Recenze: Česká hororová scéna zase překvapila. Prokletá kaple zaujme spletitým dějem.

Nikdy nezakládej podnikání na místě, kde to neznáš

V minulém roce vzniklo na československém poli několik opravdu povedených hororů. Jeden z nich je Prokletá kaple od zatím neznámého Robina Stejskala. O tom jsme zatím ještě moc neslyšeli, ale celé je to důsledek jeho totální přemíry skromnosti. Zatímco někteří sázejí na interakci s fanoušky, pořádají přednášky na conech nebo se předvádějí na facebooku, Stejskal si prostě sedí za psacím strojem a prostě jen píše. A píše dobře.

Začala bych asi větou, kterou měl říct Jan Neruda na triko hry Němý Bobeš od Járy Cimrmana: „Děj vyprávěti bych vám nedovedl. Autor vracel děj do minulosti a hned zase zpět, takže jsem brzo nevěděl, kde vlastně jsem.“ S tím, že u Prokleté kaple se neztratíte. Že ale příběh přechází do retrospektivy, a to hned několikanásobně, je totiž pravda. Celé to začíná tím, že si jeden frajer ve středních letech, který se jmenuje Tomáš Rarášek, koupí hospodu v Medovicích – vidlákově, kde dávají lišky dobrou noc. Pochopitelně tam začne slyšet divné zvuky, celá dědina mu neustále opakuje, že tam není vítán, a všichni se k němu chovají, jako by měl lepru. Začíná to jako klasické hororové klišé. Odlehlé místo, podivní vesničané, spooky atmosféra staré kaple poblíž a pochopitelně divný malý kluk, kterého vidí očividně jen Rarášek. Později se však začně příběh rozplétat do neuvěřitelně zapeklitého a dosti koplexního vyuzlení.

Pro mě to bylo celkem překvapení. Horory, ať už filmové nebo ty knižní, jsou založeny primárně na atmosféře. Čteme je, abychom se báli, protože máme rádi to bušení srdce a svírání v žaludku. Ale málokdy jsou postaveny na nějakém hodnotnějším ději. Prokletou kapli jsem četla těsně po Domu 490 od Marka E. Pochy. Ten je postavený právě na té atmošce, která by se dala krájet. Ale tato kniha je pravý opak, protože děj má. A překvapivě docela neobvyklý. Čtenář musí projít čtyřmi různými časovými linkami příběhu medovické hospody, aby se dopracoval k vysvětlení. Tady poslouchá vyprávění bývalého hostinského, tady si čte nalezený deník, tady mu zase duchové ukazují vzpomínky. I přesto působí příběh sourodě a celá kniha se dobře line. Konec je možná zbytečně šílený a trochu překombinovaný, ale upřímně už jsem dlouho nečetla něco, u čeho by se mi vlastně konec líbil. A když vezmu v potaz, že jde o autora neznámého a nevypsaného, musím Prokletou kapli ještě více ocenit.

Pravda je, že na prvních několika stránkách působil Stejskalův styl psaní dost naivně, ale jakoby se po prvních dvou kapitolách definoval, zbytek knihy už působí mnohem vyzráleji. Za pochvalu stojí i efektní obraz na obálce a poctivá tvrdá vazba s provázkovou záložkou. Co ale musím zkritizovat je opravdu enormní množství překlepů, které kniha obsahuje. Krom toho je občas nějaký řádek úplně jinou velikostí písma, většinou třeba o jeden nebo dva body menší. Někdy je v řádku jen jedno slovo a věta pokračuje až na dalším. Toto nebyl jeden nebo dva případy, ale lze to najít téměř na každé druhé stránce. Nevím, která lampa dělala Stejskalovi editaci, ale nakladatelství Talent Pro ART s.r.o. by asi mělo tomu člověku dát poctivou deku. Zvlášť pokud za to ten člověk dostal zaplaceno. Přestože je v tom autor nevinně, toto je bohužel pro něj velmi špatná vizitka. Jsem si jistá, že o tomto spisovateli ještě uslyšíme, je to už jeho druhá kniha a nevypadá, že by chtěl přestat. Nebo přestat měl, protože píše jako frajer, ale do příště by si měl zvolit jiné nakladatelství. A toto podpálit za tu ostudu, co mu udělalo.

„Jayzková“ korektura a „s.r.o“ bez tečky to zabíjí.
Robin Stejskal Prokletá kaple

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *