce. Kromě Slavné hvězdy se tam objeví i Holka na roztrhaní (Dítě do kufru), Nejlepší přítelkyně (Nejlepší kamarádky), Holky (série První láska), S úderem dvanácté (Půlnoc), Flora Rose (Lola Rose) nebo Narozeniny. Tady se tomu ani nesnažili vymyslet nějaký jiný název.
Hlavní postava tedy většinu času, pokud zrovna nemluví se sestřiným sobem, vychvaluje do nebes knihy fiktivní autorky. Vzhledem k tomu, že skoro každému člověku dojde, že je Williamsová ve všech detailech podobná Wilsonové, nemohu se zbavit dojmu, že autorka měla očividně nějakou tvůrčí krizi a rozhodla se zalepit díry ve svém do pozadí ustupujícím JÁ příběhem o holce, která její knihy zbožňuje. Celé mi to přijde zbytečné, protože Wilsonová oblíbená a vyhledávaná je, vždycky byla a ještě hodně dlouho bude. Amy se dokonce s autorkou v jisté části setká, a ilustrátor Nick Sharratt v té kapitole přímo nakreslil Wilsonovou.
Nicméně slabý příběh a autorčino čichání k vlastním prdům nejsou jediné špatné aspekty Divného dárku. Většinou nemám problém se s minimálně s jednou postavou v jejích knihách ztotožnit. Ale veškeré charaktery tady jsou vadné a naprosto nesympatické. Když pomineme Amyninu obsesi plyšovým maňáskem, tak se neustále přežírá sladkostmi, a kupuje si za veškeré peníze zmrzlinu a čokoládové tyčinky, načež si stěžuje, jak je nespravedlivé, že všichni okolo ní jsou štíhlí. Její mladší brácha Max je pro změnu rozmazlený fakan, který by potřeboval pětadvacet na prdel, protože pokud neběhá po bytě nahatý a nevříská, tak rozkazuje ostatním jako pomazaný král. Supertáta je zadlužené hovado, které nic neumí udělat pořádně, jen se lituje a kurví. Máma Julie většinu knihy fňuká nad ztrátou neschopného manžela a neustále doufá, že se k ní od svých milenek vrátí, a co horšího, v této pošahané naději živí všechny své děti. Její skeptická matka, babička všech dětí, je zase milá asi jako medojed kapský. Nízké sebevědomí si kompenzuje na tlusté Amy, kterou ponižuje. Často zdůrazňuje, jak všechno platí, ale nedělá to z čisté dobroty srdce, ale protože potřebuje, aby jí byli ostatní vděční. Typickým příkladem je to, když zastaví nějaké své věci, aby všechny vzala na dovolenou, načež potom zbytek rodiny buzeruje a zdůrazňuje, aby se jí ve všem podřídili, jinak k moři nepojedou. Její ultimátní feminismus neustále vnucuje lidem okolo, a přestane s tím až ve chvíli, kdy si najde na zmíněné dovolené nového přítele, načež se změní v klidné vrníci koťátko. Potvrzuje tím moji vnitřní teorii o tom, že většina dnešních feministech primárně potřebují chlapa, aby se přestaly chovat jako naprosté krávy. Jediný, kdo se z celé téhle chorobomyslné famílie projevuje jako zdravě reagující osoba je pětiletá Vita. Což je dost smutné.
Divný dárek je prostě naprostý úlet ve všem. Jen tak mimochodem, kdyby ho někdo z vás chtěl, napište mi, mileráda vám ho pošlu, abych se ho zbavila, protože takový děs ani doma mít nechci.
Zdroj obrázků: bbart.cz
About The Author
