Michaela Merglová se vrací k hrdinům své prvotiny Píseň oceli. Jaká je tedy druhá kniha o bardu Minangarovi a bojovníku Cuchenanovi?
Plzeňská rodačka Michaela Merglová v roce 2019 uhranula svým povídkovým románem Píseň oceli slušnou řádku fanoušků fantasy. Příběhy sukničkáře a mluvky barda Minangara a mladého barbarského válečníka Cuchenana na nás dýchly směsí Gemmelovské poetiky, vánku z irských legend a humoru.
Nyní se tedy autorka vrací ke svým hrdinům a s nimi na místo činu, tedy do Dussu na dvůr pána Delavy Raíka a především do Delavských hor. A byť se na první pohled může zdát, že je vše při starém, a nás čeká několik dobrodružných povídek propojených ústřední dvojicí, není tomu tak. Ale než se pustím do podrobnějšího pitvání Písně severu, musím předeslat, že je se svou starší sestrou provázaná víc, než Minangarovo nahé tělo s tělem děvečky Bíny. Tedy po lopatě, pokud jste nečetli Píseň oceli, mazejte si ji přečíst a teprve potom se pusťte do Písně severu.
Kdo je zatraceně ten Símiran?
Princ, jemuž Merglová věnuje prvních pár stran Indiana-Jonesovského intra bude vzbuzovat víc než jednu otázku. Muž, který v prologu přichází do Colechu je tajemnější než Hrad v Karpatech, a jen z mála náznaků čtenář vytuší, kde se na severu vzal a co by tam asi tak mohl chtít dělat. No a záhy na něj zapomene.
Přilétá Jestřábice
První kapitola téhle knihy je vtipnou variací na pohádky o třech úkolech. Znovu se v ní setkáváme s Cuchenanem a jeho věrnou osinou v zadku (pardon, přítelem) bardem Minangarem. Tady ti dva ještě řeší nastalý problém společnými silami a je to věru zapeklitý úkol. Jak uspokojit zhrzenou čarodějnici a při tom nepřijít o čest? Jestřábice se tváří jako povídka, která jako by vypadla z první knihy. Ale to je jen zdání.
Obcházení smrti – Tři dělají společnost
Hned v druhé kapitole si čtenář může vzpomenout na události z první knihy nebo zoufale tlouci hlavou o stěnu, že si nic nepamatuje a unikají mu všechny souvislosti jako voda spadající vodopádem přes klín sochy vytesané do skály v Medovalu. Tam se totiž vypravili Cuchenan, Minangar a Mordyc. Proč? Protože v Delavských horách se ztrácejí lidé a princezna Dáidre kterou před časem Cuchenan zachránil před zlým skřetem, žádá horalovu pomoc. Příběh o tom jak je těžké překročit stín své minulosti a nenaplněné lásky. Ta, jak se ukáže i v dalších kapitolách, je v Písni severu ne-li hlavním, tak velice silným hybatelem děje. Je to vážně mrazivé dobrodružství a to nejen díky tomu, že se odehrává v zasněžených horách, ale především pro životní dilemata, která v jeho průběhu jeden z členů záchranné výpravy řeší.
Žába ve studni – Oslovujeme, voláme: „Zatracený Minangare.“
Láska je velkou hnací silou i třetí kapitoly. A také hříchy minulosti. Poprvé (a ne naposled) řeší Cuchenan případ bez Minangarovi asistence. Příšera ve studni jedné z vesnic podléhajících vládě pána Raíka je jistě prací pro slavného hrdinu a jeho meč. Anebo taky ne.
Mrtvé město – Sherlock Cuchenan a Watson Minangar zasahují
Detektivní příběh, v němž Cuchenan s Minangarem a lučištnicí Gaíou rozplétají síť záhadných vražd v druhdy poklidném tržním městě, hodně připomíná Červenákovy detektivky se Steinem a Barbaričem. Merglová v ní dokazuje, že umí psát nejen fantasy, ale dokáže vystavět i solidní kriminální příběh. Zároveň znovu čtenáře přesvědčí, že umí skvěle dávkovat jak brutalitu, tak atmosféru strachu. A to přesně v tom správném množství aby udržela napětí a přitom čtenáře neznechutila.
Svatba k zastavení a Princ z proroctví
Poslední dvě kapitoly jsou spolu natolik provázané, že je nelze od sebe oddělit. Děj se spolu s hrdiny vrací do sídelního města Dussu. Osudy některých jsou spojeny v jeden, jiní v závěrečném cliffhangeru ukazují, že poslední slovo budou mít ve třetí knize. A my se dozvíme (nebo spíš ujistíme), že Minangar má nejen pod čepicí, ale především charakter. Kruh se uzavřel, poslední díl skládačky zapadl na své místo a já smekám před autorkou, jak pěkně všechno vymyslela a jak dokonale dokázala propojit minulost se současností a příběhy Písně oceli s příběhem Písně severu.
Omnia vincit amor – Nad vším vítězí láska
Merglová umí napsat nejen zajímavé, ale především lidské postavy. Právě v Písni severu je často vidět jak jsou její hrdinové chybující a jak mnohdy balancují na ostří mezi věrností svému poslání ergo morálce, a vlastním prospěchem. Zkrátka a dobře nesmrdí papírem. Chemie mezi postavami funguje na sto procent (a tím zdaleka nemyslím jen Cuchenana s Minangarem). Slovní přestřelky vhodně odlehčí kdejakou tíživou a temnou scénu a to se také počítá. Knihou se pak jako červená Ariadnina nit vine motiv lásky. A protože je to láska ve všech, nebo alespoň mnoha svých podobách, není příběh ani přeslazený a nepůsobí ani jako červená knihovna.
Plusy a mínusy
Autorka nejen že znovu přivádí na scénu oblíbené hrdiny, ale staví je do pro ně mnohdy nezvyklých rolí. Zároveň dává ještě více vyniknout jejich charakterům. Vyprávění má spád a tu správnou oldschool fantasy atmosféru. Příběh je více provázaný než v Písni oceli, přesto třetí a čtvrtá kapitola působí v celkovém kontextu jako povídky a ne jako součást celku. Každopádně Píseň severu je ještě o pár ledových obrů lepší než její starší sestra a já se těším, až se k ní za čas vrátím v podobě audioknihy. Jen trnu strachy jak si s nelineárním vyprávěním poslední kapitoly poradí mistři zvuku.
Zdroj obrázků: epocha.cz
About The Author
