Mise „Jsem jelito“ pokračuje! Proč? Protože i když mi to na webu napíšou modré na bílém, stejně se zachovám jako pako a skočím do série jiným dílem než prvním! Na dnešním menu najdeme lahůdku pro milovníky historických detektivek. Popularita jednoho může ovlivnit jiného a mimo to mu může rovněž pekelně zkomplikovat nejen práci, ale i život. Brzdíme, nepředbíháme, ukážeme si nejprve anotaci:
Píše se rok 1896 a na předních stránkách novin se opět zjevuje Sherlock Holmes s úspěšně vyřešenými případy pro aristokratickou smetánku. To soukromý detektiv William Arrowood pohybující se mezi chudobinci a veřejnými jídelnami jižního Londýna se setkává s mnohem drsnějšími, mnohem násilnějšími a finančně značně podhodnocenějšími případy. V tom, kdo je lepší detektiv, má Arrowood jasno, a když jej manželé Barclayovi požádají, aby nalezl jejich dceru Birdie, je přesvědčený, že nebude trvat dlouho a on ji společně se svým asistentem Barnettem brzy vystopuje.
V příběhu navštívíme tedy Londýn v době, kdy veškerou smetanu slízává Sherlock Holmes. Získává nálepku detektivka/vyšetřovatele pro bohaté a mocné a nejeden obyčejný vyšetřovatel mu závidí. William Arrowood k němu chová neskrývanou zášť. Zřejmě to bude, mimo jiné, souviset i s něčím, co se odehrálo v prvním díle, nicméně jsem opět za rebela, který nedával pozor. Musím však přiznat, že jsem absenci první části při čtení nijak extra nepociťovala. Takže pokud vás zaujala anotace, klidně následujte mého příkladu.
Zapomeňte vše, co víte z kriminálek ze současnosti. Tady se opravdu půjde dobově, bez přehršle laboratorních pomůcek, testů, technologií a podobných piškuntálií. Vyšetřovatel na konci devatenáctého století měl k ruce hlavně svou intuici, viditelné stopy a výslechy. Nic dalšího. Právě ta syrovost, občas bezmocnost, frustrace, vztek, averze… tyto všechny negativní emoce, které se v průběhu vyšetřování dostávají na povrch, dělají z Vražedné jámy výborné čtení.
„A v tom mě to napadlo: možná, že náš pan Barclay léčbu nejen zvažoval. Možná to vážně udělal. Možná strčil vlastní dceru do ústavu.“
„Vy něco takového neschvalujete? Tvrdil jste, že léčba vašeho příbuzného byla vysoce účinná.“
„To byla. Zabila ho.“
Jistě, není to nic, co slupnete za jeden večer. Místy děj jemně drhne, dialogy vržou a frustrace popadá i čtenáře, avšak pokud milujete klasickou detektivní práci, tu špinavou, náročnou a nepřikrášlenou, často lemovanou nepochopením, agresí a lhaním, stvořil Mick Finlay knihu právě pro vás.
Příběh je nám podáván v ich-formě, kterou mám hodně ráda. Ovšem narážím tu na jeden fakt, jenž mi je docela proti srsti a dost mi při čtení vadil. Vše nám totiž nevypráví detektiv Arrowood osobně, nýbrž jeho asistent Barnett. Nic proti tomuto svéráznému chlapíkovi, ale některé jeho postřehy byly… čtenář snadno získá dojem, že Arrowood je obtloustlý zahořklý chlemtal, který v afektu jedná zkratkovitě, neustále se vzteká, je výbušný, nedokáže se ovládat a na vrch všeho se mu nedostává žádné slávy. A když už ne slávy, tak minimálně alespoň uznání. Je tak velice snadné vnímat tohoto nerudného pána negativně, přičemž to není úplně na místě. A zejména skrz další vývoj života postav bych se ráda pustila do pokračování, bude-li. V originále jsou venku díly celkem čtyři a u nás dva.
V situaci, jakou byl nucen vytrpět, si mysl začne hledat důvody pro to, proč neuprchnout. Proto vám bude chytrý věznitel říkat, jak vás má rád, jak si vás váží a spoléhá na vás. Využívá vaší potřeby lásky a respektu, a čím víc vás týrá, tím víc po těchto věcech prahnete. Láska ze strany tyrana může být opojnější než láska vycházející z laskavého srdce.
Vražedná jáma dělá čest žánru historická detektivka. Z tohoto pohledu nemám co vytknout. Ano, děj je místy pomalejší, jenže to souvisí právě se způsobem a stylem, jakým se v těch dobách vyšetřovalo. Najdete tu různé postavy a charaktery, které vás budou rozčilovat, jiných vám bude líto, další budete chtít zakopat pěkně hluboko, jiné pro změnu nakopat, další obejmout. Emocí je hodně. Nic vás sice nedojme k slzám, ale příběh má potenciál si vás získat a hlavně vás zajímat. K dokonalosti něco málo schází, ovšem jinak mohu jen těžko skrýt překvapení (ne z rozuzlení, to je tak nějak nasnadě, ale z pocitů, které po dočtení mám) a spokojenost.
zdroj obrázku: mobaknihy.cz
About The Author
