Recenze: „Zápisník cholerika“? Spíš „Zápisník úplně normálního Franty“…

Z hlediska Hippokratovy typologie temperamentu se cholerici řadí mezi „labilní extroverty“ a jejich go-to tělní tekutina je žluč. Jsou sice poněkud netrpěliví a občas i agresivní, ale jejich do žuly tesaná zásadovost se projevuje také v aktivním řešení krizových situací a pracovitosti. Jejich přecitlivělost může být chápána negativně ve chvíli, kdy se snaží urvat kolegovi hlavu za to, že z nějakého záhadného důvodu nesplnil zadaný úkol za 10 minut, když oni by ho měli hotový za 5, ale také v tom, že jsou empatičtější k očividnému trápení druhých. Prostě nedokážou zavřít oči před některými negativními, ale také pozitivními vjemy a obecně by se dalo říct, že všechno moc řeší. Mít cholerika v týmu je často cesta do pekel, protože takové osoby mají často totálně nelogické pracovní tempo a nenávidí, když jim někdo odporuje. Posaďte ho však někde do rohu a zadejte mu práci, dejte mu do ruky krabičku cigaret a energeťák, zakryjte ho zvukotěsnou vycpávkou, přes kterou nikdo neuslyší jeho zásobu sprostých slov ve čtyřech jazycích, kterými bude častovat svou nefunkční sešívačku, a odmění vás nepředstavitelným nadvýkonem, který trumfne veškeré snahy jiných „stabilnějších“ zaměstnanců.

Sama toto vím moc dobře, protože se mezi choleriky hrdě řadím. Jsem schopná podat téměř nadlidskou akci. Možná za to z velké části může můj ostravský původ, kde na sebe kamarádi namísto „seš borec, máš na to,“ křičí „kurva hobluj, pyčo“. Když se tedy ke mně dostal Zápisník cholerika od Aleše Křena, očekávala jsem něco ze soudku nás agresivních autistů, které nasere nedošlý balíček České pošty k nepříčetnosti, ale zase jsme schopní silou vůle zastavit rozjetý vlak. Nestalo se.

Jsem celkem fandou různých memoárů divnolidí a ráda se prohrabávám myšlenkami jiných povah. Jednak to je následek mé empatičnosti, ale také v tom hledám různé tipy, jak zvládat svou výstřední povahu. Zápisník cholerika nemá kapitoly řazené nějak logicky, prostě v něm můžete očekávat různé více či méně vtipné výjevy ze života. Ale že by autor byl nějaký speciální cholerik? Ne, to opravdu není.

Aleš Křen se proslavil hlavně pro svůj stejnojmenný blog, na kterém si pravidelně vylíval srdíčko o tom, co ho ten den jako ajťáka nasralo. Nevím, jestli je to chyba nakladatelství nebo jeho, nicméně v knize tyto situace najdete opravdu zřítka. Většina knihy je sice vtipná, nicméně laxní suchý britský styl psaní působí, jako kdyby byl autor spíše mamvpičistickým flegmatikem. Na začátku celého textu je varování, že je kniha vulgární a politicky nekorektní. Upřímně mi přijde, že už více sprostá a nekorektní je jediná minuta strávená ve společnosti mého vodního želváka Schnapse, než úplně celá kniha dohromady.

Příklad: Borec je pozvaný ke kamarádce na oběd, bouchne papiňák a oba jsou od hlavy k patě zlití segedýnským gulášem. Dvakrát za jeden týden. Na místo toho, aby tam tedy „pan cholerik“ popsal jakkoliv své emoce, k celé situaci se staví jako Roy Trenneman z IT Crowd. Prostě se zvedne a jde situaci neochotně řešit.

Kniha je dost vtipná, nedá se říct, že není, ale možná kdyby se to jmenovalo jinak, ocenila bych ji více. Je to jak kdybyste si pustili film s názvem „Love 2 – most romantic movie since Love“, a ve skutečnosti by to bylo o borci, co sám putuje skrz novozélandskou džungli, u toho jí gumové medvídky a těší se na to, jak přijde domů a uvaří si chilli con carne. Proste totálně matoucí název, co ti ztěžuje si ten zážitek užít, protože jste byli připravení na něco jiného.

Nedávno jsem četla podobnou sbírku memoárů, tentokrát od béčkového herce Denise Learyho, s názvem Proč jsme takoví sráči, ve které se autor celou dobu vzteká nad současnou sociální situací a přidává také mnoho historek z naprosto běžného života. Tam jsem si jako politicky nekorektní cynický cholerik opravdu přišla na své, protože jsem se mohla z totožit jednak s Learyho názorem na absurditu některých chvil, ale také s jeho opravdu pravou cholerickou ale přesto v nitru dobrou povahou. Ale nevím, proč by mi mělo přijít vtipné nebo zajímavé, že je autor Zápisníku cholerika očividně úplně neschopný si koupit boty, ale jinak se k celé této nezáviděníhodné situací staví s nadneseností Saturnina.

Pokud patříte mezi ajťáky, flegmatiky, šermíře, milovníky anglických filmů nebo prostě úplně běžné kancelářské krysy, knihu si užijete. Koneckonců můj muž je ajťák, flegmatik, bývalý šermíř, milovník anglických filmů a kancelářská krysa, a byl z ní nadšený. Nicméně bych autorovi doporučila jeho dílo nějak zásadně přejmenovat.

Zdroj obrázků: pointa.cz, dokoran.cz

Aleš Křen Zápisník cholerika

2 thoughts on “Recenze: „Zápisník cholerika“? Spíš „Zápisník úplně normálního Franty“…

  1. Dekuji za Vase veskrze nedprepojate a vysoce neutralni hodnoceni. Jakkoliv jsem se snazil setrit tu slinu zasti, nejak se mi to nedari. Poradite mi neco prosim ? V tomhle vazne moc dobry nejsem. Treba mi poradite. A mozna celemu svetu, jak by to mel videt spavne. Jenze ja jsem jen ctenare pozval do meho sveta a snazil se je pobavit. Nic vic, ani min. Blog byl zadara. stejne byl. Kdokoliv si ho mohl stahnout.
    Dokud ho neodstrelili.
    A co si udelala Ty proto, aby se lidi zachtali zadara ? Kolik zaveenejch kafi jdi dala ?
    Odpovim ti .
    Zadny. Nula, Zero Nada, prd a zlus.
    Uz ted, komunistko, jsem pro lidi udelal vic nez Ty.

  2. Mrzí mě, že si z mé recenze myslíte, že jsem komunista. Nevím, z čeho jste toto vydedukoval. Recenze je subjektivní názor a není nutné se kvůli tomu uchylovat do nějakých urážek. Bohužel se jako autor setkáte i s nepříjemnými reakcemi a je nutné se na to připravit. Je to součást autorského procesu a všichni si tím prošli. Důležité je se nezlomit a psát dál, nezvdávat to. Na první knihu je to dobré a vtipné, což jsem i napsala, jen má prostě absolutně nevhodný název vzhledem k obsahu.
    Přeji pevné nervy.
    Maya Allayí

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *