Znáte komika a herce Denise Learyho? Ne? Nevadí, já ho do nedávna taky neznala. Ale tento člověk v Americe slavný je. Hraje povětšinou vedlejší role a taky je to král různých one-man show. Pochází ze silně katolické rodiny plné rázovitých Irů, která do USA emigrovala. Chodil na školu, kde ho učily jeptišky, a vystudoval medicínu. Později si ho všimla televize MTV, která nastartovala jeho kariéru.
Jako správného knihomola mě jeho život zas až tak nezajímá. Jen proto, že má někdo, co světu říct, ještě neznamená, že to dokáže napsat na papír. Ale Denis Leary je očividně muž mnoha profesí a jeho kritika Proč jsme takoví sráči (v angličtině Why we suck) to dokazuje!
Ve své knize rekapituluje důvody, proč je USA plná dementů. Sice píše o Americe, ale několikrát jsem se přistihla, že v tom vidím vlastně celý moderní svět, protože je západem inspirovaný. Jeho arguenty jsou věcné, i když kolikrát solidně vulgární. Brilantní sociální kritikou tak doráží na kontroverzní témata, v dnešní době politické, genderové a ještě bůhvíjaké korektnosti, tak zapovězené jako film bez černochů.
Každá věta míří do černého a bere si na paškál všechny. Maminy, které neumí vychovat své drzé spratky a dát jim občas vařečkou po prdeli, moderní televizní show založené na oblbování mozků, církev, básníky, politiky, celebrity vymleté drogami i milovníky koček.
Leary si opravdu nebere servítky a žádné téma pro něj není svaté. Jsem si jistá, že tato kniha minimálně 80% lidí nasere, protože se v jeho kritice tajně najdou. Já si naopak s každou kapitolou říkala čím dál tím víc, jak je ten člověk uvědomělý. Denis Leary se opravdu nebojí použít všemožné drsné výrazy. Někomu může jeho jazyk vadit, ale pokud se tak stane, pak je podle mého přesně ten typ, do kterého se autor obouvá.
(…)
KAPITOLA 2 – NE, VAŠE DĚTI NEJSOU ROZTOMILÉ
Jistě, jistě, však my víme. Víme to všichni, ano, samozřejmě. Jak jinak. Vaše děti jsou výjimečné. Mají přehršli talentů a všemožná nadání, jsou chytré a nádherné, nekonečně roztomilé, vyzařuje z nich neuvěřitelné vnitřní světlo a vykazují nevšední schopnosti. Začaly brzy chodit a mluvit, mají dynamický a unikátní pohybový projev a mohly by z nich být dětské modelky (modelové) nebo dětské filmové hvězdy. Mají ty nejlíbeznější oči, nejnaducanější červeňoučké tvářičky, nejminiaturnější titěrné prstíčky a fascinují vás tak bezmezně, že byste je nejradši na jedno slastné zakousnutí celé snědli.
Hm. A já mám zas tuhle hlášku: jsou to malí sráči.
A to tak, že velcí.
Uvědomte si, že mimo úzký okruh nejbližších lidí – k nimž patříte vy, co jste přivedli toho malého zabedněnce na svět, pak ještě jeho prarodiče a možná pár kamarádů – vně této soukromé svatyně je vaše dítě pro všechny ostatní takový sráč, že je přímo chodícím ztělesněním krystalické esence ryzího sráčství.
Všichni ostatní ho nenávidí.
Kočka. Pes. Sourozenci.
Tety a strýcové. Ba i kmotři.
Jsem totiž také strýc a kmotr, takže vím, o čem mluvím.
Jistě, to dítě je možná roztomilé. Dokonce občas – zcela výjimečně – skoro snesitelné.
Ale většinu času je to kňourající a vřeštící sobecký skrček, který krade, vzteká se a má násilnické sklony. Nejde ani tak o to, že pavián vedle něj vypadá jako pronikavý intelektuál, ale hlavně o to, jak neustále zneužívá své malé velikosti, jelikož moc dobře ví, že ať se rozhodne spáchat sebevětší zlo, tatínkovi a mamince se to bude zdát roztomilé.
(…)
Čtení knihy mi silně připomnělo film God bless America (V překladu Bůh žehnej Americe. Kdo neviděl, vřele doporučuji!). Obojí se věnuje stejně drastické kritice toho, co se s dnešní společností, nejen tou v USA, stalo. Tato kniha je určena pro každého idiota, kterému připadá normální, že papež káže o skromnosti a věrnosti a přitom má diamanty osázenou tiáru a šest nemanželských synů. Pro každou feministickou biomatku, která místo aby svému manželovi po tvrdé dřině v práci uvařila teplou večeři, raději tráví svůj čas na chatech, kde s dalšími strong-women debatuje nad škodlivostí očkování proti světovým smrtelným chorobám. Pro každého liberálního workoholického blba, který předal svůj genetický materiál nějaké vypatlané sekretářce, a teď namísto aby vzal své hyperaktivní dítě třeba do parku nebo do zoo, raději ho pošle do miliard kroužků a futruje ho uklidňujícími léky a kecy o tom, jak je jeho syn ADHD, a sám tráví víc času ve své prosperující firmě myslící, že to, co dělá, dělá pro rodinu. A taky pro všechny ostatní. Budete tématy a výrazy v knize pohoršeni? Vyližte si prdel a vytřete si ji svojí selfie-tyčí.
Zdroj obrázku: dokoran.cz
About The Author
