Už se budu po několikáté opakovat, ale knihy od Jacqueline Wilsonové jsem zbožňovala celé dětství, a stále je i po 20 letech vyhledávám. Nedávno jsem se rozhodla, že si doplním knihovnu a seženu si od ní všechna starší díla, která ještě nemám. Dostala jsem se tedy i k titulům, které mě v době vydání poněkud minuly.
Jedním z nich jsou Průšvihářky. Jedná se o kratší příběh spíse pro mladší čtenářky, o čemž vypovídá i větší množství ilustrací od Nicka Sharrata, které se zde objevují prakticky na každé stránce. Krom toho je speciální i tím, že jako jeden z mála Wilsoniných příběhů nepojednává o problematice týrání, zneužívání nebo zanedbávání dětí, jako většina jejich ostatních titulů, ale věnuje se šikaně ve škole.
Mnoho z nás mělo tu smůlu poznat na vlastní kůži to, jak kruté děti umí být. Kdo byl někdy týraný spolužáky, dá mi jistě za pravdu, že správně podané psychické týrání dokáže napáchat daleko více škody než to fyzické. Pokud vás někdo ve škole zmlátí, má z toho velký průser, a mohou ho klidně vyhodit. Dnešní děti už se tedy nevrací domů s monoklem, ale s totálně roztříštěnou psychikou. To, že se vám někdo posmívá, navádí proti vám ostatní lidi, manipulací zajišťuje, abyste byli od všech přátel distancovaní a nikdo se vás ani nedotknul, případně vás tak dlouho sere, až to nevydržíte a dáte mu flákanec (a nakonec z toho máte problém vy), to je taková ta šedá zóna, která se vůbec neřeší tak, jak by měla.
Sama si pamatuji situaci, kdy jsem po několika letech sebrala odvahu, a šla si na tuto situaci postěžovat výchovnému poradci. Krom nepříjemného výslechu jsem byla vystavena i dalším rozhovorům s ředitelkou školy, která zkoumala, zda jsem si to celé nevycucala z prstu, načež si zavolala na kobereček moji třídní Alenu Metelkovou. Ta si po celou dobu svého profesního života držela status učitelky roku s nejlepším třídním kolektivem, a těžce nesla, že by něco takového mohlo ohrozit její skvělou pověst. Slíbila tedy, že toto vyřeší a odvedla si mě do kabinetu spolu s iniciátory tohoto špatně dokazatelného psychického týrání – tedy hlavními leadery třech třídních klik, králem posměchu Vítkem Kocurem, bojovým generálem Ondrou Klejnotem a okouzlující bee queen Aničkou Krayzlovou, a řekla jim následující: „Dozvěděla jsem se, že údajně šikanujete tady Marii-Annu. Takže už to nedělejte, prosím.“
Netřeba říct, že tento přístup vše akorát zhoršil spolu se mstou mé třídní, které jsem tímto odhalením udělala z ostudy kabát. Své pošramocené ego tedy vyřešila tak že mě od té doby používala jako příklad toho, jak se něco nemá dělat. A to jak ve znalostních testech, tak i v tělocviku. A každý můj vzdor byl tedy v jejím podání pouze ukázka toho, jak jsem oproti ostatním zkažená lhářka. Celé se to uklidnilo až poté, co jsem byla v 11 letech přijata na osmileté gymnázium, což zpětně vnímám jako záchranu své sanity. Mohu jen doufat, že se školství od té doby uklidnilo a současné české děti už nejsou vystavovány tomuto fatálnímu (ne)řešení.
Co ale je předmětem této recenze/zamyšlení, je to, že pokud jste rodič šikanovaného dítěte, máte jedinečnou příležitost to nevědomky celé ještě zhoršit a definitivně zařídit, aby z vašeho dítěte vyrostl buď naprosto zlomený člověk anebo neuvěřitelný grázl.
Teď ke knize:
Mandy se potýká ve škole právě s psychickou šikanou ze stran spolužáků, a každý, který s ní prohodí pár slov se vystavuje nebezpečí, že bude shozen na stejnou úroveň jako ona, a zcela logicky se jí tedy vyhýbá. Nemusela k tomu udělat ani moc věcí, jen se narodila starším a starostlivějším rodičům než ostatní. A čím větší je věkový rozdíl mezi rodičem a dítětem, tím větší je také mezi nimi filozofická propast a snižuje se pravděpodobnost, že takový člověk bude své ratolesti vůbec nějak rozumět. Může tedy dělat, co jen může, ale svou péčí akorát páchá škody. Pokud nebude držet krok s dobou, což starší lidé dělají málokdy, oblečení, které bude dítěti kupovat, účesy, které mu bude česat i uvažování, které mu bude vštěpovat, bude absolutně odtrhnuté od současné reality a bude pro šikanu doslova voda na její mlýn. Stejně jako v realitě, i v Průšvihářkách se hlavní hrdinka rozhodne upnout k jedinému člověku, který vypadá, že jí rozumí a že ji ochrání před nebezpečím, což je v tomto případě o mnoho starší problémová Linda z pěstounské rodiny z vedlejšího domu.
Jakožto člověk, který si tímto prošel, musím ocenit věrnou autenticitu příběhu. Průšvihářky jsou sice naivní a velmi dětské, ale tyhle s prominutím „dětské sračky“ popisují na jedničku. Jediné, co bych označila za negativum, je délka knihy. Myslím, že si šlo s dějem jako takovým trochu lépe pohrát, možná trochu vyvést do extrému a zhutnit. Takto mi to přišlo sice jako skvěle zpracovaný námět a dokonalá ukázka toto, jak to nemá vypadat a čemu bych se jako rodič měla vyvarovat, ale nějak tomu chyběla smysluplná zápletka.
Zdroj obrázků: bbart.cz
About The Author
