Recenze: Smrt bývá nehezká, když si přijde pro dítě!

Byla jednou malá holčička a jmenovala se Markétka. Měla zlaté vlásky jako Locika a její modré oči svítily jako safíry. Jednou ráno Markétka políbila tatínka a odešla s maminkou do školy. A potom začaly vraždy…

Takto nějak by mohla začínat kniha od začínajícího autora Jiřího Sivoka. Jeho tvorba se specializuje převážně na povídky, které se objevily v několika antologiích, nicméně teď tady od něj máme jeho první pořádný horor se vším všudy.

Upřímně u Nakladatelství Golden Dog jsem se už před časem absolutně přestala dívat na tituly a prostě beru každý jeden nepovídkový, který u nich vyjde. Zklamaná jsem byla jen jednou, a to už je tak 3 roky zpátky. Nikdy nevím, jaký žánr příběh bude, takže to s knihou bývá pokaždé takové vtipné rande na slepo. Ta od Sivoka měla navíc zajímavou obálku od Michala Březiny, jehož mírně komiksový styl mi velmi sedí. Po pár stránkách mi došlo, že se bude jednat o horor a mé srdce zaplesalo. Horory a pohádky, mé žánry nejmilejší…

Sivokův styl mi hodně připomněl knihy od Marka E. Pochy. Kratší úderné věty střídají barvitá souvětí, kterými maluje příběh jednoduchý, ale přesto poutavý. Na to, že to je první Sivokova pořádná kniha, musím smeknout klobouk nad velmi vypsanou rukou. Smrt bývá nehezká je poctivé dílo. Výborně, ale opravdu výborně se čte a z některých scén mi šel mráz po zádech.

Nicméně teď přijdou ta nepříjemná „ale“, a bude jich hned několik. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že styl nedokáže zachránit klišovitý a nijak originální příběh.

Hlavní hrdinou je populární český spisovatel Daniel Hejtman, kterému zemřela dcera, a on se snaží zkontaktovat ducha z jeho bývalého auta, aby mu pomohl přivést mrtvé dítě zpět. Pořád jsem tak nějak čekala větší hloubku nebo zajímavé rozuzlení, ale nedočkala jsem se. Toto je opravdu víceméně celá premisa díla. Abych se u hororu dobře bavila, potřebuji od něj více než něco, co už tady bylo stokrát. Knižně příběh zachraňuje Sivokův jazyk, ale pokud by se Smrt bývá nehezká převedla na filmové plátno, vznikne z toho tupé americké béčko, které nespasí ani Martin Scorsese.

Další věcí, která mi nešla na rozum, byla obecně postava Daniela Hejtmana. Jakožto český autor si jezdil v Land Roveru, měl čupr barák a když na to přišlo, rozhazoval masaryky na všechny strany. Otázku financí spisovatelského života jsem záměrně kvůli této recenzi řešila s několika slavnými českými autory, se kterými mám tu čest se kamarádit, a všichni mi moji domněnku potvrdili. Přestože opravdu populární český autor nutně nemusí žrát trávu a kameny, rozhodně to není tak, že by se měli o tolik lépe než my průměrní smrtelníci, mohli si vyložit nohy na stůl a bankovky používat jako zarážky pod dveře. Vlastně většina musí mít ke psaní druhou práci, aby přežila. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že si Sivok touto knihou vnitřně plnil sen, že se jednou stane díky psaní bohatým a slavným, že ho budou na ulici všichni poznávat a nebude se muset už nikdy strachovat o to, jak zaplatí své složenky. Takto to opravdu nefunguje. Většina spisovatelů píše knihy, protože je to baví, i když by mohli dělat nějakou mnohem lépe placenou činnost.

Charakter Daniela Hejtmana je na můj vkus příliš plytký. Žije, aby táhl děj, ale jinak si nedokáži vůbec představit, jaký je mimo scény, ve kterých se nevyskytuje. Jeho vzhled, jeho slova, jeho gesta, vše na mě působilo uncanny valley – strojeně a příliš funkčně. Nicméně jakmile vylezeme z jeho hlavy a podíváme se na jiné postavy, konečně se dostáváme do hlubších vod. Překvapivě daleko více než Hejtmanovy pokusy vyhrát Darwinovu cenu mě zajímal příběh, který se točil okolo prodavače ojetých vozů. Tomu byl schopný Sivok na pár stránkách vytvořit fascinující charakter, dojemnou backstory i scénu, ze které mě mrazilo daleko více než z Hejtmanova vyvolávání duchů. A právě takové malé drobnosti způsobily, že i přes jalový děj a nezajímavý přední charakter mě kniha chytila a nepustila až do konce. Na to, že to je Sivokův prvotní větší počin, je to více než dobrá práce a objektivně musím ocenit jeho potenciál. Můžu jen doufat, že si malinko zkrotí své nerealistické sny o spisovatelské kariéře a pokusí se stavět děj okolo postav a ne naopak. Protože už jen podle jeho stylu na to má všemi deseti.

Zdroj obrázků: goldendog.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *