Na YouTube existuje kanál, na kterém se osamělá holka jménem Daisy Brown baví s podivnou bytostí z plastelíny a starých hadrů a chová se, jakoby to byl její syn. Na první pohled to vypadá jako internetová bizarnost, něco mezi loutkovým divadlem a cringe vlogem, ve kterém znuděné či osamělé ženy v teplákách vaří nudle a pletou náramky přátelství, zatímco vedle nich řve mimino. Jenomže čím déle se díváte, tím vážněji to začnete brát. A dojde vám, že vlastně celou dobu sledujete domácí peklo, ze kterého nevede žádný východ.
Než se ale podíváme na sérii, čeká vás můj obligátní zbytečně dlouhý úvod. Užijte si to. V dětství, před asi 25 lety, jsem ujížděla na komiksu Kačer Donald. Nečekané bylo, že mnohdy byly zápletky v tomto časopisu duchaplnější než současná literatura a kinematografie. Pamatuji si živě jednu konkrétní, která byla právě o vydávání knih. Donald se snažil vydělat peníze jakožto autor a nedařilo se mu do té doby, než byl osloven záhadným mužem v mafiánském kabátu, který mu předal know-how: Lidé chtějí pořád to samé, jen trochu jinak. Donald se stal ze dne na den slavným tím, že místo originality začal psát příběhy, které už předtím vymyslel někdo jiný. Jen ze všech postav udělal dementy a přejmenoval je. Překvapení pro mě není to, že tento princip skvěle funguje i v reálném životě, ale že je dnes aplikovaný na úplně veškerou zábavu. Pokud vám došly ke čtení všechny knihy od Roberta Bryndzy, tady máte třicet autorů, kteří píší podobně. Dobrou chuť. Konzument je zavalen masami a masami generického produktu do míry, že ho ani nenapadne, že existuje svět mimo. A že ten svět mimo nabízí příběhy, které se možná vymykají klasickému způsobu obsahu, ale to je právě jejich plus. A jeden z těchto žánrů je právě internetový horor.
Ano, chápu, vy si chcete ten příběh normálně přečíst. Nebaví vás sedět u obrazovky nebo zírat do telefonu. Chcete, aby to bylo svázané a mělo normální formu textu, případně aby to byla běžná produkce v telce. Ideálně nadabovaná, protože nemáte čas číst titulky a cizí jazyk se vám učit nechce. Fér. Ale jak už jsem to naťukla u Mother Horse Eyes nebo SCP, jsou situace, kdy FORMA > OBSAH. Kdy příběh funguje právě a jenom proto, jak neobvykle je zpracovaný. A pokud jste ochotní vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit něco nového, čekají vás příběhy, které jsou i originální. Dnes se podíváme na další z nich, sérii z roku 2017 Daisy Brown. Připravte se, bude to divné. Byla by škoda, pokud byste si nechali celý příběh vyspoilerovat. Takže pokud vás cokoli z toho, co tady píšu, alespoň trochu zaujme, přestaňte číst a raději se podívejte na Daisy Brown sami. Jsem si jistá, že YouTube nabízí něco jako automatický překlad titulků do češtiny.
Stejně jako u Mother Horse Eyes zde budu dávat úryvky z Daisy Brown přeložené mou osobou. Dopředu upozorňuji, že nejsem oficiální překladatel, jen entuziasta. Ale udělám vše pro to, abych zachovala původní styl. A to včetně způsobu chyb. Polovina Daisy Brown je záměrně plná překlepů. Má to nejen svůj důvod, ale slouží to i zápletce. Jen buďte připravení, protože vám za chvíli začnou hořet oči.
V červnu roku 2017 vznikl nový Twitter účet a hned nato k němu navázaný YouTube kanál s tímto popiskem:
Ahoj jemnuju se Daisy Brown a wow pávě jsem zjistila , ž e si můžu vytvořit svůj vlastji í Youtube účet ! Vůbec jsem nevěděla , že naormalní lidoi tohle můžou udělat. Vžyclky jsem žila v tom, že to můžou jn ecelebrity s drahými kramerami ! Tohle je hozně vzrušující! Bude to super koníček vám povídat o mojem žiovotě! Tedy ten moc vzrušující není, ale stejně doufám, že se vám budou líbit vidša, která vytvořím! Stále ještě pracuji ma tom, jak vlastně ta viděa správně nahrát na internet a neumím je vůbec editovat. Je to dost matouc í. Děkuji moc , že mě sledujete a doufám,že burzo budečme kamardádi!
Tato videa kvalitou i obsahem připomínají stereotypické kanály žen na mateřské, které mají pocit, že je svět přehlíží, a tak začnou vysílat jakýkoli obsah úplně o čemkoli, jen aby měly publikum, které jim bude dávat falešnou iluzi zájmu. Jsou natočené v tragické kvalitě zvuku i obrazu přesně tak, jako by je dělala holka, která nemá ponětí, jak funguje technika. Jazyk, popisy videí i twitterové příspěvky, které YouTube kanál doplňují, dohromady vytvářejí charakter Daisy jako osamělé duše, která má jen svého „syna“, pár květin na zahradě, ale jinak je naprosto odtržená od reality. Jako kdyby teprve nedávno vylezla z bubliny, ve které byla roky držená. Pro pochopení příběhu není vůbec potřeba chodit na Twitter, bohatě stačí sledovat jen YouTube videa, ve kterých se postupně začne utvářet celistvá dějová linka. Twitter hrál svou roli primárně v době, kdy série vycházela, protože jste tam měli drobný kontext k tomu, co se u Daisy doma děje v mezičasech mezi vydáním videí. Aktivně jste mohli s Daisy komunikovat a dávat jí rady, jak řešit situace. Série se proto vyvíjela plynule a často i v reakci na tyto twitterové komentáře.
První video, které Daisy Brown vydala, se jmenuje Jak krmím Alana a je to přesně to, co byste čekali. Daisy drží v rukách malou plastelínovou loutku a krmí ji cukrem, zatímco průběžně vypráví o tom, že Alan je monstrum, které v laboratoři vytvořil její otec, než „odešel“. Teď se zkuste vcítit do situace, že náhodou projíždíte Twitter nebo YouTube a objevíte účet téhle osoby. A začnete přemýšlet: Je tahle holka normální? Je to troll? Je na hlavu, že si myslí, že Alan je živý? Jenomže Daisy je extrémně přesvědčivá, takže i když Alan není skutečný, Daisy tomu opravdu věří. Jenže čím déle sérii sledujete, tím méně vnímáte Alana jako loutku a tím víc ho berete jako samostatnou postavu. U nějakého pátého videa se už ani nepozastavujete nad tím, jak Alan vypadá nerealisticky. Alan je skutečný, je to monstrum, o které se Daisy stará, a Daisy Brown už pro vás není reálný člověk, ale postava v příběhu, který sledujeme skrz Twitter účet a YouTube kanál. Přestane vám vadit kvalita videí i fakt, že Alan je očividně splácaný z plastelíny a papírové kaše, a nastoupí u vás pocit, kterému se říká suspension of disbelief. V češtině to nemá ekvivalentní jedno slovo, volně se to dá nazvat „pozastavením nedůvěry“ – tedy ochotou diváka/čtenáře na chvíli vypnout racionální myšlení a přijmout pravidla daného fiktivního světa, i když ví, že jsou nereálná. Tomuto efektu dost pomáhá i to, že herečka (a autorka série Daisy Brown) Julia Dapper ani na sekundu nevypadne ze své role.
Daisy Brown je série, která vám nezabere mnoho času, ale je potřeba jí věnovat 100 % pozornosti, nedělat u toho nic jiného a, co je nejdůležitější, mít zapnuté YouTube titulky. Protože zatímco vy jakožto divák zažíváte tu nesnesitelnou trapnost chvíle, kdy sledujete Daisy, jak poprvé v životě peče pizzu a svěřuje se světu, že Alan vyrostl o další centimetr, v titulkách v pozadí se odehrává svůj vlastní příběh. Jedna z věcí, které titulky dělají, je popis skrytých Daisiných a Alanových pocitů. Daisy nemá žádné sebevědomí. Je osamělá a přesvědčená, že nikoho nezajímá, a jediný, kdo jí projevuje lásku, je Alan. Alan na druhou stranu sice nemůže mluvit, ale z titulků je poznat, že Daisy z duše nenávidí a čeká na příležitost, jak jí ublížit. Nicméně zatím nemá ruce ani nohy, takže pouze snáší Daisiny neobratné pokusy o péči a mlčky jí v hlavě nadává. Postupně ale titulky začnou odkrývat temné pozadí Daisiny situace. Proč je sama, kdo byl její otec, jak vlastně vytvořil Alana, co je Alanův účel. Jako kdyby se v titulkách odehrával další rozhovor, který vy neslyšíte a nevidíte. Osobně toto považuji za geniální nápad, který velmi jednoduše zápletku navrství přes sebe.
Daisy Alana miluje. Je to jediné, co jí po otci po jeho záhadném zmizení zůstalo, a první polovinu příběhu dělá Daisy vše pro to, aby ho udržela naživu a spokojeného. To trvá až do videa, které se jmenuje Alan mi vyrval vlasy, kdy se vše začne měnit. Popisek u videa hlásí:
Alan mi včaera tohle uděla abylao to od něho VLEMI VELMI PODLÉ. Teď je ve skříni a trávíme čšas odděleně. jsem na něho naštvaní a mám nenávistné myšlenky. modlím se, aby ot skoničlo.
Situace se postupně zhoršuje, jak Alan roste a začíná být samostatný. Daisy je velmi naivní a aktivně skrz videa a komentáře komunikuje s publikem o tom, jak má konkrétní situace vyřešit. Fanoušci série velmi rychle pochopili, že nejsou pouze diváci, ale že i oni jsou součástí příběhu. Začali hrát svou roli a aktivně Daisy radit, co má dělat a že nemá Alanovi věřit – zvlášť v situacích, kdy Alan vyroste natolik, že Daisy už ani nemůže vyjít z pokoje, aby jí neubližoval. A to vše v podstatě sledujeme v „reálném čase“, protože série vycházela zhruba jeden rok.
Daisy Brown sice na první pohled vypadá jako ledabyle odbytá práce, ale ve skutečnosti je promyšlená v každém detailu. Od hlasu, kterým Julia Dapper Daisy hraje, přes oblečení, které má na sobě, úhly kamer, masivní překlepy v textu, až po drobnosti, jako je otázka, které květiny má Daisy zasadit do květináče. Ano, i květiny zde hrají roli. Obecně rostliny. Kdo trošku rozumí anglicky, ví, že daisy znamená v překladu sedmikráska. Kromě Daisy jsou v příběhu další postavy jako Litoph (druh sukulentu), Strawberry (jahoda) nebo Rose (růže). Vše má nějakou symboliku, včetně jmen, a vše postupně formuje temnotu Daisina příběhu. Schválně si zkuste všechny ty rostliny zasadit do jednoho květináče a zjistíte sami, že neporoste ani jedna.
Daisy Brown je o to fascinující, že ji vytvořila pouze jedna osoba. Julia Dapper do Daisy projektovala svá vlastní rodinná traumata, čímž vytvořila osobní příběh plný péče a snahy dotáhnout ho ve vší jeho zvláštnosti až do konce. V tom je právě rozdíl oproti klasickým médiím, jako jsou seriály nebo knihy, které jsou téměř vždy vydávané s cílem, aby na nich alespoň někdo vydělal. Když Julia sérii vydávala, skoro nikdo ji nesledoval. Ale stejně pokračovala dál. Ne proto, že chtěla být slavná (obličej Daisy ani není ve videích vidět). Ne proto, že na ní chtěla vydělat jako televize na zajímavé franšíze. Julia ani vzdáleně neočekávala, že Daisy Brown během toho jednoho roku strhne lavinu milionů a milionů fanoušků, kteří budou viset na jejím každém špatně napsaném slově. To, co ji motivovalo dál tvořit, byla touha předat světu svoji podivnou vizi, ať už to dopadne jakkoli. A slovy Julie Dapper bych chtěla tento text ukončit: „Pokud chcete být autorem, nikdy netvořte s cílem vydělat peníze a být úspěšný. Tvořte, protože vášnivě milujete svůj příběh. To je to, co vám bude dávat palivo, a to je to, co postupně i přiláká fanoušky.“
About The Author
