Asi trochu netradičně začnu svoji recenzi částí anotace knihy Šimona Hlinovského:
Chodíte na demonstrace? Nebo je naopak sledujete v televizi a nechápete, o co těm lidem jde? A mluvili jste někdy s jejich účastníky? Kniha psaná z pohledu jednoho takového aktivisty vám připomene malé i velké protivládní demonstrace posledních let, protesty proti českému prezidentovi, ale i proti nedemokratickým režimům v Rusku a Číně. Dozvíte se různé zajímavosti o volebních kampaních před komunálními, parlamentními a prezidentskými volbami. Nahlédnete i do zákulisí televizních diskusních pořadů jako Máte slovo, ve kterých autor vystupoval, a velkých předvolebních debat, kterých se zúčastnil jako divák.
Sama anotace pokládá otázky, na které by mělo jít najít odpověď v textu. S tím začal a končil můj problém s knihou Očima mladého aktivisty. Ještě než vás seznámím s klady a zápory díla, ráda bych poznamenala, že si vůbec nedovoluji hodnotit autora či jeho politické názory. Sama jsem po knize sáhla z důvodu, jakým ji Šimon Hlinovský prezentuje – z knihy se třeba i budoucí generace dozvědí, co jsme v minulosti prožívali.
Šimon Hlinovský vystudoval politologii na Karlově univerzitě a zhruba od Grossovy vlády se účastní demonstrací. Postupně začal sounáležet s názory strany TOP 09. V knize se věnuje především sobě a svým názorům. Čímž se nedokážu rozhodnout, zda větší politické zaměření jeho strany chybí záměrně či nikoliv. Ačkoli zmiňuje hlavní představitele strany a významné aktéry politické scény své doby, bez jakéhokoliv upřesnění jde o “náhodně zvolená jména”. Samo za sebe mluví třeba to, že nespecifikoval nijak blíže, proč lidé nemají rádi Miroslava Kalouska, proč se do něj každý naváží. Nelíbilo se mi tvrzení, že jej nemají rádi, protože říká nehezkou pravdu. Oni jej lidé nemají rádi ještě před tím, než začne mluvit – proč? Proč si autor zvolil stranu, kterou tato významná politická ikona vedla? Tím se opět dostávám k tomu, že nevím, zda šlo o záměr.
Pokud by šlo o záměr, své předchozí tvrzení bych vzala zpět a posunula bych se k další problematické části knihy. Troufám si tvrdit ke stěžejní části, na které mělo dílo stát a kterou se v mých očích degradovalo na deníčkový záznam hodný blogu. Kdo je aktivista? Odpověď na tuto otázku najdete, pokud budete pořádně dávat pozor a skládat si dílky informací k sobě. Rovněž jak probíhá demonstrace jsme se dozvěděli, ale jak těžké je ji zorganizovat? Proč se zajímavé a odlišné pasáži autor nevěnuje více do hloubky – kde vyplnil formulář, co bylo jeho obsahem? Abych byla úplně přesná, co mi vadí: jakoukoliv podrobnější informaci si čtenář musí dohledat sám. Ať už jde o to, proč autora nazlobil Rusnok, jaká společnost podporovala volební jízdy Topky, proč se nesmí do některých televizních pořadů nosit trička či transparenty, … A to ne, že by bylo málo prostoru – místo toho se dozvídáme, kdy autorovi bylo špatně, zda tam byl s přítelkyní či expřítelkyní, že mu upadl pedál na kole nebo že chodil na toaletu do KFC.
Jako ambivalentní vnímám zmiňování spolků (nijak graficky odlišených, tedy ztížení čtení textu) a jmen lidí, kteří mi (hanba!) nic neříkají nebo je neznám. Beru v potaz, že aktivistům či lidem lépe sledujícím politiku asi něco řeknou. Co mne rovněž mátlo, bylo časové řazení knihy. Tím, že autor volil spíše tematické okruhy, nestanovil přesné časové zaměření (třeba i s nepolitickou souvislostí), bylo pro mne složité vybavit si jaká situace vládla v politice (=jaké skandály stran Babiše a Zemana zrovna hýbaly nejen politickým světem), když u nás byl čínský prezident nebo americký konvoj. Negativně vnímám slovní zásobu a opakování, což měli podchytit korektoři či beta čtenáři, kteří dávají zpětnou vazbu autorovi. Pokud jednu a tu samou větu/souvětí čtu v knize poprvé, řeknu si asi deja vu. Pokud se ale situace opakuje několikrát, jsem celkem zklamaná a recyklace textu v jedné a té samé knize mne pohoršuje.
Samozřejmě nebudu jen negativní! Šimon Hlinovský se několikrát snažil zmínit, že demonstrace a aktivismus jsou zdarma. Že jim nikdo neplatí – což je pro mnoho lidí stále těžko pochopitelné. Čas od času měl světlou chvilku a zařadil do textu i širší souvislosti nebo přidal drb, díky kterému si politický průšvih pamatuje snad úplně každý naší doby (Nelson Mandela a jeho pohřeb, jak prezident neslušně holí ukazoval Sobotkovi mikrofon, atd.). Také pokud šlo o srovnávání dob, rozdíl v demonstracích dnes a mnohem dříve nebo jak komunisté vnímají historii – vše autor zapáleně a rád vysvětlil. Občas sklouznul k modernímu nešvaru řeknu A (Zeman nerespektuje Ústavu), ale neřeknu B (jak se to v tomto případě projevilo). Možná, že to mezi řádky bylo. Ale já ke knize přistupovala jako k dílu, které mi mělo pomoci mapovat politickou situaci mého života (jsem stejně stará jako autor, ale k politice mne přivedl až Dominik Feri, když o ní začal mluvit i se školáky).
Knihu vesměs kritizuji, protože jsem od ní nedostala to, co jsem chtěla – časovou posloupnost demonstrací bez přeskáček, větší zařazování událostí, proti kterým byla ta či ona demonstrace vedena. I když jsem se dozvěděla i nové věci (jak to chodí v pořadech u Jílkové či Soukupa) a pobavila se, stále mám sto chutí Šimonovi Hlinovskému jeho knihu “vrátit” k přepracování, aby z ní bylo hodnotné dílo pro další generace.
Zdroj obrázků: Pointa.cz, Facebook Š.Hlinovského
Rozhovor s autorem Šimonem Hlinovským naleznete v odkaze zde.
About The Author
