Recenze: Krev pro rusalku – surová noire detektivka z prostředí Brna

„Příběh, který stojí za to, od holky ostré jako břitva.“ – František Kotleta

Když se mi dostala do rukou tato brožovaná kniha od Nakladatelství Epocha, to, co jsem si myslela, rozhodně nebylo nic pěkného. Nekvalitní a špatně vyphotoshopovaná obálka připomíná lacinou fantasy harlekýnku a ženské jméno autorky mě doslova znechucovalo. Feministky mě asi teď sežerou za živa a od zítřka mi budou házet svoje špatně upečené muffiny do oken místo cihel, ale my ženské opravdu neumíme psát. Nebo při nejmenším neumíme psát akci. Vždycky je to jeden velký maglajz, ve kterém je akorát všechno hezky popsané, ale to je všechno. Máme nadání na detail a překrásně umíme popsat místo činu v detektivkách, dokážeme vyjádřit pocity jiné ženy, romantiku, rytíře a skvěle vyprávíme pohádky. Ale na akci prostě nemáme nadání. Máme to prostě v genech. Buďme trochu sexisti a přiznejme si, že na ženském talentu empatie a umění jednou rukou žehlit, druhou vařit, třetí chovat dítě, čtvrtou si psát s kamarádkou, pátou přepínat kanály na televizi a šestou ještě vyzvedávat poštu není nic špatného. Stejně jako je u chlapa větší pravděpodobnost, že bude umět opravit stoupačky, že mu střelba z mosinu nevykloubí rameno, že naseká dřevo bez toho, aby si amputoval nohu a vůbec bude tak nějak s nářadím šikovnější. A taky mají chlapi dar napsat akční scénu tak, aby se v ní čtenář vyznal, a zároveň aby se v ní něco dělo. A taky umí autentičtěji popsat jiného mužského.

U Kristýny Sněgoňové si úplně nejsem jistá pohlavím. Kdybych ji neviděla naživo a opravdu si nepotvrdila to, že je to drobná růžovovlasá dívčina, která se upřímně rozplývala nad tím, že viděla, jak si rozečítám její knihu, dala bych ruku do ohně za to, že je její jméno jen pseudonymem pro nějakého týpka s širokými rameny a pivním kryglem vedle laptopu. Tak skvěle je urban fantasy detektivka Krev pro rusalku napsaná.

Hlavní hrdina, Dominik Stolbenko, je totální kretén. Táhne mu už na kristova léta, pracuje jako policajt a je tak zamindrákovaný, až by si zasloužil vzít na plocho mečem. Ale protože jsem takových idiotů už potkala po čertech hodně, tenhle chlupatý působí fakt realisticky. A o lepší znázornění se stará i precizní první osoba psaní. Což je další důvod, proč mi tahle kniha přijde tak speciální, je málo bab, co umí psát za chlapa a nestojí to za pendrek. Stolbenko pracuje na speciálním oddělení, kde řeší kriminální případy, které spáchaly víly. Ano, příběh se sice odehrává v Brně, ale jak už jsem řekla, jedná se o urban fantasy, takže je do knihy přidaná další humanoidní rasa. Rusalky, žínky a meluzíny ale nejsou zrovna příjemná stvoření, na pohled jsou takové celé mokré, smrdí bahnem, občas zabijí a sežerou nějakého člověka, a celkově je nikdo moc nemá rád. A proto těm, které by i chtěly žít slušně, nezbývá nic jiného, než šlapat chodník. A taky umí ještě něco, pro co je lidé nemají rádi. Umí dočasně měnit podobu na člověka. Toho využije i Stolbenko a za jednou z nich začne chodit. Nosí ji z důkazního plechovky krve jako odměnu, když se mu změní na jeho kolegyni Danielu, kterou pak bude moci beztrestně sklátit. Jednou ale s tou skutečnou Danielou mají prověřit jednu vílu, která porušila zákon a natrefí právě na rusalku, která Stolbenka pravidelně obšťastňuje. Během nedorozumění víla Danielu v sebeobraně zabije. Stolbenko by mohl rusalku napráskat, ale napráskal by tím i sebe, že porušuje zákon, krade na oddělení zabavené plechovky krve, a ještě podporuje zakázanou změnu na člověka za účelem sexu. Takže se v zoufalství mrtvé Daniely zbaví a donutí rusalku, aby se za jeho zesnulou kolegyni začala v práci vydávat. A jako na potvoru se na oddělení objeví složitý případ. Někdo zabíjí víly. A dost brutálně a Stolbenko a jeho nově změněná kolegyně případ řeší, ať chtějí nebo nechtějí.

Musím říct, že mě hlavní hrdina sral už od prvního momentu, protože tak skvěle napsaného arogantního idiota jen tak v knize nepotkáte. Většinou je hlavní hrdina dobrák nebo alespoň sympatický antihrdina. Stolbenko ne. Věřím tomu, že ho budete nesnášet taky. Ale jak už to v knihách bývá, každý občas dojde k nějakému prozření. Naštěstí to není nic radikálního a Stolbenkův psychologický vývoj je přirozeně pozvolný a logicky vysvětlený. Nečekejte žádné přiblblé Shyamalanovy zvraty. Sněgoňová si výborně hraje s foreshadowingem, takže můžete sami uvažovat nad tím, zda je či není zahradník vrahem. A když budete dostatečně všímaví, vyřešíte případ i před Stolbenkem. Mně to samo o sobě bylo sympatické. Nemám ráda, když dávají spisovatelé najednou v knize změnu o 180° bez toho, aby tam byl předtím nějaký náznak. Potom mi to připadá, jako kdyby dal autor zvrat jen proto, aby šokoval, aby se něco najednou dělo. Celé je to pak umělé a kostrbaté. Skutečné umění je právě ten foreshadowing. Nenápadně a postupně čtenáře připravit. Seznámit s postavami, nechávat střípky skládačky. Tam zvláštní pohled, tam závan parfému, tam podivné mlčení v nevhodnou chvíli.

Krev pro rusalku považuji tak trochu za objev roku. A vzhledem k tomu, že jsem tuto recenzi napsala na Štědrý den, dokážete si asi představit, jak mě asi knížka musela zaujmout, že jsem riskovala hněv rodiny a raději předstírala žaludeční obtíže jen proto, abych se mohla schovat v koupelně, knihu dočíst a hned do světa zakřičet: „Tato kniha je kurva dobrá!“

Kristýna Sněgoňová Krev pro rusalku

One thought on “Recenze: Krev pro rusalku – surová noire detektivka z prostředí Brna

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *