Recenze: Mafia: Definitive Edition – Zabugovaná a blbuvzdorná urážka každého pořádného gamera

Když se řekne Mafia, nejednomu našinci nad 20 let naskočí přiblblý výraz v obličeji. Řekněme si to upřímně: Kluci z Brna tehdy vytvořili opravdu něco speciálního, z čeho se později stala legenda, která na dnešní poměry je bohužel už docela zle hratelná. Stará grafika, nepohodlné ovládání a hlavně pro mnohé nemožnost konzolového portu, což pro takové USA, kde je větší koncentrace X-Boxů a Playstationů než u nás, celkem problém. Když studio Hangar 13 oznámilo remake, byla jsem jako jeden hráčů, kteří původní Mafii milovali a vyrostli na ní, jedna z prvních, kdo si ji předobjednal. Říkala jsem si, že to pravděpodobně nebude tak skvělé jako první verze, ale jistě to bude přinejmenším nadprůměrné. Jak jsem se mýlila…

Grafika a bugy

Mafia: Definitive Edition běží na upraveném enginu vytvořeném pro Mafiu III. a vizuální stránka hry je opravdu příjemná. Už první průlet městem v intru upoutá. Nicméně v konečném důsledku budou pěkně namalované chodníky to jediné, na co se ve světě Lost Heaven dá koukat. Na hodně místech je vidět, že si grafici nedělali moc práce s modelováním textur a tlačítka CTRL+C a CTRL+V byly jejich hlavní kámoši. Nejlépe to jde vidět například v hotelu Corleone, kdy chodíte po naprosto identických pokojích, kde je vždy bordel na konkrétním místě, hned vedle vany bude stejná vylomená dlaždice a lidé mají většinou jen 3 druhy obličejů. V misi Smrt umění najdete v jedné malé místnosti klidně 5x stejný obraz. Hra vám dává pouze iluzi otevřeného světa, ale pokud někam nemáte jít, tak tam prostě nebude ani nábytek v místnosti anebo rovnou narazíte na neviditelnou stěnu, která vás nepustí dál. Pokud hodíte někomu při honičce molotov do auta, nepřátelé sice budou hořet a umřou, ale jinak v klidu sedí a ani nejsou namodelovaní na to, aby udělali alespoň nějakou reakci. Pokud zabijete nějakou příběhovou postavu, a poté se budete chtít na to místo vrátit (například v misi Všechno nejlepší), mrtvola tam nebude a nezbude po ní dokonce ani kapka krve, jako by nikdy neexistovala. Věci jako teleportace náhodných civilistů, mizející ploty, neviditelné stěny, problikávající textury, náhodně se objevující vzducholodě (které tam předtím nebyly), propadávající se nepřátelé do země, patrony visející jen tak ve vzduchu anebo komicky vznášejícíse mrtvoly jsou bohužel naprosto běžnou částí všech misí a setkáte se s nimi v průměru jednou za minutu. Můžeme doufat, že alespoň toto bude snad opraveno nějakým patchem.

Bugy, bugy, další bugy… a par glitchů k tomu.

Ovladatelnost

Původní konzolový port je doslova hrozný. Není možné si na některé klávesy nastavit duplicitu, takže například na melee beze zbraně musíte mít samostatné klávesy, které překvapivě nejdou nastavit na boční tlačítka myši, u kterých hra vůbec nebere v potaz, že by je nějaký gamer chtěl používat. Klávesa určená na kryt je ta stejná, která dává při melee silný útok, takže se mnohokrát stane, že místo toho, abyste se někde schovali, dáte pěstí do zdi. Vzhledem k tomu, že normální útok většinou nedělá nic moc (například můžete někoho běžným melee bodat do břicha a bodat a bodat klidně 10 minut, a on neumře), může se vám také stát, že budete tedy chtít udělat silný útok, ale protože je na stejné klávese jako kryt (a nejde to změnit), Tommy se vám místo rány někomu do frňáku opře o zeď.


Hloubky postav

V podstatě se dá říct, že Definitivní edici tvořily dva tábory tvůrců. Ti, kteří psali příběh a scénáře, a všichni ostatní. Ten první tábor udělal celkem OK práci. Hezky si zde pohráli zejména s Paulim a Samem, kteří od původní hry měli detailněji definované charaktery. O Samovi se dá směle říct, že je nejsympatičtější postavou celé hry. Nicméně Thomas Angelo ztratil vše ze svého pověstného sarkasmu, takže si o hláškách typu „Sakra, tak tahle holka musí bejt pěkně nažhavená,“ nebo „Odpočívej v Evropě v pokoji, Franku,“ můžete už nechat zdát. Obří rozdíl je vidět například v misi Bastard se štěstím, kdy se snaží strachy podělaný Sergio Morello v původní verzi zachránit krk posledními výkřiky zoufalého člověka, zatímco si Tommy prostě zapálí cigáro a vyhodí vagón s benzínem do povětří. Tady to není ani zdaleka tak propracované. Největší změna se udála u Sáry. Sice dává smysl, že holka, která se od mala ochomýtá okolo velkých bossů, nebude naivní trubka jak v první hře, nicméně se mi občas zastesklo po té nesnesitelné trapnosti chvíle, kdy si poklekne před Tommyho a zeptá se: „A jsou Salieriho zlí muži na každého zlí? Ty nejsi Salieriho zlý muž. Jsi moc hodný zlý muž,“ a Tom ji na to odpoví: „Někdy jsem i moc zlý hodný muž,“ načež na to vlítnou. Sice tato původní scéna působí jako křečovitý crigne z úvodu na špatné porno, ale dodává Mafii z roku 2002 jeden z mnoha momentů, u kterých se hráč může popadat za břicho, což bohužel v nové verzi není. Obecně charakterům chybí živelnost, se kterou si s nimi dal práci Daniel Vávra v původní verzi a hra nabízí jen moderní pozlátko.

Vtipnost hry

Jak už jsem načala u Sáry, momentů, kdy se můžeme smát, v Definitive Edition moc není. Celkově český dabing postav je velmi prkenný a je z toho velmi cítit, že ani samotné zlaté trio Vašut-Rychlý-Čtvrtlík to už po druhé moc nebavilo. Jalové dialogy jsou vysloveně doražené ještě horším překladem, a hra postrádá i takové drobnosti, jako možnost se jít při Běžné rutiny vymočit s kvérem v ruce, shodit kyblík dělníkovi na hlavu při misi Kněz nebo až roztomile trapný rozhovor s plešatým Joem pod Giulianiho mostem. Jediné dva světlé momenty byly mise Návštěva lepší společnosti a Salvatore, který neuměl ani kváknout jinou řečí než Italsky, čímž vzniklo mnoho srandovních nedorozumění, a nějaký svázaný klaun v hotelu Corleone.

Hra vás celou dobu vodí za ručičku

Kovaní gameři si jistě vzpomenou, že hrát původní verzi nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Lost Heaven vám od začátku do konce házelo klacky pod nohy, takže abyste se rychle dostali z místa na místo, bylo kolikrát nutností znát město lépe než své rodné včetně všech různých zkratek a zákoutí, kam se schovat. Bylo často potřeba vědět, ze které strany vyběhne nějaký nepřítel a v podstatě se naučit některé mise nazpaměť. Zdraví se vám nedobíjelo, lékárniček bylo málo, a krom svého života jste si museli dávat i bacha na své společníky, abyste si je náhodou sami nezabili. Toho se nemusíte v Definitive Edition vůbec bát. Paulie i Sam jsou nesmrtelní, a vy prakticky taky. Pokud vám zdraví dojde na určitou úroveň a budete zasaženi, vždy se vám po chvíli trochu obnoví. S trochou toho tupého krytí odjedete i na nejvyšší obtížnost s klasickým ovládáním všechny mise na první pokus. Město je upravené tak, abyste zkratky nepotřebovali, minimapa vám celou dobu ukazuje každý prd od cesty až po místa, kde můžete při honičce vybourat pronásledovatele.

Možností projet nějakou misi je mnohem méně. Pokud se těšíte, jak si budete při Běžné rutině moci hodit kostkou, jestli tam naběhnete předním vchodem a všechny vystřílíte, nebo se proplížíte přes balkon, zničíte dopředu kola auta, které vás později bude honit, nebo rovnou picnete toho hlavního záporáka přes okno, tady se vám může o takovém výběru jen zdát. Většinou máte jen jednu možnost, jak něco udělat. Jakmile se od ní byť i minimálně vzdálíte, začne vám odpočet, abyste se jako ovce vrátili na své původní místo, případně narazíte na neviditelnou stěnu. Všude se vám válí lékárničky, náboje, molotovy, granáty, a to kolikrát i na úplně vadných a nelogických místech. Všechny collectible předměty máte označeny na mapě a nepřátelé dopředu křičí: „Naházejte na něj plameny!“ a následně na to: „Oheň už letí!“ Prakticky se vám nikdy nestane, že byste si nevěděli rady anebo si prostě řekli: „Sakriš, tak toto je těžké, toto je nějaká výzva.“ V konečném důsledku už chybí jen krok k tomu, aby se hra hrála sama od sebe, a vy se na ni jen koukali, protože přesně tak jsem si připadala i na nejvyšší obtížnosti s původním klasickým ovládáním. Což mi k trochu zkušenějším gamerům přijde dost urážlivé.

Boj

Ten je samostatnou kapitolou. Je vidět, že byl původně určen na konzoli. Zbraně vám samy míří, z auta automaticky střílíte na nejbližšího nepřítele. Není možné nějak přesněji mířit například na kola nebo řidiče. V podstatě můžete pronásledovatele prostě spamovat ze svých nekonečných zásobníků a nestarat se o nic. Druhá vada je i fakt, že některé zbraně jsou nevyrovnaně slabé. Tvůrci hry argumentovali tím, že Tommy není cvičený voják, a tedy neumí tak dobře bojovat. Nicméně se nezmínili o tom, že když někomu vypálíte půl zásobníku z Thompsonu (pardon z Tommy gunu, očividně neměli ani licenci na zbraně, takže se místo Coltu 1911 dočkáte „samonabíjecí pistole“ a podobně), tak ten borec bude dál stát na nohách. Dost mě zamrzel i fakt, že zde podpořili starý mýtus o tom, že brokovnice jsou jen na velmi krátkou vzdálenost. Nedělejte si iluze, že s ní na více než 5 metrů někoho sejmete. Nejlepší taktika na boj je si vzít „zlatou pistoli“ a mířit někomu plus mínus na hlavu. Ona vám už kulka sama najde cíl do jeho kebule, takže si budete moct připadat jako John Wick.

Svět je mrtvý a NPC tupá

Krom toho, že nemůžete ani hledat jinou možnost, jak projet nějakou misi a vaše činy nemají žádný hlubší význam, tak celé Lost Heaven připomíná Truman show. Všechno je jen divadlo a nic a nikdo nemá žádný cíl. Nikam skoro nemůžete jít. Občas sice zaslechnete náhodné rozhovory, ale jsou to pouze útržky, které ani většinou nemají konec, pokud investujete ten čas a zastavíte se, abyste si je doposlechli do konce. Často uvidíte NPC, jak se spolu baví a divoce gestikulují rukama, ale když k nim přijdete blíže, zjistíte, že nic neříkají. Občas se stane, že na Thomase Angela nějaké NPC promluví a hra ani není naprogramovaná k tomu, abyste mu nějak odpověděli. Při boji se nepřátelé chovají jako zahradní trpaslíci z Harryho Pottera. Jeden se schová na místo, na které vidíte, vy ho zastřelíte. Druhý zakřičí, že jste někoho zabili, a jde tam taky. Vy ho zastřelíte. Třetí udělá to samé, a znova a znova jako banda lumíků. Pokud si někdo oblíbil postavu Lucase Bertoneho, bude nemile překvapen mladičkým slizákem, který jej nahradil. Nečekejte od něj žádné super mise, jen pár tipů na auta, která se dají ve Volné jízdě otočit.

Z Definitivní Edice kape asi tolik deprese, jako kdybyste vám rodiče na Vánoce slíbili poníka a helikoptéru, ale dostali jste jen pěkně zabalené moly prožrané prostěradlo. Lituji, že jsem za něco takového utratila jediné euro, ale doufám, že alespoň většinu z toho dostanou ti chudáci programátoři a nesežere vše vydavatelství, jak to většinou bývá. Bohužel to bude opačně, protože celá tahle patálie je jeden velký cashgrab. Hangar 13 bude mít z ostudy kabát, protože je jen málo věcí, které by se na této hře dalo pochválit, a většina z toho jako příběh, hudba nebo dabing stejně přebije původní verze hry, která je propracovanější a mnohem delší.

Roky jsem měla doma vyřazený stůl ze studia první Mafie, který jsem si cenila zlatem za jeho původ, jelikož jsem věděla, co se na něm kdysi programovalo. A jsem moc ráda, že před časem dosloužil a nikdy se nedožil toho, jak na něm hraji tuto blbuvzdornou kravinu, která je doslova urážkou každého alespoň trochu průměrného hráče a hlavně každého, kdo originál doslova miloval. Nikdy jsem neměla nic proti remaekům, ale je nutné si uvědomit, jak byla původní Mafia výborná. Je potřeba vzít v potaz tu dobu, kdy vznikla, kde vznikla a za jakých okolností. Dnešní doba posunula vývoj počítačových her na brutálně vysokou úroveň. Je mnoho skvělých her, které jsou legendární, a každá z jiného důvodu. Ale pochybuji, že by se tato verze hry nějak trvale v srdcích nás gamerů uhnízdila. Mafia: Definitive Edition v konečném důsledku vypadá vedle Mafia: City of Lost Heaven jako mladší postižený brácha vedle své chytřejší a vtipnější i když trochu ošklivé starší sestry. Nebo ještě lépe jako remake Godzilly z roku 1998 vedle té původní. Polovina lidí bude odporovat tím, že Jean Reno je ve filmu výborný. Jenomže ta druhá půlka společnosti, která se nenechá zmást drsňáckými výbuchy a skvělými dobovými efekty, bude zhnusená tím, že americká verze nemá s původním kaiju naprosto nic společného. Vše tedy záleží na úhlu pohledu. Chcete kvalitu? Zahrajte si původní verzi. Jste casual hráči, co se akorát chtějí dobře bavit a plánují vypnout u něčeho stupidního, pak raději sáhněte po remaku. Nicméně…

Nečekejte dojetí na konci hry, nečekejte rozumná a slavná moudra, která zazní v Intermezzech. Nečekejte desítky hodin strávených v Extrémní jízdě. Nečekejte žádné eastereggy, dvoustovky schované v pěněžence při loadování obrazovky nebo hrad Špliberk na etiketě láhve Whisky s nápisem BRNO. Nečekejte neviditelné auto nebo tunel ve tvaru dračí hlavy. Nečekejte nic. Vůbec nic. A budete spokojení. Možná. Já si raději dám memberberries a budu předstírat, že toto nikdy nevyšlo.

Zdroj obrázků: hry Mafia: City of Lost Heaven, Mafia: Definitive Edition, mafiagame.com

Hangar 13 Mafia: Definitive Edition

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *