Jsem fanoušek hororů a speciálně těch českých. Ráda se bojím a napjatě zarývám prsty do opěradla křesla zatímco se hlavní hrdina vydává na pospas paranormálním silám. A pokud je příběh stavěn okolo slovanské kultury, ve které namísto nudných poltergeistů převládají lešijové, polednice a čarodějnice, potom si mě získá už tak nějak automaticky.
Oko čarodějnice je útlá knížečka od Nelly Černohorské. Krátký formát jsem ocenila, protože někdy je lepší méně, než natahovat děj na bichli. Na 130 stránkách se rychle rozjede strhující příběh 18 leté Sofie, která je svědkem podivného zmizení kamarádky své mladší sestry. Jak už to tak v hororech bývá, začnou se dít divné věci, které slibují docela brutální melu. Černohorská má neokoukaný a dost malebný vyprávěcí styl, takže to jen přispívá k tomu, abyste knihu slupli za tři hodiny na jeden zátah. Jenomže formát, sloh ani mé oblíbené slovanské prostředí děje nevyrovnaly některé bolestivé nedostatky knihy. Předem upozorňuji, že v této recenzi bude pár spoilerů, takže pokud jste na ně citliví, nedoporučuji číst dál.
Oku čarodějnice zoufale chybí nějaké popisy. Netvrdím, že nutně potřebuji, aby byla na postavách znárorněná každá piha a na domech každá cihla, ale naprostá absence jakéhokoliv vyobrazení čehokoliv mi vzhledem k nádhernému jazyku Černohorské přijde nejen jako promrhaný potenciál, ale také jako dost odbytá práce. A netýká se to jen podob různých živých i neživých objektů, jejichž vzhled si čtenář prostě musí cucat ze zadku, ale také i objasnění jednání některých postav.
Jak už jsem řekla, Sofii je 18. Krom krátkého bliknutí do minulosti, které se týká neúspěšného pokusu být znásilněná, o ní nevíme naprosto nic. Kniha nám nenabídne vysvětlení, proč si vlastně svoje mindráky léčí sexem s postaršími strejdy, který je jí nepříjemný a musí předstírat orgasmus. Nepopisuje nějakou formu terapie ani nevysvětluje, z jakého důvodu se Sofie chová někdy naprosto mentálně retardovaně. Koneckonů se jí toho zas až tolik nestalo, aby celý zbytek života jen zírala do zdi a poslouchala Starway to heaven. Část knihy se týká osudu její rodiny, matky, otce i její mladší sestry. Nicméně vzhledem k tomu, že autorka nevěnovala dostatek pozornosti jejich začátku, aby vybudovala charaktery, já jsem zase nevěnovala dostatek pozornosti jejich konci. Nevím, jak vypadali, nevím, jak se chovali, nevím, co dělali se svým životem ani jací byli. A pak se s nimi něco stalo a mně to bylo úplně jedno. Nepřišly mi jako skutečné postavy, jen jako předprogramovaná NPC s generickými nezapamatovatelnými obličeji, které opakují předepsané lajny textu.
Jediná postava, které je alespoň trochu věnovaná pozornost, je Sofie, ale ani u té nijak nepochodíte se svoji zvědavostí, proč je taková jaká je. Nebo vlastně jaká je… Vyvodíte si, že je přecitlivělá, pasivní, dost hloupá, takže vedle ní vypadá i Bella Swan jako akční superhrdinka, ale to je vše. Její absolutní antitalent cokoliv řešit mi drásal nervy na každé stránce. Sofie ví, že se v jejich domě děje něco zlého. Ví proč a dokonce ví od koho. Ví, že některým jejím blízkým hrozí velké nebezpečí, ale přesto namísto nějaké aktivity upadne do letargie, zaleze si do rohu, ve kterém čtyři dny depkaří, až je na nějakou pomoc úplně pozdě. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že většina událostí v knize byla doslova její vina, protože prostě nečinně přihlížela a akorát se litovala. Také si dost často kupuje cigarety a trávu, ale nedozvíte se, jestli na to prostě dostala od bezejmenné maminky anebo má nějakou brigádu. Vzhledem k jejímu jednání bych ji osobně nezaměstnala ani jako obsluhu skákacího hradu, protože bych měla dojem, že by ho nezvládla nejen ani zastrčit do zásuvky, ale dokonce ani obhospodařit nějaké složitější procesy nebo případně ošetřit zraněné dítě. Sofie, tak jak je napsaná, by pravděpodobně seděla jako pecka na židli, kde by přemýšlela nad smyslem života a někdy v 11 večer by si všimla, že jí skončila šichta, protože všichni už šli domů, je tma a je jí zima.
Stupidita některých postav hraničí s mentalitou puberťáků v amerických céčkových hororech. Podezřívám autorku, že si Sofii napsala tak trochu na tělo, protože jinak nedokážu vymyslet jediný důvod, proč by někdo dobrovolně do hlavní role napsal tak retardovaný charakter. A nejen to. Z knihy čiší zbytečná deprese, utápění se a nimrání se ve vlastně jednoduše řešitelných situacích, až to vypadá, že to je naschvál. Doufám, že v životě Černohorská není takový emocionální masochista, který se rád utápí ve svých problémech místo, aby je nějak řešil a že Sofie není ve skutečnosti autobiografickou postavou. Protože pokud ano, je mi autorky upřímně líto. Ne pro věci, které se jí očividně staly, ale pro to, jak se k nim staví.
Oku čarodějnice nepomáhá ani to, že je část děje v němčině. Příběh totiž obsahuje flashbacky z minulosti odehrávající se v době ranného novověku, ve kterém byla němčina hlavním jazykem. Neidentifikovatelné anonymní postavy tedy na sebe něco vřískají, ale překlad nenajdete ani pod čarou, takže pokud nejste germanofil, můžete si význam jejich slov tak maximálně domýšlet z kontextu. Který chybí.
Naprosto ujeté mi například přišlo i to, že ačkoliv se děj očividně odehrává v součastnosti, postavy si píší přes messenger a sledují současné filmy, pokud si chtějí však přečíst zprávy, jdou si do trafiky koupit tištěné noviny. Protože něco jako idnes nebo novinky.cz prostě asi není v tomto universu věc. Přitom Sofie často hledá informace na internetu, takže počítač podle všeho používat umí. Nebo to, že se děj odehrává v Moravskoslezském kraji (ze kterého pocházím), rodina má chatu na odlehlém místě, které vysloveně vybízí k tomu, aby se tam domky vykradávali klidně 5x za sezónu, ale přesto se do ní nikdo nevloupal, aby si odnesl nejen jejich televizi, ale také jejich nelegálně drženou brokovnici. Nebo čistý fakt, že jsou se sestrou Sofie spjaty hned dva těžké trestné činy, ale jediného policejního vyšetřovatele ani nenapadne, že by kohokoliv z rodiny vyslechl, což vyústí i v naprosto ujetý a zbytečně depresivní konec, kterému by se několika jednoduchými kroky dalo vyhnout.
O negativech Oka čarodějnice bych bohužel mohla pokračovat ještě hodně dlouho, přesto v něm cítím i trochu naděje. Černohorská psát umí. Její sloh sice trochu připomíná nevypsaného maturiťáka, ale přesto je v něm něco kouzelného a hladivého. Jen bych jí do příště doporučila se víc zaměřit nejen na lepší uvedení do děje ale také na logiku některých věcí.
Zdroj obrázku: goldendog.cz, wallpaperaccess.com
About The Author
