Humor je snad stejně ošemetný jako poezie. Roli v jeho vnímání a v tom, zda vám sedne či nikoli, hraje nejen nálada. Důležité je i vaše rozpoložení, psychická naladěnost nebo naopak rozladěnost. Dalším z ovlivňujících faktorů může být stres… Občas se úplně obyčejně může stát, že si s autorem nesednete a na vině není ani jeden z vás.
Snad každý někdy zažil perné chvilky, které by nejraději ukryl v nejzazších hlubinách své mysli i duše. Ne však Andrea Stujová, která jimi často s nadhledem a troškou sarkasmu baví své okolí. S vlastními zážitky se nyní s upřímností a bez příkras svěřuje i ve své první knížce příběhů s výstižným názvem Psaní se nečervená. Zároveň v ní nabízí pohled do skutečného – ne atraktivně filmového – zázemí reklamní agentury, v níž působí již dvanáct let jako manažerka.
Příběhový zákusek o rozsahu 232 stran je vyprávěný v ich-formě. Text výborně doplňují vtipné a přitom jednoduché ilustrace. S obsahem mám prostě a jednoduše problém. On je vtipný, ne že ne… a reálný… úsměvný… až sarkastický, jenže já se prostě nedokázala za nic na světě začíst. Jakmile jsem se do Psaní se nečervená pustila, odstavce a věty se mi příčily. Myšlenky se rozutekly neznámo kam a já se musela opakovaně vracet.
Chodila jsem kolem čtečky a vrtěla hlavou, že ne, že se mi nechce a raději půjdu žehlit a luxovat! Podotýkám, že mám sušičku, takže žehlím asi jednou za rok. Prostě a jednoduše zásek jako hovado a solidní náběh na čtecí krizi. Andrea Stujová mě, přes svou veškerou snahu a životní peripetie, nedokázala vtáhnout. Přitom jsem úplně živě viděla, jak například v mhd sedím s ní a stejně jako ona pozoruji a přemítám, kdo si ke mně sedne a kdo určitě ne… taky jste se někdy posadili na špinavou sedačku? Bože, těch zážitků z každodenního dojíždění je tolik, o dalším ani nemluvě.
Nedokážu vám říct, co je na vině. Zda má roztěkanost, autorčin styl nebo skvrny na slunci. Postrádám jiskru… ono pověstné nadšení, které vás žene stránku za stránkou v touze dozvědět se, co bude následovat. Tohle je takové… nemastné neslané. Kde je nějaký pepř, kari či skořice? Může být něco zároveň vtipné i otravné? To, co jeden považuje za peprné, může otrlejší jedinec označit sotva za úsměvné a tenká hranice mezi humorem a trapností je taky téma na dlouhé zimní večery.
Důrazně vám doporučuji, přečtěte si ukázku a budete vědět, zda vám autorčin styl vyprávění sedne či nikoli. Myšlenka není vůbec špatná, stejně jako provedení. Jen do mé nálady se netrefilo nic z toho. Nudila jsem se, přestože jsem některé momenty důvěrně znala. Touha utéct od textu byla nepopsatelně silná, kdykoli jsem se o čtení pokoušela.
Žánrově bych Psaní se nečervená posadila na poličku vedle Haliny Pawlowské nebo Ivanky Deváté. Jen s tím rozdílem, že obě dvě jmenované jsou znatelněji vypsané a jejich vyprávění, byť je ze života a mohlo by se jevit nudné, má šťávu. Nebo mi prostě a jednoduše jejich humor sedí více. Však vám nic nebrání udělat si vlastní obrázek.
zdroj obrázku: Albatrosmedia.cz
About The Author
