Do misky si nasypal brambůrky a z ledničky vytáhl vychlazenou Coca-Colu, tak jak to měl při sledování hororů nejradši. Nikdy moc nerozuměl, proč lidé při filmech raději pojídají popcorn. Nechutnal mu. Byl příliš slaný. Jistě, byly tu i jiné příchutě, ale vždy měl pocit, jako by žvýkal gumu. Pravda, že při chroustání brambůrek člověk často neslyšel, co postavy říkají, ale při hororech to ani nepotřeboval. Důležitá byla atmosféra. Pohlédl na kuchyňské hodiny a samým vzrušením vyjekl. Za minutu měl začít film o zombících a on stále strašil v kuchyni. Máma mu volala před pěti minutami, aby se ujistila, že její ratolest dle slibu půjde v deset hodin spát. Nahodil svůj nacvičený ospalý hlas, signalizující, že už je téměř v posteli. Jen si vyčistí zuby a půjde spát. Máma nemusí přece vědět, že sleduje po nocích horory. Byl už přece velký kluk a pár herců přestrojených za zombíky ho nevystraší. Nebylo to skutečné.
Usadil se v křesle a zapnul televizi. Právě včas. Lidé zrovna panikařili na hranicích a vykřikovali na vojáky, aby je pustili. Vojáci uklidňovali napjatý dav, že je vše pod kontrolou, všechno bude v pořádku. Jenže nebylo. K podrážděnému davu mířila žena v potrhaných hadrech. Ve tváři se jí zračil nepřítomný výraz a šouravým krokem kráčela dopředu.
„Paní, jste v pořádku?“ zeptal se jeden z mužů v davu.
Žena jen natáhla ruce, jako by to byl její milenec, a podivně zasténala. Muž ji chytl za ruku a vzápětí pocítil ostrost jejích zubů. Netrvalo to dlouho a lidé se začali měnit v zombíky.
Napjatě sledoval z křesla začátek zombí apokalypsy. Chroustal brambůrky a zapíjel je Coca-Colou. A jak to tak bývá u filmů o zombících, epidemie oživlých mrtvol zasáhla celý svět. Jenže tenhle film byl brutálnější než obvykle. Přestalo se mu to líbit. Přeživší usekávali chodícím mrtvolám nohy a ruce a jejich těla se stále plazila dál a dál. Z useknutých údů tryskala krev.
Jakkoliv směšné se to zdálo, měl pocit, že se mrtvoly z filmu snaží opustit obraz televize, jako by ho ty mrtvé oči pozorovaly, cítily jeho maso. Neměl se na ten film dívat. Měl poslechnout maminku a jít spát. Natáhl se po ovladači a zmáčknul vypínač. Nic se nestalo. Zamířil ovladačem blíž k televizi a stisknul jej znovu palcem. Žádná odezva. Zombie, která měla jen trup a hlavu, se plazila k němu. Čelisti se jí otevíraly a zavíraly ve snaze ochutnat šťavnaté masíčko malého chlapce.
Vyjekl hrůzou a zběsile mačkal tlačítko vypnutí. Schoulil se celý do křesla, a když už se zdálo, že zombie opustí televizi, projela jí lebkou čepel nože. Skupina přeživších pokračovala v cestě dál.
Nemohl se na to déle dívat. Uteče pryč a nechá televizi zapnutou. Mamce řekne, že ji zapomněl vypnout, ale když se podíval na zavřené dveře vedoucí z obýváku, přepadla ho nesmírná jistota, že za nimi bude stát zombie. Zakousne ho a on bude po zbytek svého života bloudit jako bezduchá mrtvola lačná po lidském mase.
Mýlil se, není vůbec velký kluk, ale malý desetiletý klučina, který teprve odkrývá, co život nabízí. Nechtěl umřít tak příšernou smrtí. Pane Bože, vždyť je tak mladý.
Chtělo se mu čůrat, ale představa, že za těmi dveřmi skutečně číhá smrt, se stala natolik reálná, že se neodvážil opustit bezpečí křesla. Dokonce měl pocit, že za dveřmi slyší škrábání nehtů. Ovladač nefungoval, ale vzápětí ho napadlo, že vypne televizi z elektřiny. Že ho to nenapadlo dřív, okřiknul se. Vystartoval z křesla jako šelma, která vycítila známky nebezpečí.
Chňapl po šňůře a vytáhl ji ze zásuvky. Jenže televize hrála dál. „Pane Bože,“ vyjekl hrůzou, „to přece není možný tohlencto,“ zakňučel. „Já spím,“ ujišťoval se. „Usnul jsem v tom křesle,“ promnul si spánky, „a za chvíli se probudím,“ ujišťoval se. Jenže probuzení nepřicházelo. Pohlédl na televizi. Skupinka přeživších se prodírala ulicemi mrtvého města. Zombie přicházely ze všech stran. Skupinka se semkla k sobě. Někteří z ní stříleli na přibližující se zombíky, ale hluk z pistole jen vábil další.
„Jsme v pasti,“ vykřikl jeden z mužů.
„Co budeme dělat?“ zeptala se nějaká žena.
Tohle nejsou žádní herci. Tohle je skutečnost, vetřela se mu do hlavy tahle absurdní myšlenka. Couval pozpátku do křesla, zrak upřený na obraz. Zombíci se přibližovali blíž a blíž. Nebylo úniku. Zamořili celé město.
„Kanalizace,“ zavýskl a upadl do křesla. „Použijte, sakra, tu kanalizaci,“ vyštěkl. „Dělejte, nebo vás dostanou.“ Kolena si přitiskl až k hrudi. Srdce mu tlouklo tak hlasitě, div že nevybuchlo.
Muž ve filmu náhle vykřikl. „Kanalizace! Pojďte mi pomoct!“
„No konečně!“ vykřikl chlapec v křesle s úlevou. „Za tebou, nebo je po tobě.“
Muž se otočil a uťal zombii hlavu ve chvíli, než se stihla zakousnout do ženy, která stála vedle něho. Skupince se podařilo odstranit poklop a zmizet v útrobách kanalizace. Zachránili se.
Film spustil závěrečné titulky.
Popadl znovu ovladač a pokusil se televizi vypnout. Tentokrát úspěšně. Močový měchýř měl už natolik plný, že si byl jistý, že musí brzy prasknout. Vystartoval z křesla, držel se přitom za rozkrok a chvátal na záchod bez ohledu na to, jestli za těmi dveřmi někdo bude nebo ne. Byl si jistý, že když se mu podařilo vypnout televizi, cesta bude volná. A měl pravdu. Byl zde sám se svým plným měchýřem.
Zvedl prkýnko a ihned spustil proud. V životě se necítil tak plný. Měl pocit, že bude čůrat celou noc. Když proud konečně ustal, zaklapl zpátky prkýnko a zamířil do svého pokoje. Schoval se pod peřinu a celý se třásl. V mysli se mu dokola promítal film, který sledoval. Živé scény z masakru ne a ne ustat. Přál si vypnout mozek, ale nešlo to. Už nikdy nebudu koukat na horory, odpřisáhnul si.
Když zazvonil budík, myslel si, že usnul snad před dvaceti minutami. Probudil se celý dezorientovaný a příšerně ospalý. Dobelhal se na záchod a pak se došoural do kuchyně. Mamka se vrátila z noční šichty a nechala mu na stole vzkaz.
Broučku, v lednici máš nachystanou svačinu. Na snídani si dej křupky s mlékem. Zavolám ti večer.
Máma
Neměl hlad. Popadl svačinu, dal si ji do aktovky, převlékl se a vyrazil do školy. Bože, jak moc se cítil ospalý.
Seděl na židličce a snažil se udržovat koncentraci, což bylo nesmírně obtížné, neboť mu hlava neustále padala dolů. Pokaždé sebou mírně škubl, což ho na chvíli probudilo, ale vzápětí zase usínal. Učitelka měla výklad o historii českých zemí. Mluvila o Karlu IV., jeho ženách a jak se zasloužil o rozkvět země založením univerzity v Praze.
Přistoupila blíž k žákovi, jenž znovu usínal.
„Nudím vás, mladý muži?“ zeptala se příkře.
Škubl sebou a v mžiku se narovnal. „Promiňte, paní učitelko, moc jsem toho nenaspal.“
„To vidím,“ řekla bez patosu. „V kolik hodin jsi šel spát?“
„Nemohl jsem usnout,“ odvětil nepřímo. „Nebylo mi dobře,“ dodal. Což nebyla přímo odpověď na její otázku, ale aspoň nemusel lhát. Dobře se opravdu necítil a usnout taky nemohl.
„Měl jsi tedy zůstat doma,“ řekla rázně.
„Už je mi líp,“ zalhal.“ Jsem jen unavený. A nechtěl jsem mamce přidělávat starosti. Má teď noční služby a vrací se pozdě domů.“
„Hlavně doufám, že zítra nebudeš usínat při písemce,“ změřila si ho vážným pohledem. „Nezapomněl jsi na ni, že ne?“
Úplně na ni zapomněl. Učil se sice o víkendu, ale chtěl dneska doladit několik kapitol.
Jenže v tomhle stavu bude rád, když dojde vůbec domů.
„Ne, paní učitelko,“ zalhal a polkl.
„To jsem ráda. Byla by škoda pokazit si známku, když se blíží pololetí. A chtěl jsi jít na gymnázium, nebo ne?“
„Ano, paní učitelko,“ odvětil poslušně.
„Výborně,“ řekla a pokračovala ve výkladu historie českých zemí.
Když se dostal domů, lehl si na postel. Otevřel učebnici vlastivědy pro pátý ročník, lokty si podepřel hlavu a pustil se do učení. Neměl se na ten film vůbec dívat, nadával si. Teď nebyl schopen soustředit se na učivo a neustále podřimoval.
Když pohlédl na hodiny, nemohl uvěřit vlastním očím. Ručičky hlásaly sedm hodin večerního času. Celé hodiny nepřítomně zíral do učebnice na stejnou kapitolu o Karlu IV. Nezapamatoval si o jeho životě ani slůvko. A co hůř, měl pocit, že něco je špatně, jako by se ho dotýkala mlha zla. Vstal a došel k prahu dveří. Nakoukl do chodby, na jejímž konci se nacházel obývák. Dveře byly otevřené, jako by ho vábily k sobě. Je čas usednout do křesla a sledovat horory, říkaly ty dveře. Máš přece rád horory, vábily ho. Rád se přece bojíš, přesvědčovaly ho.
Opustil práh dveří. Chodbu pohlcovalo přítmí. Naslouchal neznámému hlasu a pomalým krokem ho následoval. Připadal si jako zhypnotizovaný. Vůbec tam nechtěl jít, ale nemohl ten hlas neposlechnout.
Dosáhl dveří obýváku a zarazil se.
Pojď blíž. Tvé křeslo čeká. Je jen tvé. Budeme se spolu dívat na horory.
„Já nechci,“ zasípal. „Včera mi to stačilo,“ zakňučel.
Chceš, ujišťoval ho neznámý hlas.
Chlapec hlasitě polkl.
Už zvedal nohu vpřed, když se za ním rozzvučel telefon.
Vyzvánějící melodie ho jakoby probudila. Zavřel prudce dveře a rozběhl se do kuchyně.
Zvedl sluchátko. „Mami,“ zaječel.
„Všechno v pořádku, zlato?“ ozval se starostlivý hlas z druhého konce drátu.
„Kdy přijedeš?“
„Víš, že až k ránu. Děje se něco?“
„A nemůžeš přijet hned, mami? Prosím.“
„Co se děje?“
„Bojím se tady.“
„Čeho, prosím tě?“ zeptala se nevěřícně.
Nechtěl jí říkat o včerejší noci, ale nechtěl úplně lhát.
„Je to tady takové temné. Mám pocit, jako by někdo byl v obýváku, mami.“
„Vím, že nejsi zvyklý být sám doma. Fantazie někdy zapracuje divoce v rozlehlých prostorách,
Tohle nebyla fantazie, to bylo skutečné.
ale jsi přece už velký kluk, ne?“
„Ano, mami,“ ale už tomu sám nevěřil, i když ji o tom často přesvědčoval.
„Mohu požádat o propustku a…“
„Ne, mami. Nedělej si starosti. Stejně si už půjdu lehnout. Jsem unavený,“ zívl a tentokrát nic nepředstíral.
„Mám tě ráda, zlato.“
„Já tebe taky, mami.“
„Budu na tebe zítra myslet při písemce.“
„Dobrou noc, mami,“ řekl. Nechtěl se o ní bavit. To je poprvé, co přijde nenaučený na test. Vůbec neví, co tam bude psát.
„Dobrou noc, Vildo.“
Položil sluchátko zpět na vidlici a zamířil zpátky k chodbě. To, co uviděl, mu vehnalo slzy do očí. Zakryl si je dlaněmi a zašeptal: „Spím, spím, spím.“
Otevřel oči a dveře do obýváku byly stále otevřené. Ba, co hůř, televize začala sama hrát.
Chtěl utéct do bezpečí peřin, ale věděl, že by ho zvuk z televize nenechal spát. Jen tam opatrně vkročí, zhasne ji a v mžiku uprchne do svého pokoje.
Každý krok se zdál obtížnější než předchozí. Jako by jeho nohy někdo postupně měnil v železo. Když dosáhl prahu dveří, rozběhl se vpřed. Zmáčkl čudlík na televizi, ale ta se nevypnula.
Ohlédl se ke dveřím a hrůzou vyjekl.
Dveře se se skřípotem pomalu zavíraly.
Vystartoval k nim, než se zcela zavřou. Pozdě. Zavřely se, než dosáhl kliky. Uchopil ji a zatáhl. Nic. Jako by byly zamčené. Neznámý hlas mu sděloval, že je čas usadit se do křesla. Poslechl. Nemohl přece odmítnout takové štědré pozvání.
Film sledoval se slzami v očích. Pojednával o psychopatovi, který žil sám hluboko v lesích. Zabíjel sekerou zbloudilé turisty, co měli tu smůlu, že zavítali na jeho území. Pronásledoval je jako štvanou zvěř.
Líbí se ti to? zašeptal mu chladný hlas.
„Nelíbí,“ zasípal.
Ale líbí!
„Nelíbí!“ vykřikl a snažil se zvednout z křesla, ale neviditelné okovy mu to nedovolily.
Počkej. Teď přijde pravá zábava.
Na scéně se objevily dvě dívky. Velmi mladé a krásné. Určitě jim nemohlo být víc jak dvacet let. Na zádech měly batohy, takže bylo patrné, že se vydaly na několikadenní výlet. Kráčely touhle krajinou, aniž by tušily, jaké zlo se zde skrývá. Ta jedna povídala druhé, že ji Dan pozval na rande. Byl sice poněkud nesmělý, ale hrozně roztomilý. Asi ho má ráda, říkala.
Z lesa se náhle vynořil muž se sekerou. Dívky nebyly dost rychlé, aby mu unikly. Omráčil je a pak si pomyslel, že s nimi bude pěkná zábava.
Když se probraly z bezvědomí, nacházely se v jakési vlastnoručně vyrobené kleci. Dvířka byla zamčená zámkem.
Za chvíli umřou, pronesl neznámý hlas. Bude spousta zábavy, až je bude lovit po lese a rozseká je na kusy. Těšíš se?
„Ne,“ zasténal. „Nechci se na to dívat,“ pokusil se zakrýt dlaněmi oči, ale vzápětí mu spadly na opěradla a vytratila se z nich veškerá síla.
Ale chceš. Vím to. V hororech se musí umírat. Vím, že se ti to líbí, tak se nevzpírej.
„Už ne,“ oponoval. „Nechci, aby umřely.“
Proč ne?
„Protože jsou tak mladé,“ namítl. „Říkala, že má ráda Dana. Vezmou se a budou mít děti.“
Najde si někoho jiného, přesvědčoval ho hlas. Jsou to jen herečky. Musí umřít. Jen si přej, aby umřely, řekl rázně.
„Ne!“
Bude to zábava, až je rozseká na kusy. Budeš se smát. Uvidíš.
Chlapec si v duchu přál, aby se dívkám podařilo utéct, aby dokázaly otevřít zámek.
A jako by jeho přání bylo vyslyšeno, vyděšená holka vytáhla z vlasů sponu, prostrčila ji do klíčové dírky a zámek se po chvilce odemkl. Popadla svoji kamarádku a bryskně opustily chatu věznitele. Rozhlížely se kolem sebe. Měly tři možnosti, jakou cestou se dát. Jenže, která byla ta správná, aby se zachránily?
„Zkusme tu vlevo,“ prohlásila dívka.
„Ne, tu ne,“ namítl chlapec v křesle. „Musíte jít rovno,“ naléhal, „nebo vás najde.“
„Počkej,“ zarazila ji její kamarádka. „Myslím, že správná cesta bude ta prostřední.“
Přikývla.
Dívky prchaly lesem. Stmívalo se. Když narazily na rozcestí, chlapec v křesle je navigoval správným směrem a dívky volily vždy jeho cestu.
Nenapovídej jim! vykřikl zlostně neznámý hlas. Podvádíš. Přestaň!
„Ne!“ řekl sebevědomě chlapec. „Říkal jsi, že si můžu přát, aby umřely, ale také si můžu přát, aby se zachránily. Nemůžeš mi ublížit. Musíš mě poslouchat.“
Aby ses nedivil, chlapečku. Varuju tě, přestaň!
„Ne,“ řekl klidně.
Jak chceš, odmlčel se.
Cítil, jak se mu někdo prohrabuje v mysli, jako by vnímal každý zákrut pohybu v cévách. Jako by se jeho mozek stal frekventovanou dopravní komunikací, na které brzy dojde k nehodě. Snažil se vydat příkaz do rukou a nohou, ale žádná z končetin se nepohnula. Jako by někdo úmyslně vyřadil brzdu a vůz se nyní blížil k nevyhnutelné srážce. Krev v cévách mu pulzovala rychleji a rychleji. Pokusil se vykřiknout, ale sten mu zarazilo lupnutí v hlavě, jako by proudící krev v cévách právě narazila do zdi.
Teď si v mé moci, chlapče, ozval se neznámý hlas. Blíží se k poslednímu rozcestí. Chci, abys je poslal doprava.
„Doprava,“ zopakoval chlapec hypnoticky.
Ano, správně, řekl neznámý hlas vzrušeně. Doprava. Pak tě nechám jít spát.
Dívky v televizi dosáhly rozcestí. „Kudy teď?“ zeptaly se navzájem.
„Doprava,“ řekl chlapec. Ani nevěděl, proč to řekl. Chtěl přece, aby se zachránily, a teď je posílá na smrt. Něco bylo špatně. Uvědomil si, že není schopen kontrolovat své tělo. Jen bezmyšlenkovitě poslouchá příkazy jako bezduchá zombie.
Výborně.
Dívky se vydaly doprava.
Musí něco udělat, než bude pozdě. Musí se dostat k té části mozku za zdí, která ovládá jeho tělo.
Krev v cévách se rozbouřila jako moře. Jeho vlny prudce narážely do zdi ve snaze ji strhnout.
Marně se snažíš. Je příliš pevná.
Ale chlapec ho ignoroval. Dále vyvíjel úsilí k proražení zdi.
Vzdej to. Už brzy stejně zemřou.
Ve zdi se objevily první prasklinky.
Nemůžeš ji prolomit. Postavil jsem ji příliš silnou.
Zeď praskla. Krev začala proudit cévami dál a chlapec byl schopen opět ovládat své tělo. Okamžitě změnil své předchozí přání.
Jak jsi to dokázal? vztekal se hlas. Nemůžeš mě porazit!
Chlapec ho ignoroval.
Dívky procházely temným lesem. Život kolem byl buď mrtvý anebo spal.
„Myslím, že jdeme špatně,“ zašeptala dívka.
„Měly bychom se vrátit,“ řekla druhá a zastavila se, což jí zachránilo život. V těsné blízkosti prolétla sekera. Dívky se daly na útěk.
Vrah zamířil rychlým krokem k nim. V houští našel svůj vraždicí nástroj a pustil se do běhu.
Dívky ječely a muž se sekerou jim byl v patách. Lov započal.
Říkal jsem ti, že to nestihnou. Za chvíli je rozseká na kousky, řekl pateticky.
„Ale stihnou,“ namítal chlapec.
To že si to přeješ, neznamená, že se to tak stane. V životě jsou věci, které se změnit nedají.
„Nevěřím ti!“
Už se napřahuje, podívej, zavýskl.
Muž se sekerou se napřáhl a seknul.
Chlapec vyjekl hrůzou.
Minul.
Vidíš, brzy je dostane.
Muž se v běhu napřáhl podruhé a švihl dřevorubeckou sekerou v okamžiku, kdy si byl jistý, že její ostří nemůže minout cíl.
Chlapec trnul hrůzou v křesle. Spatřil, jak se tričko jedné z dívek roztrhlo pod zásahem sekery.
Vykřikl.
Sekera by svůj cíl neminula, kdyby jedna z dívek nezakopla a nespadla na zem. Kamarádku strhla s sebou. Ostří sekery zachytilo pouze látku trička.
Akorát jsi oddálil nevyhnutelné, chlapče. Proti silnějším nemůžeš vyhrát.
„Ale ty nejsi silnější,“ pronesl chlapec rázně.
Muž se sekerou se napřáhl k dívkám, které se nyní snažily odplazit pryč.
„Lov je u konce,“ pronesl a ve chvíli, kdy se chystal k seku, se mu na hrudi objevila rána po kulce. V mžiku následovala další. Muž se zakymácel, ale sekeru stále svíral v rukou. Teprve třetí výstřel ho donutil povolit sevření. Skácel se na zem. Dívky byly zachráněny šerifem, který projížděl okolo.
Ale jak? Nechápal hlas.
„Přál jsem si, aby se na scéně objevila nová postava,“ odpověděl chlapec.
Ale to není možné. Takovou moc nemáš, rozčiloval se. Nehraješ podle pravidel. Ale jak chceš. Jak dlouho si myslíš, že vydržíš bez dostatečného spánku? Dokud nezačneš nechávat umírat hlavní hrdiny, nikdy se pořádně nevyspíš. Vyber si, buď jejich život, nebo tvůj.
Zamyšleně hleděl na otázky v testu. Téměř nic nevěděl. Učil se sice o víkendu, ale po včerejší noci si nebyl schopen na nic vzpomenout. Pořád se mu v hlavě promítaly scény z posledního hororu. Nedaly mu spát. A ten hlas mu neustále vyhrožoval, že ho nenechá odpočinout, dokud nezačne spolupracovat. Nakonec usnul, ale určitě nespal déle než hodinu, než se rozzvučel nepříjemný tón budíku. Napadlo ho, že ho rozmlátí paličkou na maso a pak bude klid. Možná by s ní mohl rozbít i televizi, ale pak si vzpomněl, že hrála, i když ji vytáhl ze zásuvky. Bože, jak moc se mu chtělo spát.
Pohlédl na test a přečetl si další otázky.
Kolik měl Karel IV. žen? Napsal, že tři.
Kdy byla založena Karlova univerzita? V roce 1350.
Kdy nastoupil Karel IV. na trůn? V roce 1346.
Samé otázky o Karlu IV. To mu udělala naschvál, protože ji neposlouchal. Ale kdyby věděla, že ho neznámý hlas nutí dívat se na horory a vyhrožuje mu smrtí, chovala by se jinak. Ale co, i když dostane za pět, bude mít důležitější věci na práci. Koneckonců jde mu tady o život a tímhle se nemusí trápit.
Když dorazil domů, napadla ho jediná rozumná věc, kterou mohl učinit. Sebral klíček od obývacího pokoje, zamkl, ujistil se, že dveře nejdou otevřít, a poté vytáhl klíček ze zámku. Zamířil na záchod. Zvedl víko a fascinovaně si prohlížel klíček v ruce jako kouzelnou hůlku čaroděje, snaže se přijít na princip fungování kouzelného předmětu. Bezmyšlenkovitě rozevřel prsty a hypnoticky sledoval pád klíčku. Ozvalo se žblunknutí, železo dosáhlo dna. Spláchl. Ujistil se, že záchod je prázdný, zavřel víko a mátožným krokem pokračoval do postele.
Ať se snažil, jak se snažil, nemohl usnout. Nemohl se zbavit vtíravé myšlenky, že ty dveře do obývacího pokoje budou otevřené. Křeslo nachystané jen pro něho a neznámý hlas ho bude nutit do krveprolití. Cítil se jako pes, kterého majitel vždy v momentě, kdy upadá do spánku, probudí úderem dvou cimbálů.
Vstal a šel se ujistit, že jsou zamčené. Nebyly. Kdyby nebyl na smrt unavený, propuknul by v zoufalý pláč.
Dveře otevřené a vtíravý hlas se mu zarýval do mozku. Šeptal mu, že je čas pokračovat ve sledování filmů.
Poslechl ho. Stěží se držel na nohou, natož aby se zmohl na sebemenší odpor.
Nevypadáš zrovna dobře, pronesl škodolibě. Doufám, že dostaneš rozum a vyfantazíruješ si krvavou lázeň. Chceš přece spát? zasmál se. Jsou to jen postradatelní herci. Musí zemřít!
Chlapec bez odpovědi kráčel chodbou ke křeslu. Možná by je mohl nechat umřít. Koneckonců, je to přece jenom film. Nechá je umřít a bude moci konečně spát, ale někde v hloubi mozku se mu ozýval slabý hlásek, říkající, že to, co se stane hercům v televizi, stane se i ve skutečnosti. Zemřou strašlivou smrtí a on bude vrah. Zahnal ten hlásek zpátky. Nechtěl ho poslouchat. Chtěl spát, a proto je musí nechat umřít.
Chceš se stát vrahem? nedal se odbýt hlásek.
Není to skutečné, oponoval. Je to jenom film.
Ty víš, že je to skutečné. A pokud je necháš umřít, dostaneš elektrické křeslo.
Malí kluci nedostávají křeslo, namítl.
Počkají, až vyrosteš, a pak tě usmaží. Budeš hnít v kobce, kde budeš čekat na smrt.
Ale co mám dělat? zavzlykal. Chce se mi tak strašně spát.
Nesmíš to vzdávat. Bojuj s ním.
Jak?
Ukaž mu, že jsi silnější.
S kým si to tam šeptáš, chlapče? vmísil se jim hlas do hovoru.
„S nikým,“ odvětil. Dosáhl křesla a usadil se v něm. Dveře do obývacího pokoje se zavřely. Chlapec s hrůzou sledoval nejstrašidelnější horor, jaký doposud viděl.
Ze včerejší noci si nebyl schopen nic vybavit. Věděl, že ho jakýsi hlas nutil sledovat horor. Vyhrožoval mu, že pokud nezačnou umírat hrdinové, zemře. Věděl rovněž, že se klepal hrůzou, nicméně nemohl si vzpomenout, o čem ten horor byl. Měl pocit, že se v něm i umíralo, přesto se cítil nesmírně ospale, malátně. Posadil se na posteli a zamžoural očima. Trápilo ho vertigo, slabé, ale stačilo, aby viděl, jak se pokoj otáčí. Pomalu, pak rychleji a pak se zase rychlost otáčení zpomalila. Chvíli se pokoj nakláněl ze strany na stranu jako panelák při zemětřesení. Zrak se mu konečně zaostřil a svět plul tak jak plout měl. Vstal. Malátnost se vracela. Tak si znovu zatančíme, říkala. Zavrávoral a zavřel oči. Kráčel po slepu, dokud se nedotknul kliky dveří. V myšlenkách se snažil vzpomenout na včerejší noc. Útržky se vracely. Krev, úprk, pád, jekot. Smrt? Mysl mu promítala řadu nechronologicky uspořádaných obrázků, nedávajících smysl.
Pokusil se je seřadit jako slova ve větě. Nešlo to. Pokud se umíralo, proč je mu tak zle? Hlas mu přece slíbil, že ho nechá na pokoji. Na povrch se mu drásala odpověď, kterou nechtěl slyšet. Ono se umíralo, ale ne na straně hlavních postav.
Zahnal ji.
Otevřel oči.
Rozhlédl se.
Svět stál klidně, ale malátnost ho neopouštěla. Lehne si zpátky do postele a bude spát. Bál se však zůstat sám doma. Stále cítil auru včerejší noci. Byl si jistý, že by ho nenechala usnout. Došel na záchod, vyčůral se a připravil se na cestu do školy.
Na včerejší test zcela zapomněl. Učitelka vyvolávala jednotlivé žáky ke katedře a sdělovala jim výsledky práce. Neposlouchal ji. Cítil se mizerně a nadával si, že měl zůstat doma. Pak si uvědomil, co ho tam čeká, a zachvěl se. Chtělo se mu brečet.
Probudil ho ženský hlas vyvolávající jeho jméno. Svět začínal blednout. Z úst učitelky zachytil zklamání a pak se i ten slabý tón začal vzdalovat. Zvedl se a v mžiku se mu vrátilo vertigo.
Budeme tančit, tančit a zase tančit.
Rukou se zachytil o okraj stolu a přes uličku vrávoral ke katedře. S každým krokem se mu zdálo, že se učitelka vzdaluje dál a dál. Čelist se jí otevírala a zavírala. S hrůzou si všiml podivuhodné skutečnosti. Vypadala náhle starší. Z mladé tváře se stala vrásčitá.
Budeme tančit, chlapče, tančit. Jízda začíná, vycházelo z těch úst. Hlava se jí otáčela v kruhu. Následovala ji druhá, stejná – rozdvojila se.
Zavřel oči, a když je vzápětí otevřel, vyjekl hrůzou. Čelist učitelky se stále otevírala a s každým zaklapnutím jí z lebky spadl kus masa.
Tančit, chlapče. Budeme tančit.
Zuby měla černé, zašpičatělé. Skapávala s nich krev. Ruka, kterou pokrývaly poslední kousky masa, se natáhla. Vyzývala ho k tanci.
Tanec začíná.
Z výstřihu jí vylézali červi, tlustí, s očima po stranách, jež ho pozorovaly. Padali na zem a plazili se k němu.
Chlapec stále křičel. Už slaběji. Svět začínal tmavnout.
Učitelka obnažila levé ňadro, ze kterého vylézal další hmyz. Druhé už neměla. Vypadala jako člověk v konečné fázi rozkladu. Kdysi modré oči nabyly černého zákalu. Život se z nich vytratil.
Mrtvé oči, jež byly jakousi směšnou karikaturou zraku, se přibližovaly. A s nimi i rozpadající se tělo učitelky. Ruce vztyčené před sebe, vyzývajíce strnulého chlapce ke konečnému tanci. Tanci na život a na smrt.
Chlapec utichl a zhroutil se na zem. Stará dobrá temnota se vrátila.
První myšlenka, která ho napadla, když otevřel oči, byla, že mozek nevydržel a on umřel. Poletující jasně žlutá zář nad ním ho v jeho domněnce utvrdila. Ocitl se v nebi a anděl strážný ho předvede před nejvyššího soudce. Pak ta záře začínala slábnout. Kroužila nad ním a on si s úžasem povšiml, že to není žádný anděl, ale motýl, který svítil v obklopující temnotě. Na nebi se usmíval měsíc obklopený několika hvězdami.
Posadil se a natáhl před sebe dlaň. Motýl se k ní snesl. Jeho slabá světélkující záře byla jediným uklidňujícím zdrojem světla v temnotě.
Chlapec se rozhlédl. Nacházel se na jakémsi paloučku, obklopen hustým porostem jehličnanů. Byl sám, a přesto mu ten sedící motýl v dlani skýtal pocit bezpečí, naději, že v té temnotě sám není.
Motýl vzlétl do výšin a jeho světélkující záře skomírala s příchozím vytím. Vlci, napadlo ho a strach v mžiku zastínil naději. Motýl zmizel. Byl opět sám, zanechán v neznámé krajině a ponechán přicházející hrůze.
Z hustého porostu prosvítaly rudé oči. Chlapec se otočil dokola. Byly všude. Vrčeli jako psi nakažení vzteklinou. Z tlamy jim stékaly sliny a mezi tesáky jim prosvítala krev. Čerstvá krev. Pod tlapami jim praskaly větvičky.
Jsem v pasti, zasténal v duchu.
Zaslechl za sebou hluk a než se stačil otočit, ocitl se v pevném sevření. Hlasivky ze sebe vydraly výkřik, jenž se vytratil v dlani, která mu zakryla ústa.
„Jsi v bezpečí,“ promluvil milý jemný hlas. „Teď tě pustím a pomalu se otočíš.“
Chlapec přikývl.
Sevření povolilo a chlapec se pomalu otočil. Hleděl do tváře jedné z dívek, kterou zachránil před mužem se sekerou. Dívka vytahovala něco z batohu.
„Kde to jsem?“ zasípal. Vlci se nepřestávali plížit.
„Jsi v jeho moci,“ odpověděla dívka a z batohu vytáhla dvě pochodně.
„Čí moci?“ zeptal se, ale odpověď moc dobře znal.
„Pomůžu ti,“ řekla dívka. „Zachránil jsi mě,“ zapálila obě pochodně. „Nenechám tě tu umřít.“
Vlci se vynořili z lesa a obklopily chlapce s dívkou. Oheň bral vlkům odvahu přiblížit se na dosah útoku.
„Drž se mě,“ řekla dívka, nepřestávajíc máchat pochodněmi kolem sebe. „Oheň je zadrží.“
Chlapec jí ovinul ruce kolem pasu a zasténal strachy.
Jeden z vlků se přiblížil na půl metru k chlapci a ten zakřičel při pohledu na jeho zakrvácenou čelist. Kožich zvířete se vytrácel v barvě noci. Bílé tesáky se chystaly zakousnout do své oběti. Chlapec zatahal dívku za triko.
Plamen pochodně zasáhl pravé oko vlka. Zvíře zakňučelo a stáhlo se. Uvolnilo dostatek místa, aby jím mohli projít. Dívka přitom neustále mávala ohněm. Vlci čekali na vhodný okamžik zaútočit.
Dosáhli okraje lesa následováni neúnavnou zvěří.
„Teď se rozběhneš a poběžíš,“ řekla dívka rázně.
„Sám?“ zakňučel. „Nezvládnu to.“
„Musíš. Není čas. Oheň je dlouho nezadrží.“
„Vždyť tam není vidět na krok,“ zasténal při pohledu do tmy. Vzápětí mu cestu osvítil motýl, který mu při probuzení přistál na dlani.
„Povede tě a teď už běž,“ sekla pochodní po vlkovi, který se odvážil přiblížit. Vlk zavyl a odskočil zpět. V očích frustraci a nenávist.
„A co ty?“ zeptal se překotně.
„O mě se nestrachuj. Budu v pořádku. Běž!“ vykřikla a chlapec se rozběhl. Běžel nocí skrz les veden září motýla. Vrčení vlků nechával za sebou, až utichlo úplně. Chlapec utíkal neznámo kam a veškerou víru vkládal do malého tvora vznášejícího se ve vzduchu. Neměl ponětí kde je, kam ho vede a jak se odsud dostane.
„Né! Teď né!“ vykřikl chlapec, když si všiml, že zář motýla vyprchávala. „Teď přece nemůžeš zhasnout,“ pronesl bázlivě.
Motýl se zastavil. Ve skomírajícím světle, než zcela zhasl, spatřil chlapec dřevěnou chalupu.
Dveře se se skřípotem otevřely. Chlapec nahlédl dovnitř. Skrz okno prosvítal slabý měsíční svit, jenž dopadal na povrch stolku, obklopeného dvěma židlemi.
„Je tu někdo?“ zeptal se slabým hlasem. Váhavým krokem vešel dovnitř. Dveře znovu krátce zaskřípaly a vmžiku nastalo ticho.
To však přerušilo mdlé zavytí. Vlci se blížili. Schoulil se pod okno a modlil se, aby nezachytili jeho pach a minuli ho. S přibližujícím se vytím, se však tohle přání zdálo tak zoufalé.
Proč ho jen sem ten motýl zavedl? Ptal se sám sebe. Měl neblahé tušení, že to má něco společného s posledním hororem, který sledoval. Další vlna vzpomínek se vracela. Viděl v nich příšeru, která lovila dvě děti. Chlapce a holku, pravděpodobně sourozence.
Z myšlenek ho vytrhlo zasténání, ozývající se od protější zdi.
„Je tam někdo?“ zasípal, chvěje se strachy.
Odpovědí mu bylo opět zasténání. Znělo to jako volání o pomoc. Vycházelo ze skříně, opřené o zeď.
„Kdo jsi?“ zašeptal.
„Pusť mě ven,“ prosil ten hlas. Zněl neurčitě. Nedalo se poznat, zdali je mužský nebo ženský.
Chlapec se zvedl na nohy. Vlci byli už blízko, ale soustředil se natolik na prosící hlas, že vytí nevnímal.
Dosáhl blízkosti skříně a váhavě se zeptal: „Kdo tě tam zamkl?“
„On. Ten, který tě tu vězní a teď už mě pusť, prosííím.“
Otevřel dvířka a vyjekl. Pokusil se skříň zavřít zpátky, ale mrtvolná zapáchající ruka zachytila okraj dřevěných dvířek. Poslední zbytky vlasů vlály na rozpadající se lebce. Zuby o sebe cvakaly, lačné po čerstvém masíčku.
Chlapec se žuchnutím dopadl na zadek a začal se plazit zpět. Snažil se přitom zvednout. Zombie po něm chňapala. Rozpoznával v ní rysy příšery, ve kterou se proměnila jeho učitelka, než ztratil vědomí.
Zombie už nevydávala žádný lidský zvuk. Možná si jen konverzaci představoval. Nyní jen drkotala zuby a jako opilý člověk, který právě odešel z večírku na čerstvý vzduch, se šourala k němu.
Podařilo se mu vstát. Učinil dva kroky zpět a už se chtěl otočit a utéct, když zavadil o židli a přepadl přes ni. Židle se překlopila a zavalila chlapce. Někde v dáli, mimo chalupu, se ozval výstřel.
Zombie narazila o židli a sesypala se na ni. Rukama šátrala po své oběti, nepřestávajíc cvakat zuby. Chlapec se snažil židli nadzvednout a odhodit ji, ale neměl dostatek sil.
Cítil odporný odér hniloby vycházející z úst, které ho tak mermomocí chtěly políbit a ochutnat. Už se ho téměř dotýkaly.
Byl si jistý, že ho každou chvíli zakousne, když se náhle dveře do chalupy rozlétly. Zombie se nadzvedla a pod úderem dýky umlkla.
Chlapec hleděl na partu lidí, které zachránil při útěku před zombiemi.
Jejich vůdce stál rozkročmo nad ním a pomohl mu vstát. „Vlci jsou mrtví, chlapče. Musíš spěchat. Moc času ti nezbývá.“
„Musíš spěchat, než ti uzavře cestu,“ opakoval vůdce party.
„Kdo?“ zeptal se chlapec.
„Ten, který tě tu vězní,“ vedl chlapce před sebe ke dveřím.
„Co je zač?“ ohlédl se za sebe při chůzi.
„Stín, který se živí dětskou nevinností. Útočí na strach a pak je donutí zabíjet, dokud z nich nevysaje veškerou nevinnost.“ Dosáhl prahu dveří a rozhlédl se, jestli je cesta bezpečná. „Vzepřel ses mu, proto tě vězní ve svém světě. Je to něco jako astrální dimenze. Což znamená, že tvé tělo je ve tvém světě, ale tvá mysl odcestovala za jeho hranice a pokud se včas nevrátíš, nebudeš se moci vrátit už nikdy.“ Vybídl ho, aby se rozběhl.
Chlapec se zachvěl hrůzou. „Proč nejdeš se mnou? Nezvládnu to sám.“
„Blížíš se ke svému světu, kam nemohu. Mimoto jsi dost silný,“ chytil ho za obě paže. „Tvůj kamarád tě povede,“ ukázal na žluté světlo třepotající se ve vzduchu.
Byl to motýl. Chlapec se znovu za ním rozběhl, ale vzápětí se zastavil a ohlédl se zpět. „Děkuju ti, že jsi mě zachránil.“
„Jen splácím dluh, příteli,“ odvětil. Věnoval mu úsměv, říkající, že to zvládne.
Chlapec běžel znovu temnou nocí. Uvědomoval si děsivou skutečnost. V prvních dvou filmech zachránil hlavní hrdiny. Ale co ten třetí? Nevěděl. A pokud je nechal umřít, už mu nikdo nepomůže. Snažil se zahnat tu nepříjemnou myšlenku, ale nešlo to.
V záblescích se mu vracela vzpomínka, jak film skončil. Nestvůra, která běžela jako člověk, ale byla zahalena celá v černém, pronásledovala dvě děti. Byly si velmi podobné, takže to musely být sourozenci. Dosáhly propasti, kterou spojoval spadlý strom. Děti se za sebe ohlédly a všimly si, že nestvůra je velmi blízko. Dívka vyskočila na strom, ale chlapce při pohledu dolů z propasti přepadla závrať.
„Pospěš si, Vojto,“ vykřikla dívka.
„Nemůžu,“ zasténal. „Je to hrozně vysoko.“
Dívka seskočila zpátky na okraj útesu a popadla bratra za ruce. „Nesmíš se dívat dolů. Půjdu před tebou. Budeš sledovat moje záda, dokud nedosáhneme druhého konce, rozumíš?“
Vojta se vzlyky přikývl.
„Dobře,“ pronesla. „Zvládneme to.“
Vyskočili na strom a s roztaženýma rukama opatrně přecházeli na druhou stranu. Dosáhli poloviny cesty, když se náhle strom začal kymácet. Sourozenci se zapotáceli a Vojta nedokázal déle udržet rovnováhu. Upadl.
„Moniko!“ křičel Vojta.
Opatrně se otočila. Vojta se držel větve stromu, visel ve vzduchu a zoufale vykřikoval její jméno. Uvědomila si, že to byla nestvůra, která cloumala stromem, nyní na něj vyskočila a šla si pro ně.
Monika se sklonila se a natáhla ruce k Vojtovi. Větev se prohýbala a chlapec se kymácel jako kyvadlo. Byl pro ni příliš daleko.
„Moniko!“ zakřičel při pohledu na praskající větev.
Lehla si na břicho a natáhla se k němu blíž. Už ho skoro měla. Dotýkala se konečky prstů jeho rukávu, když větev praskla a látka jí proklouzla mezi prsty.
„Vojtóóó!“ křičela.
Příšera se po čtyřech jako opice blížila ke své oběti.
„Ty parchante,“ vyštěkla dívka se slzami v očích. Narovnala se, ve tváři odhodlání k boji. Napadlo ji, že se proti němu rozběhne a pokusí se ho shodit, ale racionální část mysli, která chtěla přežít, zvítězila. Otočila se a doběhla zbývající úsek v momentě, kdy se strom rozpůlil ve dví. Řítil se do propasti následován nestvůrou.
Vzpomínka na film se vytratila. Byla to jeho vina, že nechal Vojtu spadnout. Nestvůra byla už příliš blízko a než by ho Monika vytáhla, byli by oba v pasti. Proto se musel rozhodnout, tak jak se rozhodl. Nenáviděl se za to.
Chlapec běžel dál, dokud se před ním neobjevilo bílé světlo vyzařované ze vchodu do jeskyně. Radostí se k němu rozběhl, ale než se mu ho podařilo dosáhnout, bílé světlo se proměnilo v oheň, který vytvořil kruh kolem chlapce. Plameny mu bránily v úniku. Byl v pasti.
Z ohně vyšla dva metry vysoká postava, omotaná černou látkou. Po celém těle jí vlály její černé konce. Ústa rovněž zahalená; bylo možné spatřit pouze část tváře od horního rtu po obočí. I v tom kousíčku obnažené tváře šlo rozpoznat, že se rozpadá jako člověk nakažený leprou.
Všiml si, že před sebou vláčí chlapce starého jako on sám. Poznával v něm Vojtu. Ruce měl svázané.
„Vážně sis myslel, že tě nechám tak snadno odejít?“
Ten hlas se nedal splést. Patřil bytosti, která ho nutila sledovat horory. Srazila Vojtu na zem a ten zakřičel bolestí.
„Jsi v pasti, chlapče,“ řekla bytost, „ale protože mi stačí jen jeden z vás, nechám tě odejít.“ Hodila před něj kord a pokračovala: „Nejdřív ale musíš tady tomu klukovi propíchnout srdce,“ pohlédla na svázaného Vojtu. „Pak můžeš jít.“
„A co když to neudělám?“ zeptal se vzdorně, ale v očích marně skrýval strach.
„To je prosté, kluku hloupá,“ zasmála se postava tak hlasitě, až jí spadla s úst látka. Obnažila tak čelist prolezlou červy. Maso z ní téměř vymizelo. „Pak zemřete oba dva,“ nasadila si zpátky látku na ústa.
Kluk zvedl kord a pohlédl do tváře Vojtovi, jenž ho prosil, ať to nedělá.
„Přímo do srdce, chlapče,“ vyzval ho hlas. „Je zbytečné, abyste umřeli oba dva, když jsi prokázal tolik odvahy.“
V chlapci to trhlo. Špičku kordu položil na Vojtovo srdce. Stačilo jen přitlačit, až z něho začne téct krev, a mohl by jít domů. Tak co mu brání? Vždyť ho ani nezná. Chce jít přece domů za maminkou, ne? Vojtovy oči ho stále prosily, ať to nedělá, ale on musel.
„Bodni ho!“ rozkázal mu hlas. „Bodni ho! Hned!“
Chlapec se napřáhl a bodnul.
Malý desetiletý chlapec, který tak rád sledoval horory, ležel už třetí den v kómatu. Zdrcená matka seděla na jeho lůžku a svírala mu ruku. Byl to jediné, co měla. Doktoři se nemohli shodnout, co způsobilo kóma. Nejvíce jim vrtalo hlavou, že podle EEG upadl do REM spánku. Nejtvrdší fáze spánku, kdy se nám zdají sny. Tato fáze spánku se však střídá s NREM fází – klidnější fází, kdy dochází k tělesné regeneraci. Chlapec byl však v REM spánku už třetí den a mozková aktivita na EEG vypovídala, že sní nepřetržitě od té doby, co ho přivezli, jako by jen nechtěl opustit stav snění.
Chlapec se napřáhl k bodnutí. Uvědomil si, že měl být už Vojta mrtvý, ale nebyl. Nechal ho spadnout do propasti, protože nebyla jiná možnost. Hlas, jak o něm smýšlel, nyní chtěl, aby Vojtu zabil, protože sám to udělat nemůže. Stín, který se živí dětskou nevinností. Útočí na strach a pak je donutí zabíjet, dokud z nich nevysaje veškerou nevinnost. Vzepřel ses mu, proto tě vězní ve svém světě. Pokud Vojtu bodne do srdce, zabije ho a hlas vyhraje.
Napřáhl se a bodl, ne však do srdce svázaného chlapce, ale do srdce hlasu, který stál za ním. Ostří si prorazilo cestu skrz silnou vrstvu černé látky. Hlas začal skučet v nesmírných bolestech. Rukou chňapl čepel kordu a snažil se ji vytáhnout. Chlapec ji však vrazil hlouběji. Skrz ránu začal vytékat černý štiplavý dým. Hlas sebou škubal, skučel, vznesl se do výšin a nakonec se proměnil v prach jako upír, který vyjde na denní světlo. Kord dopadl na zem.
Chlapec si přiklekl k Vojtovi a pomohl mu rozvázat pouta. Ten se mu vzápětí vrhl do náruče, objal ho a začal plakat. Objetí mu opětoval.
„Myslel jsem, že mě tím kordem opravdu zapíchneš,“ pronesl zajíkavým hlasem.
„To bych nedokázal,“ řekl z posledních sil statečnosti a rozplakal se taky.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Vojta, když se oba vyplakali.
„Vilda,“ rozhlédl se okolo. Oheň, který je obklopoval, je sevřel pevněji v kruhu. Pocítili horko.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Vojta.
„Nevím,“ odpověděl Vilda sklíčeně. „Ty jsi měl být ten, kdo mě zachrání. Lidi, které jsem zachránil, mi už pomohli,“ odmlčel se. „Jak ses sem dostal?“
„Koukal jsem se sestrou na horor a najednou jsme se ocitli tady.“ S čela mu skapával pot. „Musíš něco vymyslet.“
„Nic mě nenapadá.“
„Vždyť jsi zabil tu nestvůru, přece tu neuhoříme.“
„Můžeme to zkusit proběhnout,“ navrhl Vilda.
Vojta zavrtěl hlavou. Oheň je moc silný. Myslím, že…“ ale než dořekl větu, v kruhu se uvolnila cesta, na které se objevily dvě postavy.
Byla to ta druhá dívka, kterou zachránil před mužem se sekerou. Úplně na ni zapomněl. Za ruku držela dítě.
„Moniko!“ vykřikl Vojta blaženě a rozběhl se k ní.
„Vojto!“ křičela, dokud nedosáhla jeho náruče.
Dívka pouhou myšlenkou vytvořila novou cestu na druhé straně ohně a přistoupila k Vildovi. „Zachránil jsi náš svět před stínem.“ Políbila ho na tvář a on okamžitě zrudl. Ještě nikdy nedostal pusu od holky.
„Musíte jít,“ vyzvala dívka děti. Pohlédla k jeskyni, ze které opět zářilo bílé světlo. „Za chvíli se uzavře.“
A děti šly.
Když se Vilda probudil z kómatu, zjistil, že jeho putování trvalo tři dny. Ve stejný okamžik se v jiné nemocnici probudili dva sourozenci. Ani jeden z nich se už od té doby na horory nedíval.
Robin Stejskal
Brněnský autor hororu debutoval roku 2015 s úspěšnou povídkovou antologií Roztomilá holčička. Stejskalova plnohodnotného románu Prokletá kaple jsme se dočkali o tři léta později. Jeho psací styl se vyžnačuje zejména bezpbřehou fantazií s bohatými vyvrcholeními. V současné době se věnuje zejména psaní fantasy příběhů pro mladší čtenáře.
About The Author
