Recenze: Podzimní boogie-woogie – máme tady nového Raymonda Chandlera?

Přátelé, hlavně nevěřte anotaci o této kouzelně rozkošné knížečce z Brna! Ano, jde o detektivní příběh. Ano, detektiv nebude chtít nechat dívku v nesnázích. Ale boha jeho! Noční život? Zkrachovalec? Vážně? Podzimní boogie-woogie je milá, zábavná oddechovka, kterou ocení každý milovník detektivek a Brna. 

Tato recenze bude vyznívat možná přehnaně pozitivně. Nemohu si pomoci. Viktor Náplava, soukromý detektiv, mi v mnohém připomínal mého manžela. No a pak jsem si vzpomněla, že můj muž je jako lunt a abstinent… Přesto mají s Náplavou podobně stupidní ale rozkošný smysl pro humor. A tipuji i věk. Na celý příběh se díváme očima samotného detektiva. Máme možnost mu nakouknout do myšlenek. Sledujeme vývoj případu. Ale ne všechny myšlenky, samozřejmě. Nějaká tajemství se nám odhalí až na samotném konci. Musím říci, že být v Náplavově hlavě je legrace.

Sama bych ovšem preferovala místo u Marcely. Dívky, kterou Viktor nenechá v nesnázích a sám se zaplete do problémů. A nejen do nich. No a pak bych taky chtěla být sexy kost jako ona, co má bohatýho tatíka, nemá dítě a může si chodit po kavárnách. Dalšími postavami v příběhu jsou mimojiné legionáři. Jim totiž patří kousek knihy psaný kurzívou. Příběh ze současnosti se totiž začal psát už za dob boje za vlast. 

Děj se nenuceně rozjíždí. V první polovině knihy se seznamujeme jak s legionáři tak obrazem a taky vtipným Viktorem. A dozvídáme se, proč je Viktor detektiv a ne policajt. Jeho osobitý humor je natolik okouzlující, že mu odpustíte klišé, že chlastá brandy, a u toho poslouchá Mozarta. Díky střídání legionářských zápisků a současnosti se mi hůře soustředilo na motiv případu. Jde ovšem o výmluvu. Kdybych dávala více pozor, jistě se nemusím vracet a vodítka hledat. Jakmile totiž začal děj v druhé půlce knihy gradovat, houstla situace, byla jsem vzteklá sama na sebe, že mi některé věci unikají a nedávají úplně smysl. Přitom autor skrze své postavy klade správné otázky. Nedostává se mu řádných odpovědí, ale tak nemůžeme chtít pravdu na zlatém podnose, ne?

Na knize bych vyjma Viktorova úžasného humoru vyzdvihla reálie Brna. Kdo byl alespoň jednou mladý a bezstarostný a potloukal se Brnem, místa v knize popsaná si může pamatovat. Mlaskala jsem slastí, když si dával detektiv kávičku v Air Café. Jak ladila se zápletkou, ach, prostě nádhera. Mám takový pocit, že i scéna z lesa nebude úplně vycucaná z prstu. Autor mimo to staví příběh na ověřitelných informacích. Wikipedie, chytrý telefon, a můžete pátrat s Viktorem! Než dojde na finální lov, vše odborné je v knize zakomponováno nenuceně a umně. Abych ale byla fér, reálie a vtip pojený s Brnem nemusí každý pochopit. Kniha tak může kousíček své dokonalosti ztratit. 

Kniha na mne chvílemi působila jako úniková hra. Je totiž krátká, nemá ani 200 stran. Čtete a závodíte s počtem stránek. Přijdete na to dříve než Viktor? Máte přece jen stejné startovní pozice. A stránek ubývá, příběh graduje, zamotává se, aby se zjistilo, že pod svícnem je tma a Viktor je skvělý detektiv. V mnoha ohledech mi Náplava připomínal Filipa Marlowa.

Zdroj obrázků: pointa.cz

Jan Švancara Podzimní boogie-woogie

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *