Každý z nás je úchyl. A ten, který tvrdí, že on je výjimkou, tak je největší. Já si například doslova mlaskám u naprostých bizárů, ve kterých někdo zkombinoval horor a humor dokupy. Občas se to povede, a pak vznikne taková prasárna jako je Hřbitov trpaslíků.
Představte si, že žijete ve světě, kde opravdu existují fantasy postavy jako trpaslíci. Tedy pardon gnómové. Nazývat je trpaslíky, je rasismus. Gnómové žijící v pospolitosti s lidmi mají vlastní byty se 70 centimetrovým stropem, vlastní obchody a módu, ale jinak legislativa nějak zakazuje se k nim chovat odlišně. Co na tom, že váš kolega v kanclu neměří ani půl metru, za svůj tuplák piva o velikosti normálního panáku platí stejně jako vy za ten svůj a jejich rozmnožování spíš připomíná pohlavní život choroše travního. Sociální spravedlnost musí být. Alespoň na oko.
Odon se narodil jako gnóm a má to vzácné štěstí, že se mu podařilo ulovit i prvotřídní trpasličku, kterých je jako šafránu. No a právě z toho důvodu mu jeho femme fatale neznámý pachatel unesl. Odon se ji za pomocí svého nejlepšího kamaráda Amose vydává hledat. Jednoduchá zápletka, která shrnutě v kombinaci s veselou obálkou zní jako dobrodružné fantasy. Nicméně pokud byste se nechali takto zmást, narazíte na drsnou překážku v podobě naturalistického příběhu plného lepkavé krve, smradlavých vnitřností, lámání kostí, mučení a PTSD.
Petr Boček se s tím nesere. Na jednu stranu působí Hřbitov trpaslíků jako kratší odlehčené čtení do vlaku, jenomže na druhou v sobě skrývá brutálně zamotanou zápletku hned pěti postav, které se teprve postupně propojí. Na krátkém formátu se Boček stihl vyřádit. Děj díky tomu odsýpá rychlostí pouštní bouře a zanechává za sebou spoušť v podobě hořké chuti na jazyku, kterou se mi nepodařilo odstranit ani po dvou dnech. Bez toho, abych cokoliv napsala o konci, mohu jen zodpovědně prohlásit, že mě nasral a potěšil zároveň. A to se mi zas až tak často nestává.
Za mě bych ale knihu neoznačila jako hororovou komedii. Pravda, text je odlehčenější a postavy mluví, jak jim zobák narostl. Upřímně to na mě ale působilo realističtěji, než když si spisovatel hraje na to, jak moc hluboké věty umí pronášet. Takže v konečném důsledku na mě Hřbitov trpaslíků působil spíš jako detektivní gore, který má shodou náhod pár vtipných momentů. Nicméně si dokáži docela živě představit, jak skvěle švihlý film by z tohoto příběhu byl.
A jen tak na okraj, podobně úchylné květinky jsou i na každé stránce. O to větší bizár je to, že se ve Hřbitově trpaslíků mění vše pravidelně z roztomilosti na maso.
Zdroj obrázku: goldendog.cz
About The Author
