Motivačních knih založených na sociální kritice jsou celé bataliony. Některé radí, abychom vypli a chovali se sobecky, jiné abychom získali čistotu duše jako budhističtí mniši, další se nás snaží přesvědčit, že vše včetně našich zpackaných životů, hurikánů na Floridě i války v Iráku je způsobené tím, že konzumujeme moc pšenice. Vlastně to vypadá tak, že skroro každý trouba s laptopem se rozhodl, že napíše knihu o tom, jak být lepším člověkem. Ale upřímně, nedělá to mnoho z nás taky? Možná nepíšeme knihy, ale jsme přesvědčení o tom, že jsme chytřejší a „lepší“ než ostatní, a to nám dává právo rozdávat nevyžádané rady.
Jeden z těchto samozvaných poradců je i Dave Berry. Jeho jméno není úplně neznámé. Při nejmenším ne v USA, odkud pochází. Tam je populární novinář a spisovatel, který si oblíbenost získal především díky svému humornému způsobu psaní o každodenních činnostech. Vydal pár bestsellerů jako Rukověť správného chlapa nebo román Velký průšvih. Krom toho je nositelem Pullizerovy ceny, takže psát asi umět bude.
Jeho poslední kniha Psí rady pro šťastný život se snaží přirovnávat běžné situace člověka k tomu, jak by je řešila jeho fenka Lucy. Sama patřím mezi ty, co milují psy. Moje dvě voříšky nepovažuji za součást rodiny, ale za mé dvě děti. Spí s námi v posteli, dostávají kolirát lepší stravu než my a kdyby viseli ze skály všichni mí blízcí, první zachráním svého muže, a hned po něm moje psí holky. Až potom bych šla pomoct ostatním. Takže jsem se v Berryho výkladu zážitků dokonale viděla. My psofilici prostě budeme držet při sobě tak nějak automaticky.
(…) „Závidím Lucy její schopnost nestarat se. Kdysi jsem dostal dopis z finančáku, ve kterém mi oznámovali, že přijdou na kontrolu a že po mně budou chtít předložit v zásadě veškeré finanční podklady od střední školy. Úplně jsem se vyděsil. Celé týdny jsem nemyslel na nic jiného. Zatímco Lucy, kdyby dostala stejný dopis, by ho očichala, aby zjistila, jestli na něj nenačůral jiný pes, aby na něj v takovém případě načůrala taky. A tam by její zájem skončil. Pokud by finančák poslal ozbrojené komando, aby ji zatklo za daňový únik, měla by radost, že má společnost. Zvesela by agenty uvítala ve dveřích, očichala je a oblízala, přinesla by jim pískací hračku. Kdyby ji agenti zavřeli do vězení, šla by přeochotně s nimi, vychutnávala by si projížďku autem, nadšeně by přivítala a oblízala vězeňskou stráž a usilovně by nasávala vzrušující nové čůránkové pachy kolegů spoluvězňů.“ (…)
Kdybychom se v tom vrtali do hloubky, objevila by se otázka, zda se vůbec člověk může, nebo má, chovat jako pes. Pochopitelně pes je pes a člověk je člověk. Tato myšlenka nejde aplikovat na všechno. Člověk má pochopitelně více starostí, takže občas musí myslet i na něco jiného než na zábavu. Berryho sociální kritika ale zachází spíš do směru, kdy se lidé věnují povrchním věcem, vede je mamon, neumí vypnout pracovní nasazení a nedokáží si užívat maličkostí. Tyto myšlenky pak aplikuje do běžných denních situací a opět je převádí na to, jak to řeší pejsci, a proč je jejich řešení opravdu lepší než to lidské.
Z obecného hlediska není kniha nic, z čeho by si jeden sedl na prdel. Pravda, sloh je čtivný, překlad dobrý, obálka milá, myšlenky mají logiku. Osobně mi ale knížka přišla možná příliš krátká. Vůbec by nevadilo, kdyby se Berry o některých věcech více rozepsal. Některé myšlenky mi přišly nedotažené do konce. Takto vznikla jen kapesní verze s prostými životními pravdami a jednoduchým jazykem, která působí spíš jako motivační leták pro lidi středního věku, kteří nikdy nečtou, než jako knížka. I tak bych ji ale doporučila každému, kdo má psa a připadá si, že jeho život není úplně šťastný. I kdyby se z ní nepoučil, alespoň se pobaví. To stoprocentně.
Zdroj obrázku: jota.cz
About The Author
