Recenze: Hlava XXII – Vojáci jsou hovada

Tak vy byste chtěli něco vědět o Hlavě XXII? Tak to asi bude problém, protože Hlava XXII zakazuje cokoliv sdělovat o Hlavě XXII. No dobře… když to na mě neřeknete panu plukovníkovi. Hlava XXII je pěkně podlej článek vojenskýho řádu a hlava z něj hlavní hrdiny knihy rozhodně rozbolí.

(…) „Cožpak vy nemůžete člověku, který se zbláznil, zakázat lítat?
„Samozřejmě můžu. Je to dokonce moje povinnost. Podle předpisu jsem povinen každého, kdo je stižen duševní poruchou vyřadit z letové služby.“
„Tak proč z ní nevyřadíte mě? Já jsem blázen. Všichni vám rádi potvrdí, že jsem nesporně blázen.“
„Jsou to cvoci.“
„Tak proč je nevyřadíte z letové služby?“
„Proč mě o to nepožádají?“
„Protože jsou to blázni.“
„Jistěže jsou to blázni,“ souhlasil doktor Daneeka. „Vždyť jsem vám před chvilkou říkal, že jsou to cvoci. Ale může člověk připustit, aby blázni rozhodovali o tom, jestli jsou blázni, nebo ne? Podle Hlavy XXII totiž člověk, který žádá o vyvázání z bojového nasazení, nemůže být blázen.“ (…)

Po konci druhé světové války vyšlo mnoho a mnoho knih mapujících právě toto nešťastné období dějin. Pokud vynecháme čistě naučnou literaturu, najdeme stovky příběhů o odvaze, hrdinství, statečnosti. Příběhů jak se svět dokázal semknout proti mocnému nepříteli a spravedlnost zvítězila. Autoři těchto knih byli lidé, kteří skutečně prošli bitevním polem a následně publikovali zážitky své a svých spolubojovníků. Stejně tak Joseph Heller, ale ten to vzal z trochu jiného konce. V roce 1961 vydal svou první a současně nejslavnější knihu Hlava XXII (Catch 22). Rozhodně tu ale nehledejte příběh o hrdinství, naopak, je to především sled mnoha absurdních situací, plných tvrdé satiry a černého humoru. Zesměšňuje americké vojáky (důstojníky především) a celé vojákování vůbec. Heller ukazuje nesmyslnost válečné mašinerie, kdy vše řídí byrokracie, důstojníci touží být generálové, generálové chtějí být ještě slavnější, než jsou a na lidském životě už nezáleží, je to jen číslo. Pojem Hlava XXII se vžil jako označení situace, kdy máte na výběr, ale žádné rozhodnutí nevede k úspěchu. Například když vám vrah nabídne jakým způsobem si přejete být usmrceni.

Kniha nemá celistvý příběh, jedná se o události několika měsíců a děj tu slouží jen jako pojidlo mezi jednotlivými scénami a dialogy. Ale to vůbec nevadí, protože v Hlavě XXII jde především o postavy a ty jsou skutečné osobnosti. Na malém ostrově Pianosa ve Středozemním moři, kde se většina knihy odehrává, mají základnu američtí letečtí bombometčíci. Jedním z nich je i Yossarian, Syřan, který si uvědomil, že než vlast je mu cennější život a všemi způsoby se snaží uniknout z armády. Nepřítelem tady nejsou nacisti, ale vlastní důstojníci a nadřízení, naprosto odtrženi od reality, ztraceni v paragrafech a samozřejmě naprostí idioti. Poručík Scheisskopf rád pořádá bombastické přehlídky, bohužel je to jeho jediný zájem. Generál Peckem by si přál aby pumy vybuchovaly blízko u sebe, protože pak vypadají letecké snímky lépe, no a samozřejmě je tu major Major Major. Ubohý muž, jehož otec měl nefalšovaný smysl pro humor, když Majorovi dával při narození jméno a o zbytek se už postaral život, když Major Major nastoupil do armády a dosáhl hodnosti major. A protože ho vojáci nemají rádi, protože vypadá jako Henry Fonda, tak se jim straní, z kanceláře odchází zásadně oknem a do jeho kanceláře můžete vstoupit jen pokud v ní on není.

(…) „Yossarian, pane plukovníku,“ informoval ho poručík Scheisskopf.
„Ano, Yossarian. Správně. Yossarian. Yossarian? On se vážně takhle jmenuje? Yossarian? Co je to proboha za jméno – Yossarian?“
Poručík Scheisskopf měl všechna fakta v malíčku. „To je Yossarianovo jméno, pane plukovníku.“
„Tak odpovězte. Kdy jste neříkal, že vám nic nemůžeme dokázat?“
„Včera pozdě večer na latríně, pane plukovníku.“
„To byla jediná příležitost, kdy jste to neříkal?“
„Ne, pane plukovníku. Neustále jsem neříkal, že mně nemůžete nic dokázat, pane plukovníku. Říkal jsem jen Yossarianovi, že – „
„Nikdo se vás neptal na to, co jste říkal Yossarianovi. Ptali jsme se vás, co jste mu neříkal. Vůbec nás nezajímá, co jste Yossarianovi říkal. Je to jasné?“
„Ano, pane plukovníku.“
„Tak budeme pokračovat. Co jste říkal Yossarianovi?“ (…)

A takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho. Postav je v knize opravdu mnoho a každá je jiná, se svými cíli, minulostí a nejrůznějšími podivnostmi a všichni tak trochu blázni. A tak se Yossarian chová tak trochu jako Pepa Švejk (kterého mimochodem Joseph Heller četl a byl mu velkou inspirací) a snaží se s hloupostí bojovat hloupostí, ale tím místo propustky z války získává naopak povýšení a je tu samozřejmě Hlava XXII, jejíž znění vlastně nikdo přesně nezná, zákon nad zákony nařizující cokoli a vlastně vůbec nic. Ano, je to satira, ale znáte to, když vám něco přijde strašně vtipné, přestože to vůbec vtipné není, protože to tak skutečně je? Tak taková je Hlava XXII. Je to obrovská legrace, a pokud máte rádi absurdní a situační humor, tak tohle je kniha pro vás. A zároveň, jak se blíží ke svému konci, humor se pomalu vytrácí a začíná ukazovat skutečné válečné šílenství a smrt. Kapitola Věčné město, zanechala na mé duši hlubokou jizvu, která se ani po pěti letech nezahojila.

Těch 500 stran za to zkrátka stojí, a pokud si říkáte, že zrovna tohle vás nebude bavit číst, ale téma jako takové se vám líbí, můžete si pustit filmovou verzi z roku 1970, nebo si počkat do května na šestidílnou sérii s Georgem Clooneym. Jak to bylo s Yossarianem a několika ostatními po válce, se dozvíte v poslední Hellerově knize Zavíráme!, kterou na sklonku života volně navazuje na Hlavu XXII a v jejím závěru se Yossarian setkává se Švejkem a Kavkovým Josefem K. Nebo se můžete poohlédnout po podobně laděných knihách, jako už zmíněné Osudy dobrého vojáka Švejka, Jak jsem vyhrál válku, nebo Moje drahá Amálie.

Zdroje obrázků:
entertainment-focus.com, knihcentrum.cz

Joseph Heller Hlava XXII (Catch 22)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *