Recenze: Píseň severu – Neskutečně zábavná fantasy, která si na nic nehraje

Nemám ráda fantasy. Vážně. Všichni ti chlupatí hobité a přitroublí trollové mi přijdou jako jedna velká pohádka pro malé děti. Věčně zpívající elfové mi lezou na nervy a nejradši bych jim do chřtánu narvala použitou plenku s padesáti odstíny hnědi. Když mé můj drahý před lety vzal do kina na premiéru Pána prstenů (říkala jsem už, že jsem stará, že jo?), odzívala jsem to a možná jsem si ve skrytu ztemnělého sálu i chvíli pospala. Bitva dvou vousatých gerontů o to, kdo půjde s kým a za kolik, mě nechávala zcela chladnou a netečnou. Asi jako neon.

Jenže lidi se mění, dospívají. Někteří s postupujícím věkem moudří a někteří zase blbnou. U mě je to jak kdy. Když jsme si jednou s rodinkou udělali ještě před začátkem covidového šílenství společný výlet do Brna, čekalo tam na mě v pronajatém bytečku překvapení. Ne, nebyl to nafukovací Antonio Banderas, ale Krev pro rusalku od Kristýny Sněgoňové, která na mě vyzývavě hleděla na vyleštěném nočním stolku. Podívala jsem se na obálku, kde na mě zkrvavená zubiska cenila jakási vyhublá bréca a zkusmo jsem si přečetla pár řádků. A byla jsem lapena. Celý večer se mnou nebyla řeč, protože jsem tu knížku musela přečíst, než pojedeme domů. Zvládla jsem to a byla jsem nadšená. Uběhlo pár dní a nastala mela. Měli jsme tu čest být prvním městem v karanténě, úplně odříznutým od světa. Mohli jsme jen do obchodu na nutné nákupy, do lékárny (stejně byly téměř všechny zavřené, protože lékárnice se neměly jak dostat do města) nebo k lékaři. Ideální čas na čtení, což o to. Ihned po uzávěře Uničova jsem s hrůzou v očích učinila obrovskou objednávku. Protože co kdyby nás zase zavřeli a já neměla co číst! A nutně jsem si chtěla přečíst něco podobného jako Krev pro rusalku.

A tak mi do oka kápla Píseň oceli. Nádherná obálka, nádherný příběh. Ony to vlastně byly takové pohádkové povídky, ale tak krásně napsané, že jsem se okamžitě a střelhbitě zamilovala. Do fantasy. A požadovala jsem přídavek.

Písni severu se opět se setkáváme s prostořekým bardem Minangarem, kterému není žádná sukně cizí a hrdinným bojovníkem Cuchenanem, jehož tíží křivdy minulosti. Na počátku příběhu opět stojí drak, který sužoval údolí Colechu po celá dlouhá léta. Nyní je z něj mršina, hýbající se červi. A nad ní se sklání tajemný princ Símiran. Ačkoliv se objeví na začátku příběhu, jeho role je velmi důležitá. Jak by mohly jednotlivé kapitoly Písně severu navozovat dojem pohádky (Cuchenan, který musí vykonat tři úkoly pro čarodějnici, najít a zabít žábu na prameni), opak je pravdou. Příběh je mnohem naturalističtější než v prvním dílu, bitevní scény jsou epičtější a motiv nenaplněné lásky tu již hraje naplno.


Knihu jsem hltala, ale když jsem dočetla ke konci, nemohla jsem věřit svým očím. „Nééé,“ chtělo se mi řvát. „Néé, prosím, tohle přece ne!“ Takže doufám, že Míša Merglová dostane v práci dovolenou, aby mohla brzy dopsat trojku. Ona totiž vždycky nejdřív napíše konec a ten u dvojky byl prostě neskutečný. Málokterý fantasy příběh ve mně vyvolal tolik emocí. Smála jsem se slovním přestřelkám mezi Minangarem a Gaiou, takřka jsem nedýchala dojetím, či jsem netrpělivě obracela stránky, když se napětí dalo téměř krájet.

A ten konec! Musela jsem si poslední stránku přečíst ještě dvakrát, abych uvěřila tomu, co je tam napsáno. A o tom dobré příběhy jsou, o emocích, které v nás, čtenářích, vzbuzují.


https://www.epocha.cz/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *