Česká spisovateľska Michaela Merglová vydala začiatkom decembra minulého roka román Píseň Válek, záverečný diel fantasy trilógie Delavský cyklus, ktorý sa podľa nášho názoru veľmi podaril. To je dobrá zámienka na rozhovor. O to viac, že Merglová je žena mnohých literárnych talentov. Je nielen autorkou štyroch románov, ale aj množstva žánrových poviedok, editovala zborník Krásky a vetřelci a píše knižné recenzie pre rôzne periodiká. Rozhovor poodhalí brány do tvorivého sveta Michaely Merglovej a dozviete sa v ňom nielen niečo viac o jej prístupe k písaniu, ale aj o jej obľúbenej hudbe, vzťahu k írskej kultúre a larpoch.
Píseň Války je vyvrcholením Delavského cyklu a v symbolickej rovine sa pre teba jedná o koniec jedného životného obdobia. Ako by si opísala svoje pocity z dokončenia Delavského cyklu?
V první řadě to pro mě byla obrovská úleva. Když člověk píše velký příběh na pokračování, cítí po celou dobu určitý dluh čtenářům i sobě, a zároveň nejistotu, jestli vše uspokojivě dokončí, sváže dějové linky, uzavře předestřená témata, dostojí očekáváním. Mám tedy radost, že se mi povedlo cyklus dotáhnout do konce, a zároveň se mi odvalil obří kámen ze srdce.
Ako dlho sa rodila Píseň Války? Vypadol z teba román spontánne alebo si si ho musela poctivo vysedieť?
Psaní románu je alespoň pro mě vždycky trochu nelehké a je potřeba mu věnovat čas a úsilí. Některé věci šly snáze než při tvorbě první knihy, i tak to ale bylo pěkných pár stovek hodin, které jsem na tomhle díle odseděla.
Stalo sa ti počas písania, že si síce plánovala nejaké osudy pre postavy, ale pri písaní ťa to odviedlo akoby iným smerom?
Stalo se mi to u pár vedlejších postav. Třeba Eogham byl v úplně prvním nástřelu příběhu záporák, nakonec mi ale přišlo zajímavější sledovat jeho vývoj všemu nepříjemnému navzdory. Stejně tak mi vykrystalizoval ve druhém díle více i Mordyc a společně s Eoghamem utvořili do jisté míry zrcadlovou dvojici hlavním hrdinům. U ústředních postav se mi to ale nestává. Měla jsem napsaný závěr hned od začátku, když jsem se do cyklu pouštěla, a věděla jsem tak přesně, kam dojdou.
Máš nejaké rituály, ktoré ti pomáhajú sa dobre naladiť na písanie?
Mívala jsem jich spoustu dříve, ale přijde mi, že s rostoucím počtem zkušeností už to pro člověka přestane být tak důležité. Teď už mi stačí vyhradit si chvíli volna a můžu tvořit.
Si skôr nočný alebo denný spisovateľ?
Stejně jako ty přechozí rituály mi i tohle přijde trochu proměnlivé. Dřív jsem psala po nocích, následně jsem měla období, kdy se mi nejlépe tvořilo dopoledne, a teď mi přijde, že už nemám tu „svou“ hodinu a prostě píšu, když to jde a je chuť.
Na tvojom facebooku som si všimol, že si zdieľala odkaz na playlist piesní, ktoré ťa inšpirovali pri tvorbe. Aké kapely ťa najviac inšpirujú pri písaní a prečo? Apropo, aké sú tvoje obľúbené žánre a skupiny? Si skôr na tie jemnejšiealebo si vieš užiť aj trocha rockového rachotu?
Hlavně zpočátku při psaní Delavského cyklu mi hodně pomáhaly folkové kapely a různé instrumentálky navozující středověkou atmosféru. Poslední dobou jsem pak přešla spíš na zvuky přírody nebo white noise, abych se mohla lépe soustředit. Nikdy mi ale nešlo psaní při zpívané hudbě, špatně se pak soustředím.
Ve volném čase jsem dřív jela hodně v metalu a rocku, zvlášť v žánrech industry a folk, ale v posledních letech jsem se přesunula k playlistům s indie a akustickou hudbou. Ne, že bych si občas Twilight of the Thunder God s chutí nedala, ale už je k tomu poslední dobou méně příležitostí a chuti.
Začínala si ako poviedkárka a aj Delavský cyklus si dlho držal poviedkový charakter. V čom vidíš výhody poviedok oproti románom?
Povídky jsou kratší a zaberou výrazně méně času, takže si člověk může snáz pohrát s nějakou myšlenkou nebo náladou, okoušet koncept, který ho láká, ale do románu by se s ním nepouštěl, nebo si napsat prostě jen něco pro radost. Povídka navíc patří ke stavebním pilířům žánru science fiction a řada těch nejlepších věcí vznikla právě jako kratší útvary.
Zatiaľ som si všimol hlavne pozitívne recenzie na Píseň Války, k čomu srdečne gratulujem. Aké sú tvoje aktuálne spisovateľské plány? Plánuješ ďalej rozvíjať príbehy postáv z Delavského cyklu alebo sa chystáš skúsiť nový svet?
Na začátek musím říct, že ty pozitivní reakce mě hrozně těší. Když člověk sedí zavřený doma nad klávesnicí, je to vždycky trochu vabank – autor si může myslet, že něco bude perfektně fungovat, ale pak mu to čtenáři otlučou o hlavu a naopak. Těší mě tedy, že jsem se s knížkou trefila do nálady a že se mi povedlo všechny ty hodiny přetavit v uspokojivý závěr příběhu.
Co se týče pokračování, nevylučuji ho, ale v tuhle chvíli si potřebuji od světa Delavy trochu odpočinout. Můj oblíbený Neil Gaiman řekl v jednom svém projevu, že dostal nejlepší radu o psaní od Stephena Kinga a ta zněla: „Užij si to.“ Sám pak přiznal, že to nikdy pořádně nedodržel a pokaždé se stresoval plánováním nových věcí a vyhlížením dalších projektů. Já jsem teď konečně ve fázi, kdy mám čistý stůl a chci si to aspoň na chvilku užít. Napsala jsem si pro radost dvě povídky, které by letos měly vyjít v různých sbornících, v Nakladatelství Epocha se připravuje k vydání sci-fi detektivka, kterou jsem odevzdávala ještě před Písní války, a pomalu rozpracovávám něco nového. Beru to ale zatím zvolna.
Veľa ľudí z fantasy komunity má skúsenosti s larpami. Bola si niekedy na nejakom? Ak áno, na akom? Ak nie, prečo si zatiaľ nebola na larpe? Bojíš sa smradľavých ľudí šermujúcich plastovými mečmi?
Byla jsem na dvou fantasy larpech a pokaždé se mi ohromně líbila atmosféra, kterou jsem tam zažila. Potíž je v tom, že nejsem moc hráčský typ, takže mě baví sedět někde v koutě s medovinou, zpívat u ohně a zevlit spíš než reagovat a aktivně hrát. Ideální by pro mě bylo jezdit na larpy jako čumil, ale pokaždé, když jsem zvažovala aspoň cépkování, mi pak larp s něčím kolidoval. Smradlavých lidí šermujících plastovými meči se tedy rozhodně nebojím – i když pánům, co se zády ke mně nevědomky předklánějí bez varování v kiltu, maličko ano.
V doslove knihy je zmienené, že si sa inšpirovala v írskej mytológii. Mohla by si nám prezradiť, čím ťa zaujala?
Když jsem vyrůstala, hrozně mě mytologie bavila, od řecké, perské, po severskou a irskou. Četla jsem tehdy převážně kondenzované útržky příběhů v různých encyklopediích, ale moje sestra si někdy kolem mých dvanácti přinesla z Levných knih titul Za devíti vlnami z nakladatelství Apsida, který zpracovával irské mytologické cykly uceleně a příběhově. Pamatuju si, jak mě to bavilo, a knížku jsem přečetla mnohokrát dokola. Když jsem ji po letech držela v ruce, přijde mi, že víc zapracovala fantazie a výlet do Avebury v Anglii než text samotný, ale ten pocit z dětství ve mně někde uvnitř zůstal – mix všezelených království, tajemných jinokrajů, velkých hrdinů, nevyzpytatelné magie, svazujících přísah, proradných proroctví… Když jsem začala psát, snažila jsem se dál předat právě to, co ve mně vzbudily irské mýty před tolika lety. Nemluvě o tom, že Cú Chulain, jehož berserk mód se dá zrušit jen vymácháním v sudu, byl prostě skvělá postava.
Bola si niekedy v Írsku?
Měla jsem v plánu vyrazit do Irska jako odměnu za dopsanou trilogii, akorát jsem si těsně před vydáním vzala hypotéku, takže tenhle sen teď trochu pozdržely trapně dospělácké starosti jako kde vykrást banku a jestli budu mít dost peněz na jídlo. Jakmile ale najdu dostatečně laciné letenky a nějaký kumbál pod schody v Dublinu, fičím tam a nic mě nezastaví!
V posledných rokoch si prispela viacerými poviedkami do zborníkov od Epochy ako Ve stínu magie, Krásky a vetřelci a taktiež Zákon genu. Veľa ľudí si podľa m§a nevie predstaviť proces písania poviedok pre zborníky a predstavuje si, že človek napíše poviedku a potom bum, vydané. Mohla by si nám prezradiť, čo všetko obnáša vydanie poviedky v zborníku?
Záleží, jestli jste editorem sbírky jako jsem byla u Krásek, nebo jste „jen“ přispěvatelem. Pokud do ní přispíváte, obvykle se na vás obrátí někdo z editorů se zadáním, které obsahuje téma, rozsah a celkové podmínky toho, jak by spolupráce vypadala. Vy následně řeknete, jestli se chcete účastnit, a pokud ano, zkonzultujete s nimi námět, rozvrhnete si povídku, napíšete ji a odevzdáte. Editoři se ozvou, jestli je vše v pořádku, případně vám navrhnou k textu nějaké změny a úpravy, a následně text postupuje do klasického procesního kolečka v nakladatelství – redakce, korektury, sazba, tisk, vydání, propagace.
Jakmile jste i editorem sbírky, znamená to, že musíte napřed dát dohromady téma a seznam autorů, které oslovíte, musíte se domluvit s nakladatelstvím, jestli a v jaké podobě sborník vydají, dohodnout podmínky a vybrané autory. Z toho vám vznikne výstup v podobě zadání a smlouvy a pak oslovujete, domlouváte, prosíte, kontrolujete, hlídáte termíny, urgujete, přeposíláte a fungujete jako manažer projektu. Je to celkem zábava, ale taky trochu časová i mentální nálož.
Zborník Krásky a Vetřelci si nielen obohatila poviedkou „Slizka“, ale taktiež si ho editovala. Ako by si popísala svoju skúsenosť s editovaním? Bola to pre teba jednorázovaná skúsenosť alebo by si sa k nej ešte rada niekedy vrátila?
Před Kráskami jsem neoficiálně editovala už sborník Lockdown, který ale vznikl trochu jako hurá akce s povídkami, které už autoři měli hotové, takže to v porovnání s Kráskami byl celkem rozdíl. Jestli si to vyzkouším i v budoucnu, zatím uvidíme. Je to každopádně zajímavá zkušenost, z níž se člověk může hodně naučit.
Okrem písania sa venuješ aj žurnalistike a čitatelia môžu nájsť tvoje recenzie v časopise Pevnost. Čo ti dalo písanie pre Pevnost?
Píšu pravidelně pro Pevnost, od začátku roku nově také pro Tvar a občas mi vyjde něco i jinde, třeba v časopisu Knihkupec, na iLiteratuře nebo i v H7O. Literární publicistika mě bavila vždycky, je to pole, v němž se můžete setkat s ohromnou škálou zajímavých lidí a originálních myšlenek, naučit se pokoře a celkově se dostat ze své komfortní zóny. Jsem v tomhle směru ohromně vděčná právě za Pevnost, protože mě každý měsíc donutí číst knihy, po kterých bych často sama nestáhla, což by ale často byla škoda. Kromě toho se na publicistických útvarech člověk naučí to, co každý autor v určité míře potřebuje – pracovat s textem, odhadovat snadno rozsah, utřídit si myšlenky, psát rychle a na zakázku a často i pod tlakem.
Čo ťa na spisovateľskej kariére najviac teší? Sláva, zástupy fanúšikov či mešce plné dukátov ako odmena za dobre predávané knihy?
Pro slávu píšou jen egocentrici, mě pohání radost z příběhu, i když peníze z prodaných knih jsou samozřejmě prima. Zatím mě nejvíc těší, že mi literární činnost otevřela možnosti i obzory – dostala jsem se ke spoustě zajímavých projektů a potkala se s řadou lidí, které bych ve svém životě neměnila, v dobrém i zlém. Nakonec, ten krasavec, s nímž jsem si nakonec vzala hypotéku, by mohl vyprávět…
About The Author
