Jak jen asi můžu název recenze myslet, říkáte si? No jednoduše. Pokud se mrknete na Databázi knih a komentáře ke knize Slepí ptáci od Ursuly Poznanski, dočtete se téměř v každém jednotlivém příspěvku o tom, jaká to byla nuda. Ano, já knihu četla asi měsíc. Málem jsem ji odložila. Ale zvědavost zvítězila. Křest nudou mi byl plně vynahrazen v poslední třetině knihy.
Ve Slepých ptácích se dostáváme do současného moderního Německa, kde se objeví mrtvá dívka a vedle ní zastřelený mladík. Oba dva jsou členy skupiny na Facebooku, která se věnuje básním. Beatrice a její kolega Florin tato podezřelá úmrtí dostávají na starost a pak nastane dlouhá nuda. Respektive ještě musí zemřít další člověk, který má nějakou vazbu na případ dvojice. A nuda pokračuje dobré dvě třetiny knihy. Ke konci druhé třetiny, kdy se objeví další úmrtí, začínají opravdu těžce nalezené puzzlíky případu zapadat do sebe a tvořit obraz…
Jak jsem již psala, do čtení Slepých ptáků jsem se nutila. Neustále mne doprovázel pocit, že čtení není pro mne, protože neznám pozadí hlavních policistů Beatrice a Florina – Slepí ptáci jsou volným pokračováním předchozí knihy autorky – Pět. Rovněž jsem celou dobu nebyla schopna odhadnout, kolik je které postavě asi let. Třeba taková Beatrice si zřídila profil na Facebooku a tím, že byla nová, neuměla využívat základní funkce ve stalkování lidí. Zvláštní policistka… Ovšem jinak působila relativně mladě a to, že má dvě děti, odhadnutí věku taky nepomáhalo. Její kolega a toho času i nadřízený, Florin, působil dlouho jako divný patron. Telefonáty, přítelkyně v Holandsku, vzhled a postava, jeho bratr a původ – spojte to všechno dohromady a měl by vám vyjít nějaký sexy samec. Poznanski vás ale nechá v domněnkách, protože nic doslova nepotvrdí ani nevyvrátí. Dokonce ani konec nemá jasně vyřčené stanovisko ve vztahových liniích příběhu.
I když se mi chyby v knize hledaly lehce, nakonec pod dojmem kvalitního závěru je skoro nechci psát! Takže je jen tak napůl nastíním… Další negativní pocit ve mně při čtení vyvolává informační polovičatosti – nikde nic hmatatelného, důkazního, na základě čeho bych si mohla tkát vlastní motiv vraha. Každopádně jakmile se právě v závěrečné třetině až čtvrtině knihy objeví další silná postava, za kterou lze tušit vraha (protože opět Poznanski neřekne nic víc, než sama chce), příběh nabere na obrátkách a je jako balzám na duši. Ačkoliv nemám ráda války a bolí mne hlava, jen o nich čtu, do Slepých ptáků zapadla válka skvěle. Zda to bylo způsobeno temnotou básní netuším. Šlo jen o pár stránek, které zarámovaly obraz z pracně nasbíraných kousků informací a vy jste si mohli užít velké finále. Které nebylo zbrklé, nebylo roztahané. Bylo chladné, násilné a uspokojující.
Proto hodnotím Slepé ptáky jako trest pro přítele. Kvalitní příběh, který se táhne jako hodně hustý hlen. Relativně dobře propracované postavy, zajímavé obraty a konec, jaký jsem já osobně nečekala. Myslím si dokonce, že by svým nápadem mohli Slepí ptáci mít na Databázi knih i vyšší hodnocení. I když jsem knihu četla dlouho, nepozapomínala jsem zásadní fakta. Což vzhledem k neskutečné nudě v příběhu bylo co říci.
About The Author
