Kde sa vzala, tam sa vzala šikovná česká autorka fantasy Miša Merglová. Do povedomia čitateľov sa dostala najprv vďaka publikovaniu úspešných súťažných poviedok v zborníkoch ako Mlok, Kočas či Žolnéři Fantasie a v časopise Pevnost. Merglovej štýl je príjemne zrelý už v mladom veku a taktiež dokáže originálnym spôsobom pracovať so zažitými žánrovými klišé. V novembri minulého roka vydala svoj debutový román Píseň oceli. V nadväznosti na jeho recenziu vám prinášame rozhovor s talentovanou autorkou, v ktorom sa dozviete niečo viac o jej vzťahu k fantasy, ponoríme sa do pozadia jej debutového románu a zamyslíme sa nad stavom českej fantastiky. A aj na Kotletu príde.
Knižní Díra: Píseň oceli je klasická fantasy. Žiadnych mimozemšťanov tam človek nenájde. Hľadal som ich, ale nie sú tam. Čím ťa oslovil tento subžáner fantastiky, že si mu neodolala a venuješ sa mu najviac?
Michaela Merglová: Do klasické fantasy meče a magie je celkem oříšek ty emzáky dostat, ale člověk si vždycky může představovat, že je ten drak stvoření z jiné dimenze… Fantastika celkově je pro mě únik. Realita je občas šedivá a depresivní, takže před ní radši mizím do světů, co jsou od toho našeho hodně daleko. A namakaní borci s mečem a pseudostředověké kulisy mě bavily už od mala.
Knižní Díra: Aké sú tvoje obľúbené fantasy knihy? Ktorú sériu bys odporučila fanúšikom žánru?
Michaela Merglová: Celá tvorba Davida Gemmella je výborná a mou dlouholetou láskou je Sam Elánius z knížek o Hlídce od Terryho Pratchetta. Sériím se obvykle vyhýbám, ale třeba Holdstockovy knihy o lese mytág jsou úchvatně snové.
Knižní Díra: Jednou z hlavných postáv tvojej knihy je klasický namakaný akčný hrdina – horal Cuchenan. Zaujímalo by ma, aký je tvoj vzťah k Howardovmu barbarovi Conanovi? Čítala si ako mladica conanovky alebo ťa to ťahalo skôr iným smerom?
Michaela Merglová:Jako mladice jsem četla hlavně pratchettovky, Conana jsem znala spíš z filmového zpracování. První conanovku jsem dostala do rukou až v roce 2013, když vyšla sbírka povídek Conan: Meč s fénixem a jiné povídky. V rámci studia pro knihu jsem si Conana samozřejmě načetla a kdyby mi na dveře zaklepal Jasona Momoa jako Conan, tak ho nevyhodím, žejo, ale jako postava mi Conan k srdci nepřirostl.
Knižní Díra: Ďalšou z hlavných postáv „Písně oceli“ je bard Minangar. Prečo si vybrala práve jeho ako jedného z hlavných hýbateľov deja a nie napríklad sexi elfku, do ktorej by si sa vtelila? A prečo je taký promiskuitný?
Michaela Merglová: Kdo říká, že jsem se nevtělila do barda? Minangar je postava, kterou jsem měla v hlavě v nějakých hrubých obrysech asi od patnácti, kdy jsem prvně četla Villona a chtěla jsem si napsat vlastního bohémského kurevníka. Je to svobodomyslná postava, co má svůj vnitřní morální kompas, možná ne konvenční, ale jemu dává smysl. Byla zábava ho psát.
Knižní Díra: Aké to je pre ženu písať mužské postavy?
Michaela Merglová: Stejné jako psát strom. Nebo dům. Nebo ženu. Je to prostě součást příběhu. Jak by řekla Angua, stačí myslet egovarleticky.
Knižní Díra: Čo prežívaš, keď zabíjaš nejakú postavu? Niektorí spisovatelia vnímajú postavy ako nástroj deja, iní pri tom aj slzu uronia. Ako to máš ty?
Michaela Merglová: Občas je to nevyhnutelné, mrtvola sem, mrtvola tam, to k fantasy prostě patří. Obvykle to mám naplánované dlouho dopředu a snažím se to napsat citlivě, ale zároveň se v tom nenimrat. Slzy neroním, spíš se většinou chechtám jako hyena.
Knižní Díra: Čítal som začiatkom roka esej (a následný shitstorm v diskusii) na stránke Sardenu o zaostalosti českej fantastiky, ktorá je vraj málo odvážna a točí sa témami v kruhu. Vnímam to odlišne. Navyše tvoja prvotina pôsobí veľmi zrelo, premyslením spôsobom pracuje s žánrovými stereotypmi a tvoje postavy majú uveriteľnú psychologický profil. Aký je tvoj názor na úroveň českej fantastiky?
Michaela Merglová: A jéje, tohle je tak přímočará otázka, že se z toho nevykroutím – a odpověď by vydala na samostatnou esej. Takže, můj názor ve zkratce: myslím si, že na to, jak jsme malá země, máme dobrý záběr.
Fantastika je určitým nastavením zrcadla společnosti a Česko je poměrně konzervativní. Spousta tuzemských knih zpracovává stereotypní motivy a klišé a ano, máme tu bohužel některé autory a nakladatele, pro které je žena nádoba k uspokojení vlastních potřeb, LGBT sprosté slovo a globální oteplování hoax. Jsem ale optimistka, a když vidím nastupující spisovatelskou generaci jako je Pavel Bareš nebo Theo Addair, kteří citlivě pracují s originálními nebo moderními motivy, vím, že to není tak zlé. Trh se pomalu mění a vznikají u nás zajímavá, odvážná nebo progresivní díla, logicky jich ale nejsou stovky. A těch faktorů, které to ovlivňují, je celá řada – životní zkušenosti autora, s tím související vypsanost a schopnost předat kvalitně nějakou myšlenku, zájem o nějaké téma (těžko lze psát třeba o transgender problematice, pokud do ní nemáte vhled a nemáte vnitřní pnutí nebo potřebu si k ní něco zjišťovat), poptávka čtenářů po okrajových žánrech, velikost českého trhu versus velikost angloamerického trhu… jak říkám, vydalo by to na samostatnou esej.
Knižní Díra: Myslíš si, že má literárna fantastika šancu preraziť viac do českého literárneho mainstreamu? Že by napríklad Sněgoňová vyhrala cenu Magnesia Litera? Prípadne Kotleta?
Michaela Merglová: Bylo by to hezké a v případě některých autorů rozhodně ne nezasloužené, ale je to zatím spíš zbožné přání. Fantastika je navzdory dlouhodobému pronikání do mainstreamu pořád taková popelka všech žánrů.
Knižní Díra: Ktorý z tvojich literárnych úspechov ťa najviac hreje pri srdiečku a prečo?
Michaela Merglová: Tak vydání první knížky byl velký milník, na který se nezapomíná. A z těch ostatních je to asi meč ze soutěže o Nejlepší fantasy. Spíš tedy rezne na zdi, než že by někde hřál, ale tehdy mi udělal obrovskou radost – když dva roky končíte poražena Kristýnou Sněgoňovou a v posledním uskutečněném ročníku soutěže konečně vyhrajete a jdete se s Kristýnou ožrat, má to prostě punc dobré vzpomínky.
Knižní Díra: V máji by ti mal vyjsť ďalší román s názvom „Prokletá věž“? Čo nám o ňom môžeš prezradiť?
Michaela Merglová: V Prokleté věži se zloději v přístavním městě musejí rozhodnout, jestli jít do riskantního plánu s pomocí svého bývalého parťáka. Možná jim to přinese svobodu a bohatství, možná ne. A možná se rozjitří staré rány a křivdy a ukáže se, jestli se dá získat zpět ztracená důvěra. Knížka by touhle dobou měla být už v tiskárně a můžu prozradit, že má s prvotinou společnou akorát autorku.
Knižní Díra: Chystáš v budúcnosti pokračovanie „Písně oceli“?
Michaela Merglová: Ano. Jednou…
Knižní Díra: Otázka k aktuálnej vírovej situácii. Kotleta ušiel pred koronavírom do Bruntálu. Myslíš si, že tam ostane naveky a bude odtiaľ plánovať vznik nezávislého Bruntálska a následne vojenské ťaženie smerom na Prahu?
Michaela Merglová: Je to pravděpodobné, ale on má vždycky velké oči, co se plánů týče, a realizace pak pokulhává, takže tipuju, že do Prahy přijede triumfálně na vepři s klackem v ruce.
Knižní Díra: Spisovatelia bývajú trocha šialený. Čím si zvláštna ty?
Michaela Merglová: Mám pihu mezi prsty na noze.
Knižní Díra: V Knižnej Díre tradične uzatvárame rozhovory s otázkou na názor spisovateľov na premnoženie diviakov v českých lesoch. Ako vnímaš ty túto situáciu?
Michaela Merglová: Já z centra Prahy mám na tuto problematiku velice erudovaný a přesný názor a vnímám ji velice silně.
Zdroj obrázků: databazeknih.cz, epocha.cz
About The Author
