Jacqueline Wilsonovou mám ráda, ona umí podávat témata opravdu lidsky. Její knížky mě provázely celé dětství a pubertou. Hrdinové vždy procházeli těžkou existenční krizí, kterou podávala naivníma dětskýma očima, takže se s postavami dalo lehce ztotožnit. Zvlášť, když jsem sama vyrůstala ve velmi disfunkční rodině. Její knížky mi dávaly pocit, že tady na světě nejsem sama a i jinde je holka, která je na tom stejně blbě jako já. Jsem opravdu její velký fanoušek, a i dnes si, jako dospělá veškeré její knihy nalezené po antikvariátech poctivě horduji.
Kdo od ní nic nečetl, doporučuji však začít něčím jiným, než jsou Lekce lásky. Například Lolou Rose, Ilustrovanou mámou nebo Pusinkou. Tyto knihy jsou totiž ještě v rámci možností normální. Na poměry Wilsonové. Ale Lekce lásky je její asi nejkontroverznější počin. O to je to víc hard core, že je stále psaná očima mladé dívenky. Proč? Dozvíte se.
O čem to je?
Čtrnáctiletá Prue a její mladší sestra Grace se učí doma. Musí, protože jejich šílený přísný otec/magor je nechce nikam pouštět. Jednou ale dostane během záchvatu vzteku mrtvici a není schopen pohybu. Jejich matka se proto rozhodne pro zcela logický krok, a proti vůli svého manžela upoutaného na lůžko pošle děvčata poprvé v životě do školy. Prue je šikovná ve výtvarné výchově a ihned se spřátelí s mladým a sympatickým učitelem, který si nechává říkat Rax. Ten shání občasnou chůvu pro své malé děti, aby si někdy mohl s manželkou vyrazit. Pruina rodina je na tom během nemoci jejího otce finančně špatně, proto se jim Rax rozhodne pomoct a najme jako hlídačku právě Prue. Prue ale nikdy nekomunikovala s žádným mužem a má je zafixované skrz otce jako nepřátelské a sobecké. Je to ale právě Rax, který ji naprosto okouzlí, a vzácných 10 minut, během kterých ji vždy veze po hlídání domů, se pro ni stanou smyslem života.
Dál už vám to pochopitelně nehodlám spoilovat, ostatně něco podobného se dozvíte i na obalu knihy. Wilsonová byla pro mě vždy frajerka a její knížky jsem považovala dost za vysokogenerační. I když jsou napsané vždy jazykem věrným jazyku hlavního hrdiny (tedy postava má 10, vypadá to, jak kdyby to psalo 10 leté dítě a podobně), pro vážnost témat jsou kolikrát poučné i pro dospělého. Ukazují to, co si kolikrát rodič neuvědomuje. Jak jeho syn či dcera prožívají situace, které on vidí jinak. Pokud je člověk méně empatický a má děti, myslím, že by si měl několik knížek od Wilsonové přečíst, aby věděl, čemu se například v jednání s nimi vyvarovat.
Co se týče Lekce lásky… ta pro děti není určená ani za boha. Hlavní hrdince je 14, ale fakt mi nepřijde vhodné, aby to 14 leté holky četly. Maximálně, aby se poučily, že takto fakt ne. Ale starší? Ti by do toho měli jít všemi deseti. Už jen pro to, aby si přečetli, jak to funguje v hlavách zranitelných a lehce ovlivnitelných dětí. Jak málo stačí k tomu, aby si začaly něco myslet. Jak málo stačí k tomu, aby jim ublížili. Jak málo stačí k tomu, abyste je nenávratně poškodili.
Za mě je Lekce Lásky Wilsonino naprosté magnus opus. Pro tu naivitu v závažnosti tématu. Proto, jak je psaná a ještě více to ukazuje to, že to co dospělí dějají, je špatné. Moc špatné.
Zdroj obrázku: bbart.cz
About The Author
